James McDivitt: Hrdina ve stínu, který otevřel Američanům cestu na Měsíc

Velitel Apolla 13 James Lovell hlásil v dubnu 1970, poté co na palubě lodi – asi 320 tisíc kilometrů od Země – explodovala kyslíková nádrž: „Houstone, máme problém!“ Dnes již legendární věta tehdy na okamžik zastavila dech zaměstnanců řídícího střediska v Houstonu, včetně Jamese „Jima“ McDivitta, bývalého velitele Apolla a stávajícího ředitele programu v rámci NASA. Krátké zhodnocení telemetrických signálů lodi a hovory s astronauty ukázaly vážnost situace. 

Po provedení prvních opatření ve vesmíru pak bylo nutné zvládnout i veřejnou stránku věci, a tak McDivitt spolu s dalšími kráčel na improvizovanou tiskovku. „Ty tři kluky už asi nezachráníme… Ale tu zatracenou tiskovku budou zaručeně sledovat jejich ženy, děti, rodiče… Co mám do háje říct, a přitom nelhat?!“ S těmito myšlenkami předstoupil před kamery. Snad si v tom okamžiku ani neuvědomoval, že chybělo málo a v Apollu 13 by se potil on. 

Seznámení s vesmírem

James Alton McDivitt se narodil 10. června 1929 v Chicagu rodičům irského původu. Po škole, v roce 1951, rozšířil řady pilotů amerického vojenského letectva a dočkal se nasazení v korejské válce, kde jako člen 35. bombardovací perutě úspěšně odlétal 145 bojových misí na strojích F-80 a F-86. V září 1953 se vrátil do USA, doplnil si vysokoškolské vzdělání, na něž předtím podle vlastních slov neměl dost peněz, a začal pracovat jako testovací pilot na Edwardsově letecké základně v Mohavské poušti. Tam také poprvé „přičichl“ k vesmíru: V červenci 1962 jako pilot doprovodného letounu sekundoval Robertu Whiteovi, který tehdy ve stroji X-15 dosáhl úctyhodné výšky 96 kilometrů a dotkl se kosmického prostoru. 

Opravdová „vesmírná etapa“ v životě Jamese McDivitta započala na podzim 1962, když přišel do NASA coby člen druhého oddílu astronautů. V „nové devítce“ vedle něj figurovala esa jako Frank Borman, který velel prvnímu obletu Měsíce v Apollu, či Neil Armstrong. Přesto se McDivitt, co se pilotních dovedností týče, považuje za elitu zmíněného výběru. Velitel závěrečné lunární výpravy Eugene Cernan popsal Jamese ve své knize Poslední muž na Měsíci jako sympatického chlapíka, který toho moc nenamluvil, o to víc však dřel. Cernan rovněž obdivoval McDivittův vůdčí charakter, jenž z něj udělal prvního amerického astronauta velícího hned své premiérové misi. 

Velitelská premiéra

Vesmírným křtem tedy James prošel v červnu 1965 jako velitel lodi Gemini 4. Kolegou na palubě mu byl Edward White, dlouholetý známý a dobrý kamarád a pozdější oběť požáru Apolla 1. Strávili spolu celkem čtyři dny na zemské orbitě a nepříliš úspěšně se pokoušeli o spojovací manévry s vyhořelým horním stupněm rakety Titan II. Středobodem mise se ovšem stal Whiteův půlhodinový výstup z lodi ve skafandru – odpověď NASA na tři měsíce staré prvenství Alekseje Leonova. Když pak astronaut obdržel po dvaceti minutách mimo plavidlo pokyn k návratu, poznamenal do rádiové linky, že právě prožívá nejsmutnější okamžik svého života. 

Po misi Gemini 4 se oba přátelé zapojili do programu Apollo. Eda jmenovali hned do posádky prvního letu, zahynul však na počátku roku 1967 spolu s Virgilem Grissomem a Rogerem Chafeem při požáru na rampě během předstartovního testu. 

