Jehličnany v smrtících sítích: Francouzské lesy likviduje nebezpečný bourovčík jižní

Stoupáme strmými vápencovými svahy hory Mont Bastide, jejíž vrchol leží ve výšce pěti set sedmdesáti metrů nad francouzskou Riviérou v blízkosti vesničky Éze. Na chodnících je každou chvíli možné spatřit dlouhé řady migrujících housenek bourovčíka jižního (Thaumetopoea pityocampa). Jejich přítomnost, v podobě pavučinových zámotků, je vidět i na téměř všech jehličnanech kolem nás. 

Obdobnou situaci pozorujeme o měsíc později na Korsice v překrásné scenérii průsmyku Col de Bavella. „Je to tragédie!“ říká Francouzka Mireille Jacobi, která se sem každoročně vydává na dovolenou. „I tam, kde žiji, je množství lesů takto zničených. A boj proti housenkám vůbec není lehký, šíří se jako mor!“ Jde zřejmě o nejhoršího škůdce jehličnanů, jehož činnost se nejvíce projevuje na mladých porostech. Zejména území znovu zalesněná po těžbě tak hned na počátku svého vývoje dostávají ránu, z níž se už nemusí vzpamatovat. 

Postup jedovatých řad

Pozorovat housenky škůdce, v angličtině nazývaného Pine Processionary, jak se přesouvají v typické „vláčkové“ formaci k dalšímu stromu nebo na místo kuklení, je rozhodně působivé. Při pohledu na výsledek jejich řádění však nadšení pro organizované řady bourovčíků výrazně opadne. Kuklení se odehrává pod zemí, v hloubce přibližně deseti centimetrů a během migrace na místo kuklení je lídrem celého „procesí“ budoucí samička. Při pozorování migrujících řad biologové zjistili, že se za den se dokážou přesunout o více než třicet metrů. Když jsou vyšší teploty, vybírají si trasu ve stínu, nebo se při vhodné možnosti zaryjí do půdy. 

Jestliže někdy budete mít možnost sledovat „vláček“ těchto chlupatých housenek, určitě si od nich zachovejte mírný odstup. Kontakt s nimi totiž intenzivně dráždí kůži a oči, což způsobuje toxin thaumetopoein, obsažený v chloupcích. Kromě kožní alergie se vystavení tomuto jedu může projevit svěděním, otoky, nebo zánětem. Postižený dokonce může trpět horečkami, náhlou nevolností, dýchacími obtížemi a v krajním případě astmatickým záchvatem. Reakce dozní sama po několika dnech, nanejvýš týdnech. 

Jídelníček obyčejný i „sváteční“

Bourovčíci jižní se živí jehlicemi stromů a v některých případech mohou způsobit až jejich stoprocentní „odlistění“. Rostliny jsou v takovém stavu méně odolné vůči jiným chorobám a škůdcům, mladé stromy mohou dokonce úplně uschnout. Starší porosty naproti tomu nehynou, ale úbytek jejich dřevní masy je vůči zdravým jedincům až třetinový. Výrazně se prospívání stromů projeví na jejich výšce: například borovice černé postižené bourovčíkem mohou být až o šedesát procent nižší než zdravé stromy. 

Postiženými dřevinami jsou nejčastěji cedr atlantský, většina borovicovitých stromů z rodu Pinus, modříny, jedle Douglaska a hloh obecný. Bourovčík však nenapadá jen „obyčejné stromy“. V některých případech si vybírá i vzácné dřeviny, například sosnové lesy ve Španělsku, které jsou vzácnými glaciálními relikty. 

Jak bojovat se škůdcem?

Adrien, obyvatel Éze, který se do lesa na svazích Mont Bastide vypravuje téměř každý večer na procházku se psem, ukazuje feromonové lapače, zatím pokusně nainstalované na některých borovicích. „Zdá se, že zatím nemají velký účinek,“ komentuje jejich přítomnost a dodává: „Takové biologické prostředky jsou sice šetrnější, ale při přemnožení bych se nebál sáhnout k chemickému postřiku. Pak je tady ještě nejprimitivnější, i když spolehlivá metoda fyzického odstraňování hnízd.“ Z chemických preparátů jsou nejúčinnější ty, které obsahují diflubenzuron, cypermethrin a deltamethrin. Ty dokážou zahubit všechny instary – vzrůstové stupně larev. U čtvrtého a pátého instaru je jen třeba aplikovat vyšší dávku. 

Zajímavé jsou výsledky zkušebních bioinsekticidních postřiků v Turecku, kde je bourovčík také významným a do velké míry zanedbávaným škůdcům. Preparát obsahující bakterii Bacillus thuringiensis kurstaki se na borových lesích v oblasti Antalye ukázal jako účinný prostředek. Autoři Cebeci a Oymen tvrdí, že aplikace způsobila u housenek úmrtnost ve výši 97–99 %. Vědci si slibují dobré výsledky i od virových preparátů, které mohou výrazně snížit populační hustotu škůdce jehličnatých lesů. 

