Jaké hodinky používali sovětští a ruští kosmonauté během letů do vesmíru

Americká NASA věnovala výběru oficiálních hodinek pro své astronauty náležitou pozornost: Sestavila seznam požadavků a určila zvláštní komisi, která kandidáty podrobila důkladnému řízení. Nakonec zvítězila švýcarská značka Omega s modelem Speedmaster: Našli bychom ho proto na zápěstí všech astronautů programu Gemini, Apollo a Skylab, ale u mnohých pilotů je uvidíme i dnes. 

Naproti tomu v Sovětském svazu k oficiálnímu výběru jediných letových hodinek nikdy nedošlo. S trochou nadsázky můžeme říct, že pokud časomíra ukazovala správný čas po určitou dobu, byla kvalifikována pro let do kosmu. Sovětům a jejich vesmírnému programu bychom ovšem křivdili tvrzením, že jejich náramkové hodinky nebyly dostatečně kvalitní či neplnily přísné standardy. 

Ty první

To, co se podařilo dobře zmapovat u amerických astronautů programu Mercury – jako stopky Heuer na krku Johna Glenna, Breitling Navitimer Scotta Carpentera nebo Bulova Accutron Gordona Coopera – je u jejich sovětských kolegů pro soudobé historiky daleko obtížnější. Může za to mnohem přísnější režim, který vládl nejen v Kremlu, ale i ve Hvězdném Městečku. Zatímco americká veřejnost mohla podrobně sledovat, co se platí z jejích daní, sovětský občan byl většinou informován pouze o dalším úspěchu na poli dobývání kosmu. K prvním ruským letům do vesmíru tak máme jen velice málo obrazových materiálů. 

Dodnes tedy s jistotou nevíme, jaké hodinky si při své historické misi připnul na zápěstí Jurij Gagarin. Obecná shoda panuje o dvou modelech: Prvním je Rodina, v překladu z ruštiny „vlast“, druhý a pravděpodobnější se jmenuje Šturmanskie alias „navigátor“. Ačkoliv Rodina tahá v pomyslném klání za kratší konec a většina důkazů hovoří proti, nebránilo to neznámému sběrateli vydražit před lety zmíněný strojek v internetové aukční síni eBay za úctyhodných 28 tisíc dolarů.

Ve prospěch modelu Šturmanskie hovoří, že jej získávali absolventi prestižní letecké školy Orenburg, mezi něž Gagarin patřil. Šlo tedy zřejmě o jeho osobní hodinky, jež jako první obletěly Zemi. Technicky se strojek odvozoval od svého francouzského vzoru R26, který vyráběla manufaktura LIP. Strojky stejného producenta okopíroval v licenci i závod Chronotechna v Novém Městě nad Metují a začal je dodávat na trh pod názvem Spartak, později Prim. 

Sověti ovšem časomíru pouze nezkopírovali, ale technicky ji zdokonalili: Mimostřednou vteřinovou ručičku nahradili centrální a doplnili i hacking systém, který ji umožňuje povytažením korunky zastavit, a hodinky tak přesně seřídit. Právě přesnost spolu s dobrým kontrastem ručiček a ciferníku hrají pro piloty zcela zásadní roli. Nedlouho po Gagarinově historické misi se Šturmanskie přejmenovaly na Poljot neboli „let“ a pod uvedenou značkou se vyrábějí dodnes.

Stopky pro přežití

Rok 1965 přinesl v závodech o vesmírnou dominanci mezi Sovětským svazem a USA další mezník. Pro Sověty bylo otázkou prestiže znovu celému světu dokázat, že s přehledem vedou v nikým nevyhlášené válce, a v březnu poslali na oběžnou dráhu dvojici Pavel Beljajev a Alexej Leonov, s úkolem provést první výstup do volného kosmu. Do té doby si možná jejich kolegové z předchozích letů vystačili s běžnými třemi ručičkami svých vlastních hodinek. Tentokrát to však mělo být jiné: Přesné měření se mohlo stát otázkou života a smrti…

Američtí astronauti si nejvíc cenili funkce chronografu. Tato hodinářská „komplikace“ je ovšem velice náročná na výrobu nejen počtem součástek, ale především důrazem na jejich kvalitu a přesné obrábění. SSSR sice od 30. let ovládl produkci náramkových hodinek, ale k opravdu precizní výrobě kvalitních kalibrů zásadně přispěla až krádež strojů a know-how mistrů z německého Glashütte. Městečko se na jaře 1945 stalo cílem postupující Rudé armády, která plánovitě obsazovala lokality s pokročilým průmyslem. A maršál Stalin určil jemnou mechaniku jako jeden ze stěžejních oborů, jimž měl Svaz po válce vévodit.

Jediné funkční

Ovšem zpět k Voschodu 2. S blížícím se letem Alexeje Leonova bylo pracovníkům vesmírného programu stále jasnější, že bude kosmonaut pro náročný výstup mimo loď potřebovat stopky, jež mu odměří čas pobytu vně kabiny. Bez nich by se prostě neobešel. Letectvo naštěstí v roce 1959 vyvinulo chronograf Strela s kalibrem 3017, jehož vzorem se opět stal francouzský strojek, tentokrát Venus. Stejně jako Gagarinovy hodinky i tyto byly pouze chromované (po častém nošení se začnou „loupat“ a mosaz pod tenkou vrstvou chromu prosvítá). Model měl dva registry: Jeden dokázal při zapnutí stopek měřit čas až do 45 minut, na druhém běžela konstantní vteřinová ručička. Jelikož se počítalo s výstupem do volného kosmu v délce pouhých několika minut, předpokládalo se, že ukazatel s třičtvrtěhodinovým maximem postačí. 

Dokončení: Jaké hodinky používali sovětští a ruští kosmonauté během letů do vesmíru (2)

S jistou dávkou kritiky by se dalo říct, že jedinou technickou věc, která při výstupu Alexeje Leonova fungovala opravdu bez závad, představovaly právě hodinky. Skafandr se při návratu do kabiny nafoukl a stal se neohebným, tunel byl příliš úzký, poklop nešel dovřít. Heroický výkon právem vstoupil do dějin a malý dílek skládačky tvořily i sotva 37 mm široké hodinky na levém zápěstí. Nutno ovšem podotknout, že jim kosmonaut nezůstal věrný. Při společném letu Apollo–Sojuz jej americký kolega Tom Stafford obdaroval modelem Omega Flightmaster. Leonov si uvedenou značku velice oblíbil a do své smrti byl jejím ambasadorem.