První „ne“ Měsíci

Kennedyho program dobytí Měsíce před koncem 60. let však pokračoval a McDivittovi záhy přinesl další šanci podívat se do kosmu. Rozpis vypadal následovně: V říjnu 1968 mělo vzlétnout Apollo 7, načež by posádka Waltera Schirry otestovala loď na zemské orbitě. Apollo 8 se mělo stát velitelskou misí Jamese McDivitta, který by se svými lidmi na oběžné dráze rodné planety prověřil letové schopnosti lunárního modulu. Stejný úkol čekal i posádku Franka Bormana a Apollo 9 – jen o něco výš nad Zemí, aby se vyzkoušel návrat do atmosféry ve vyšší rychlosti. Apollo 10 pak mělo jako první zamířit k našemu souputníkovi. 

Okolnosti však plánovačům komplikovaly život. Když v červnu 1968 doručila firma Grumman z Long Islandu na floridský kosmodrom lunární modul (LEM) pro Apollo 8, lidé z NASA se zděsili: Na plavidle bylo tolik věcí špatně… Manažeři americké vesmírné agentury se dokonce vyjádřili, že víc problémů už s lunárním modulem ani být nemůže. Bylo jasné, že Apollo 8 čeká odklad. Jenže závod o Měsíc běžel a Rusové mohli Američany trumfnout! Vedení NASA proto rozhodlo: Pokud LEM není připraven, můžeme Měsíc obkroužit jen s lodí Apollo 8 a s modulem odstartujeme, až jej dostaneme do letuschopného stavu. 

Donald „Deke“ Slayton, který sestavoval posádky kosmických letů, si pozval McDivitta do kanceláře a sdělil mu, že se plán Apolla 8 radikálně změnil z testů modulu LEM na zemské orbitě na oblet Měsíce. Zároveň mu vysvětlil, že by na tuto misi raději poslal posádku Franka Bormana, protože ještě není tak daleko s výcvikem na let s lunárním modulem. Jamese a jeho tým pak chtěl přeložit na první start s LEM, na Apollo 9. McDivitt po krátké úvaze souhlasil a poprvé ve své kariéře astronauta řekl Měsíci „ne“. 

Pavouk a Žvýkačka

Apollo 9 odstartovalo na oběžnou dráhu 3. března 1969. Cílem výpravy bylo poprvé v kosmu vyzkoušet kompletní sestavu pro lunární expedice, hlavně výsadkový modul LEM určený výhradně pro manévry ve vakuu. McDivitt dostal k ruce zkušeného astronauta Davida Scotta, který sekundoval Armstrongovi na Gemini 8, a nováčka Rusella Schweickarta. 

Po technické stránce probíhala testovací mise bez výraznějších komplikací, problémy ovšem způsobil Schweickartův žaludek: Beztížný stav s astronautem opravdu zamával. Paralyzující nevolnosti a časté zvracení mu ani neumožnily dokončit kosmickou vycházku, jejímž účelem bylo odzkoušet nový skafandr pro výpravy na Měsíc a provést nouzový přesun z lunární sekce do mateřské lodi vnějším prostorem. 

Vrchol letu Apolla 9 přišel pět dní po startu, kdy se McDivitt a Schweickart v lunárním modulu odpojili od hlavního plavidla, kde zanechali Scotta, a odletěli na nižší dráhu, zhruba 180 kilometrů daleko. Při návratu pak vyzkoušeli manévrovací schopnosti LEM, jeho motory, rozdělení stupňů a v neposlední řadě navigaci při budoucím návratu astronautů z povrchu Měsíce k mateřské lodi. K nevelké radosti NASA si posádka pro tyto operace zvolila volací znaky jednoduše podle toho, jak plavidla vypadala: Lunární modul dostal kvůli přistávacím nohám název „Pavouk“ a velitelská sekce se podle barvy obalu, v němž ji výrobce doručil na kosmodrom, proměnila ve „Žvýkačku“. 

