Improvizace ve vesmíru: 10 nejúžasnějších kosmických oprav
1. Tužka, nebo smrt na Měsíci
Když se posádka Apolla 11 vydávala dobýt Měsíc, věděla, že se s pravděpodobností jedna ku šesti už nikdy nevrátí. Za kritický se považoval především start z povrchu našeho souputníka, kdy byli astronauti odkázáni pouze sami na sebe a rozhodně nebylo jisté, zda bude lunární modul pracovat tak, jak se od něj očekávalo. Tehdejší americký prezident Richard Nixon měl dokonce připraven projev, který by zazněl v případě, že by Neil Armstrong a Edwin Aldrin zůstali na Měsíci uvězněni bez možnosti návratu.
A nechybělo mnoho, aby k takové situaci došlo. Když se po úspěšné procházce oba astronauti vrátili do lunárního modulu a začali se připravovat na odlet, všimli si, že na podlaze leží páčka od jednoho ze spínačů – zřejmě ji ulomili při neopatrném pohybu ve skafandru. Páčka ovšem patřila k pojistce motoru startovacího stupně, přičemž bez odjištění nebylo možné motor zažehnout, a tudíž ani z Měsíce vzlétnout. Astronauti proto přemýšleli, co by mohli do spínače zastrčit, aby dokázali motor odjistit. Nakonec jim posloužil fix od newyorské společnosti Duro Pen Co., která do otvoru přesně zapadla a umožnila motor aktivovat.
2. Apollo 13 potřebuje čistý vzduch
Možná si pamatujete scénu z filmu Apollo 13, kdy se před skupinou techniků z NASA ocitne hromada věcí, které mají k dispozici astronauti u Měsíce, načež dostane tým na Zemi za úkol vymyslet, jak z nich ve vesmíru poskládat zařízení na obnovu vzduchu… Ve skutečnosti vyráběly mateřskou loď Apollo a lunární modul dvě různé firmy, a vybavení plavidel tudíž nebylo kompatibilní. Problém nastal v okamžiku, kdy vybuchla jedna z kyslíkových nádrží, načež museli astronauti vyhledat úkryt v modulu. Jeho systémy totiž měly kapacitu na obnovu vzduchu pro dva členy posádky, jenže nyní v něm museli přebývat tři. Řešení se nakonec našlo: Palubní systémy se napojily na filtry ve skafandrech, které mají vlastní čističe atmosféry.
3. Lunární automechanici
Měsíční prach je nesmírně ostrý: Na rozdíl od pozemského písku jej miliony let neobrušuje eroze, a tak se dokonce považuje za toxický. Dal by se přirovnat k jemné skleněné drti a dokáže mimo jiné „rozežírat“ i skafandry. Když tedy astronauti z Apolla 17 „utrhli“ při neopatrné jízdě část blatníku u pravého zadního kola lunárního vozítka, představovalo to velký problém. Odletující prach by totiž následně dopadal jak na sedící astronauty, tak na přístrojové vybavení. Proto velitel mise Eugene Cernan společně s pilotem lunárního modulu Harrisonem Schmittem vyrobil z desek od letové dokumentace a z instalatérské pásky provizorní blatník, který poté na rover připevnili.
4. Slunečník pro stanici Skylab
Stanice Skylab startovala do vesmíru v květnu 1973, ovšem špatná volba přichycení tepelné obšívky k jejímu povrchu znamenala komplikace: Odtrhla se samotná obšívka i jeden ze dvou hlavních panelů slunečních baterií, přičemž druhý se zablokoval. První posádka ve složení Charles Conrad, Joe Kerwin a Paul Weitz se měla na stanici zabydlet již den po startu, jejich mise se však musela o deset dní odložit. Mezitím se horečně pracovalo na řešení problému, protože kvůli absenci tepelného štítu začala na Skylabu růst teplota.
Objevily se hlasy volající po odepsání stanice a vypuštění záložního exempláře, NASA se však nakonec rozhodla pro netradiční řešení, které nabídl technický tým z Johnsonova kosmického střediska v Houstonu. U stanice se měl rozevřít slunečník o rozměru 6,6 × 7,2 m, bylo však nutné jej rychle vyrobit a vtěsnat na palubu Apolla. Technici pracovali dnem i nocí a skutečně dokázali provizorní štít nachystat, i když se do lodi ukládal až v den startu. A jelikož nebyl čas objednávat a testovat „kosmické materiály“, výztuhy tvořila například čtveřice rybářských prutů… Astronautům se nakonec podařilo nový štít nainstalovat a zároveň uvolnili zakleslý solární panel. Zachránili tak nejen svoji misi, ale i celý program stanice Skylab.
5. Záchrana Saljutu 7
Triumfem sovětské kosmonautiky se stala oprava stanice Saljut 7, která se do vesmíru vydala v dubnu 1982, ale počátkem roku 1985 se nečekaně odmlčela. Sověti ji nechtěli odepsat, a připravili proto záchrannou výpravu lodi Sojuz T-13, do níž usedli Vladimir Džanibekov a Viktor Savinych. Po startu v červnu 1985 se kosmonauti dokázali k němé stanici přiblížit a zjistili, že je špatně orientována a zároveň se jí nenatáčejí sluneční baterie, což se nakonec ukázalo jako hlavní příčina všech problémů. Selhala totiž součástka, která pohyb solárních panelů zajišťovala, a stanici brzy došla energie.