Hrozba pro naše lesy? 

Severní hranice výskytu bourovčíka smrkového ve Francii se v posledních dvou dekádách přesunula až k Paříži. Škůdce, jenž opanoval rozlehlá území střední Asie, severní Afriky a Středomoří, znají i ve Slovinsku, kde mu říkají „borov prelac-gnjezdar“. V našem okolí bylo hlášeno několik ojedinělých výskytů v Maďarsku a Rakousku. Druh, pro nějž je území Čech a Slovenska zatím nevhodným životním teritoriem, se však rozšiřuje i dál na sever. Případné další oteplování a zejména slabé zimy mohou nebezpečnému škůdci vytvořit příznivé životní podmínky také v místech, kde se zatím nevyskytoval. 

V našich oblastech žije jeho blízký příbuzný bourovčík toulavý (Thaumetopoea processionea), který škodí dubům. Jeho nájezdy trpí zejména dub cer (Quercus cerris). Přítomnost bourovčíka toulavého byla na Slovensku pozorována například v okolí Krupiny a Trenčianských Teplic. Na Slovensku se vyskytly i případy kožních reakcí na jeho jed u návštěvníků lesa a lesníků, kteří o takovém nebezpečí často nemají ponětí. Na mapě nálezů z území České republiky lze vidět několik výskytů na jižní Moravě. Dalším blízkým druhem je bourovčík borový (zvaný také sosnový, Thaumetopoea pinivora), který žije na středomořských sosnách. Jím způsobené škody jsou méně významné. 

Cesty na nová území 

Rozšiřování bourovčíka smrkového na sever není omezeno jen teplotou, ale také doletem motýlů. Samičky totiž dokážou zaletět maximálně na vzdálenost deseti kilometrů, což koresponduje s posouváním hranice rozšíření druhu ve Francii. Ta se přesouvá v průměru o 5,6 kilometru ročně. 

U umělého zavlečení je situace jiná a podle vývojového stadia škůdce různorodá. Hnízda housenek jsou velká a na první pohled viditelná. Jejich nechtěný transport při přepravě dřeva by tedy měl být velmi nepravděpodobný. Podobně je tomu u vajíček. Motýli žijí řádově několik hodin až dnů. V té době se spáří a nakladou vajíčka, jichž je sedmdesát až tři sta od každé samičky. Kladou je v létě, tedy v době, kdy se borovice zpravidla nepřepravují ani nesadí a život dospělých samiček je příliš krátký na to, aby dostatečně dlouho setrvaly na rostlinách určených k pěstování. 

Zavlečení vajíček nebo housenčích hnízd do nových oblastí se tedy bát spíše nemusíme. Mnohem pravděpodobnější je ovšem nechtěný dovoz kukel, které mohou být přítomny v balu stromků vyvážených z postižených lesů. Kukly dokážou v latentním stavu přežít v půdě až tři roky, přičemž je obtížné objevit je i při kontrole transportovaných sazenic. Právě takto byl zřejmě bourovčík jižní dříve zavlečen z jižnějších oblastí do okolí Paříže.

Životní cyklus a přírodní obrana 

Bourovčík má jednoletý životní cyklus, který se ve velmi chladných podmínkách může prodloužit i na dva roky, a to pro část populace, nebo i pro všechny jedince konkrétní oblasti. Důležitým faktorem pro život bourovčíka a jeho rozšíření je i počet slunečných dnů v regionu. Pohled na svislá, až půl metru vysoká hnízda, jaké si housenky budují na postižených stromech, probouzí v člověku s jehličnany soucit. Housenky se v hnízdech zdržují zejména přes den, kdy jsou vyhřátá. V noci je ovšem opouštějí, aby požíraly jehličí i na poměrně vzdálených větví stromu. Na hladkých větvičkách si pro usnadnění pohybu vytvářejí bavlně podobný povlak. Dokážou přežít i slabé mrazy a dokonce se v nich, byť velmi zpomaleně, pohybovat. Na jaře, zpravidla v březnu, jsou housenky dospělé a vydávají se na místo kuklení.

TIP: Tajemství jednoho života – Zázrak motýlího zrození

Predátoři ovlivňují jejich populaci jen do určité míry, což způsobuje časté přemnožení škůdce v některých oblastech, zejména po mírnější zimě. Příroda však není bezmocná: vajíčka a larvy škůdce dokážou eliminovat některé druhy hmyzu, larvami se živí i sýkorka a kukačka. Škody na jejich populaci dokážou způsobit i některé bakterie a netopýři zase požírají dospělé motýly.