Každopádně, velmi úspěšné Apollo 9 pomohlo otevřít bránu k Měsíci a loď se třemi astronauty se po deseti dnech na oběžné dráze v pořádku snesla na padácích do oceánu. 

Na křižovatce

Zalistujeme-li paměťmi Donalda Slaytona, nalezneme seznam jmen mužů, kteří mohli jako první stanout na Měsíci. Kromě Armstronga se jednalo o Grissoma, Schirru, Sheparda, Bormana – a také McDivitta. James o tuto šanci velmi stál, bohužel ji propásl: Když se Apollo 9 vracelo z vesmíru, Armstrongova posádka už dva a půl měsíce trénovala na první lunární přistání. McDivitt se ocitl na křižovatce a rozhodoval se, kudy dál. 

V rozhovoru pro projekt NASA Oral History uvedl, že kdyby chtěl, mohl velet Apollu 13 a projít se po Měsíci (samozřejmě pokud by splnění mise nezmařil výbuch kyslíkové nádrže). Slayton však tvrdil něco jiného: Jamese si údajně jako parťáka na lunární výpravu žádal velitel Apolla 14 Alan Shepard. McDivitt ovšem příležitost odmítl s tím, že chce velet vlastní expedici. Podruhé v kariéře astronauta tak řekl Měsíci „ne“, tentokrát definitivně. 

V NASA Oral History James vysvětloval, že být na našem souputníkovi jako pátý nebo šestý už ho tolik nelákalo, proto kývl na nabídku opustit oddíl astronautů a stát se manažerem pro operace na lunárním povrchu. 

Ve sporu s vědci

Na nové pozici měl McDivitt na starosti úpravy lodí Apollo a lunárních modulů LEM pro vědecké expedice Apollo 15 až 17. A také plánování, management a monitorování letů na Měsíc počínaje Apollem 12. Když se posádka na misi dostala do problémů, pomáhaly Jamesovi jeho zkušenosti z Apolla 9. Dokázal pak z řídícího střediska rychle vydat doporučení k dalšímu postupu. 

Z letce se však najednou stal manažer, který musel spojit finanční, politická, technologická a vědecká hlediska do fungujícího procesu jménem „program Apollo“. Po letech vzpomínal například na neshody s vědci při výběru přistávacích lokalit na Měsíci, neboť nadšení odborníci často zapomínali na bezpečí astronautů. Jistý specialista z ředitelství NASA například na jednom jednání prosazoval dosednutí modulu na malé plošince na vrcholku měsíční hory, což by na 90 % znamenalo smrt obou astronautů. Byl přitom tak urputný, že mu McDivitt nakonec musel říct: „OK, Charlie, my nic takového neuděláme. Jděte ven a sedněte si. Až budete mít pocit, že se zase dokážete vyjadřovat jako normální člověk, tak se vraťte!“ 

Problém se sedmnáctkou

Na konci dubna 1972 se z Měsíce úspěšně vrátilo Apollo 16. V červnu McDivitt opustil NASA i americké letectvo a vydal se budovat kariéru do soukromého sektoru. Proč se však nepodílel na poslední misi, na prosincovém Apollu 17? 

V pamětech letového ředitele NASA a pozdějšího šéfa houstonského kosmického střediska Chrise Crafta se dočteme, že McDivitt hrozil rezignací na svou manažerskou pozici, pokud bude Apollu 17 velet Eugene Cernan na úkor Richarda Gordona, který se s vědcem v posádce původně připravoval na zrušené Apollo 18. Důvody však kniha neuvádí a zmíněné tvrzení fanoušci kosmonautiky obecně považují spíš za snahu zvýšit prodejnost publikace…

James McDivitt letos oslaví 89. narozeniny, žije v USA a vyjmenovat jeho medaile a ocenění by si vyžádalo hodně místa. Naposled byl v roce 2014 slavnostně uveden do americké Národní letecké síně slávy.