Posádka Sojuzu T-13 se s nekomunikujícím a nestabilním Saljutem úspěšně spojila a ihned zahájila opravy. Situaci však komplikoval fakt, že byla stanice bez energie zcela promrzlá. Kosmonauti tak museli pracovat v zimním oblečení, v čepicích a rukavicích, a navíc se často vraceli do mateřské lodi, aby se ohřáli. Přesto dokázali Saljut 7 opravit a později se na jeho palubě vystřídaly ještě další dvě posádky.
6. „Plácačka“ pro družici
V dubnu 1985 dopravil raketoplán Discovery do vesmíru družici Leasat 3. Jelikož nesla několik tun pohonných látek, byla v průběhu startu zcela vypnutá. Až při uvolnění z nákladového prostoru raketoplánu se měla přepnout 62mm páčka a satelit oživit. Jenže k tomu nedošlo a zařízení zůstalo „mrtvé“.
Astronauti na palubě Discovery proto vystříhali do dvou umělohmotných desek otvory, doplnili je drátěnými smyčkami a při výstupu do otevřeného prostoru je nainstalovali na konec robotické ruky RMS. Následně se raketoplán vrátil k družici Leasat 3 a astronauti se pokoušeli neposlušnou páčku přepnout pomocí oček v těchto „plácačkách na mouchy“, jak začali improvizované pomůcce důvěrně říkat. Bohužel – otvory v deskách se trhaly a posádka musela své úsilí vzdát. O několik měsíců později však vypravila NASA záchrannou misi raketoplánu, tentokrát už úspěšnou.
7. Odtržená obšívka lodi Sojuz
Sojuz TM-9 se vydal do vesmíru v únoru 1990, ale už krátce po startu detekovala posádka ve složení Anatolij Solovjov a Alexandr Balandin potíže. Při vzletu se totiž odtrhla část obšívky, která pomáhá regulovat teplotu lodi. Kusy obšívky pak volně „plandaly“ kolem kabiny a občas blokovaly výhled průzory nebo periskopem. Přílet k Miru se naštěstí vydařil, ale následující dny a týdny byly problematické, protože se teplota lodi musela regulovat natáčením celé orbitální stanice. Komplikace ukončil teprve opravářský výstup, při němž kosmonauti připevnili obšívku pomocí svorek.
8. Zachycení družice Intelsat 6
Po startu v březnu 1990 na palubě rakety Titan 3 zůstala družice Intelsat 6 uvězněna na nepoužitelné oběžné dráze. Po dlouhých jednáních se NASA rozhodla vyslat k její záchraně raketoplán Endeavour v rámci jeho premiérové mise v květnu 1992. Z ekonomického hlediska se takové řešení jevilo jako nesmyslné, protože výprava raketoplánu stála víc než výroba a vypuštění nové družice. Jednalo se však o zatěžkávací zkoušku Endeavouru a pro tu byla náročná expedice jako stvořená.
Dva roky posádka tvrdě trénovala – načež ve vesmíru zjistila, že připravené postupy nefungují. Proto bylo nutné improvizovat. Poprvé – a zatím naposled – v historii kosmonautiky vystoupila do otevřeného prostoru trojice astronautů, konkrétně Pierre Thuot, Richard Hieb a Thomas Akers, přičemž velitel mise Dan Brandenstein přiletěl s raketoplánem přímo pod Intelsat 6. Zmíněná trojice pak na povel uchopila družici rukama a poté museli vesmírní opraváři čekat více než půl hodiny, než se „usadilo“ palivo v palubních nádržích. Intelsat pak umístili na urychlovací stupeň, který jej odeslal na geostacionární oběžnou dráhu.
9. Potrhaný solární panel
V listopadu 2007 bylo v rámci budování Mezinárodní vesmírné stanice nutné rozložit jeden ze solárních panelů, zjistilo se však, že je „potrhaný“ – panely na ISS totiž nejsou pevné, ale spíš bychom je mohli přirovnat k pevnější fólii. Posádka stanice a připojeného raketoplánu Discovery proto musela vyrobit pětici manžet, jejichž pomocí pak Scott Parazynski a Douglas Wheelock díru v panelu „zašili“. Bez této opravy by jej totiž nebylo možné složit ani rozložit – a navíc hrozilo, že by se poškození mohlo časem zvětšovat.
10. Kladivo a pěna na holení
„Nenamáhej se, vezmi si větší kladivo,“ praví Murphyho zákon. A občas ho ctí také posádky ve vesmíru: Když nešlo v květnu 2009 odšroubovat jedno madlo na Hubbleově kosmickém teleskopu, dostal astronaut Mike Massimino příkaz jej prostě urvat silou.
TIP: 10 největších dramat ve vesmíru i na rampě
V roce 2014 si zase postavil na ISS hlavu jeden šroub. Němec Alexander Gerst se ho neúspěšně pokusil povolit, načež i on obdržel povel použít hrubou sílu a šroub odsekat. Problém však představovaly odletující piliny – ve stavu beztíže by je totiž mohli astronauti velmi snadno vdechnout. Gerst si ovšem poradil po svém: Postříkal šroub pěnou na holení, která pak odletu drobných úlomků zabránila.
-
Zdroj textu
