Jak získat gorilí důvěru: Průběh habituace goril nížinných

Setkání s habituovanou (na lidi přivyklou) skupinou goril nížinných (Gorilla gorilla) je aktuálně možné pouze na dvou místech v Africe. Ve Středoafrické republice a v Kongu-Brazzaville, kam jsme zamířili my. Naším cílem byl jeden z posledních kousků nedotčených deštných pralesů v povodí řeky Kongo, národní park Nouabalé-Ndoki na severu země. Právě tady žije velká populace goril nížinných. Dají se pozorovat na rozlehlé mýtině Mbeli bai z vyhlídkové plošiny, nebo se s nimi je možné setkat ve výzkumném táboře Mondika.

Ukryty v husté vegetaci

„Ke gorilám můžou maximálně tři lidé a doba pozorování je jedna hodina,“  připomíná nám průvodce Bleck pravidla. Vyfasujeme roušky na ústa, abychom minimalizovali možnost, že se od nás gorily něčím nakazí, a se skupinou stopařů velice rychlým krokem vyrážíme hledat jedenáctičlennou skupinu pojmenovanou po vůdčím samci Kingo. Je brzy ráno a prales se teprve probouzí. Tiše našlapujeme, aby stopaři mohli naslouchat zvukům pralesa a zhruba po dvou hodinách prodírání se hustým porostem konečně nacházíme gorily.

Náš příchod stopaři oznamují mlaskáním, aby gorily ujistili, že nehrozí žádné nebezpečí. Pomalu následujeme průvodce. Vegetace je hustá, vidíme sotva na dva metry.

Uprostřed gorilí rodiny

Po chvíli prožíváme první setkání s vůdčím samcem, jehož plné jméno zní Kingo Ya Bole. Leží uprostřed husté vegetace, má přivřené oči a na okamžik jako by jeho pohled zabloudil k nám. Samice leží opodál, některé šplhají do korun stromů a spokojeně okusují listy. Protože prvním ranním počinem goril je dobře se vymočit, snáší se na nás menší sprška. Na samičku Ugly si máme dát pozor nejen kvůli ranní hygieně, protože „nemá ráda lidi“, jak upozorňuje náš průvodce.

Stále je málo světla, gorily se v temném pralesním porostu velmi obtížně pozorují, natož fotografují. Stopaři se snaží, odstraňují nám mačetami překážející vegetaci, abychom měli lepší výhled na dovádějící mláďata. Z několika kroků pozorujeme malého zvědavce, který se před námi tak trochu předvádí a nebojácně přichází velice blízko. Stopaři jsou k nám milosrdní a místo jedné hodiny trávíme se skupinou dvojnásobnou porci času. Až do okamžiku, kdy Kingo najednou dává rodině signál a všichni během několika sekund mizí mezi stromy.

Nezbytná volba eko-turistiky

Mondika Research Center bylo založeno v roce 1995 profesorkou Diane Doranovou z univerzity Stone Brook v New Yorku. Jeho účelem je lepší porozumění socio-ekologickému chování goril nížinných a je základnou pro habituaci. S habituací se zde začalo v roce 1998 a je plně dokončena u dvou skupin, pojmenovaných po vůdčích samcích – Kingo a Buka.

Poté, co bylo pozorováním skupiny Kingo získáno mnoho poznatků, vyčerpal vedoucí Mondiky dostupné finanční zdroje. Naštěstí ale došlo k dohodě s americkou organizací WCS (Wildlife Conservation Society), která nakonec převzala tábor, kde byl zahájen eko-turistický program na podporu ochrany přírody. Projekt byl odstartován v roce 2007, kdy měli první turisté možnost navštívit skupinu Kingo. Díky tomu se také zvýšila ekonomická hodnota oblasti, v níž gorily žijí. Peníze získané z eko-turismu mají významný podíl na financování ochranářských aktivit v parku a především pomáhají platit jeho personál.

Mlaskání znamená jistotu

Nutným krokem ke studiu goril nížinných v jejich přirozeném prostředí opravdu zblízka je habituace – proces, při němž si gorila přivykne na lidskou přítomnost, která pak jen minimálně ovlivňuje přirozené chování těchto primátů. Díky habituaci je možné získávat poznatky o každodenním životě goril, jejich pohybu a stravě. Habituace má ovšem i svá rizika. Vedle pytláctví je velkým rizikovým faktorem přenos lidských nemocí, které mohou být pro gorily fatální. Proto musí být při kontaktu s nimi dodržována bezpečná vzdálenost minimálně sedmi metrů.

Proces habituace není snadný a trvá více než pět let. V hustých nížinných pralesích je navíc velmi špatná viditelnost, gorily mají z lidí strach a získat jejich důvěru je velice těžké. Z tohoto důvodu stopaři v blízkosti zvířat používají tzv. „mlaskání“. Tato metoda umožňuje gorilám vnímat lidi i v nejhustších porostech, a postupem času si „mlaskání“ spojí s lidskou přítomností.

Během habituace je každý jedinec ve skupině pojmenován a jsou detailně popsány jeho charakteristické rysy obličeje a zabarvení, které ho můžou jednoznačně identifikovat. Skupina je průměrně osmičlenná a většinou se skládá z jednoho dominantního stříbrohřbetého samce, několika samic a jejich potomků. Mladí samci opouštějí rodnou tlupu a žijí buď samotářsky, nebo mohou vytvářet dočasné skupiny skládající se z několika mladých samců a nereproduktivních samic.

Těžké počátky habituace

V Mondice se na habituaci goril specializovaly dva týmy složené z jednoho vědeckého pracovníka a tří místních stopařů z kmene BaAka ze Středoafrické republiky. Právě díky jejich vynikajícím znalostem přírody a suverénnímu pohybu pralesem mohla být habituace úspěšně dovršena. Na začátku se týmy stopařů snažily lokalizovat, identifikovat a sledovat pouze jednu gorilí skupinu, u které pak určili velikost a složení.

Problémem bylo, že se skupiny goril nížinných mohou rychle rozpadnout a kvůli vysoké hustotě goril v oblasti bylo obtížné určit jednu tlupu. Přesto se však v roce 1998 podařilo určit skupinu, pojmenovanou po vůdčím samci Kingo. Kingo Ya Bole znamená v pygmejském jazyce Mbenzele „Ten, kdo má mocný hlas“. Jméno si samec vysloužil díky mimořádně hlubokému hrdelnímu řevu, který ho i v husté džungli odlišoval od ostatních goril.

Zkušenost vše urychluje

U goril horských a východních nížinných nebyla nikdy popsána a pozorována agrese samic. Pozoruhodné je, že v Mondice takovéto agresivní chování zjištěno bylo. Samice lámaly stromky, tloukly se do prsou, křičely a zuřivě vybíhaly proti lidem. Zřídkakdy se k nim ale připojil vůdčí samec. Toto agresivní chování u samic goril nížinných pozorovali i výzkumníci v národním parku Moukalaba-Doudou v Gabonu, kde se ale samci k samicím připojovali.

TIP: Setkání smrtícího druhu: Ekoturistika může lidoopy zachránit i zničit

Dalším krokem v Mondice bylo habituovat druhou gorilí skupinu, jejíž životní oblast se překrývala s teritoriem skupiny Kingo. Tento faktor je důležitý pro poznání, jak spolu gorilí skupiny vycházejí, když sdílejí teritoria a také jaké mají demografické rozdíly vliv na sociální chování goril. Habituace druhé skupiny rovněž rozšířila turistické kapacity v Mondice. Díky zkušenostem se skupinou Kingo byla habituace dokončena zhruba dvakrát rychleji.