Hubbleův teleskop slaví 30. narozeniny: Tohle je 10 jeho nejlepších úlovků

Mezihvězdné zjevení, na snímku pořízeném Hubbleovým teleskopem, nese katalogové označení NGC 7635, nebo jednoduše – Bublinová mlhovina. Přestože vypadá na první pohled velice jemně, její tvar svědčí o probíhajících bouřlivých procesech. Bublinová mlhovina měří v průměru zhruba 10 světelných let. Její tvar je dílem velmi hmotné a masivní Wolf-Rayetovy hvězdy s označením SAO 20575, která je na snímku vlevo nahoře. Tato hvězda je přibližně 10 až 20× hmotnější než naše Slunce a zářivostí jej předčí dokonce několiksettisíckrát. Obří molekulární mračno, které obklopuje hvězdu, se rozpíná rychlostí okolo 100 tisíc kilometrů v hodině. Spletitá Bublinová mlhovina a s ní spojený oblačný komplex se nacházejí zhruba 7 100 světelných let daleko v souhvězdí Kasijopeji.

Hvězdokupa Westerlund 2 je stará přibližně 2 milióny let a obsahuje jedny z nejsvítivějších a nejhmotnějších hvězd v naší galaxii. Podle vesmírných měřítek jde o relativně mladé místo, od Země jej dělí přibližně 20 tisíc světelných let a nachází se v jižním souhvězdí Lodního kýlu. V této intenzivní hvězdotvorné oblasti, která obsahuje přibližně 3 tisíce hvězd, byly rozpoznány také infračervené znaky protoplanetárních disků. Intenzivní ultrafialové záření mladých žhnoucích hvězd zde doslova rozfoukává oblaka vodíkového plynu.

Tři impozantní stožáry plynu a prachu zachycené na tomto snímku jsou součástí slavné Orlí mlhoviny, známé také jako Messier 16. Tato scenérie patří mezi nejčastěji reprodukované vesmírné obrazy, objevila se na poštovních známkách i ve filmu. Přestože původní snímek nesl jméno „pilíře stvoření“, stejně tak se mohl jmenovat i „pilíře zkázy“. V průběhu času je totiž patrné, jak jsou působením záření mladých hvězd tyto pilíře postupně sežehávány a deformovány vesmírným větrem. Orlí mlhovina se nachází přibližně 6 500 světelných let od Země. 

Tak trochu jako scéna ze slavného románu Malý princ působí střet dvou galaxií kolektivně pojmenovaných Arp 273, které svojí interakcí vytváří dojem obrovité růže. Disk horní galaxie je roztažený kvůli gravitačnímu vlivu svého menšího souputníka. Modrá světla okolo hlavního disku jsou shluky mimořádně žhavých mladých hvězd, které vydávají jasné ultrafialové světlo. Malý společník tvořící „stonek“ růže vykazuje ve svém jádru velmi intenzivní procesy vedoucí k tvorbě nových hvězd, což možná zapříčinila kolize s „růží“.

NGC 3603 astronomové dobře znají jako jednu z největších hvězdotvorných oblastí v Mléčné dráze. nachází zhruba 20 000 světelných let daleko od Slunce v blízkém spirálním rameni naší Galaxie Mléčné dráhy v Lodním kýlu. Centrální otevřená hvězdokupa obsahuje tisíce hvězd hmotnějších než naše Slunce, které nejspíše vznikly teprve před jedním nebo dvěma milióny let v jediném silném poryvu vznikání hvězd. V okolí hvězdokupy jsou zárodečná mračna zářivého mezihvězdného plynu a neprůhledného prachu, které opracovává energetické záření hvězd a větry. Snímek zabírá asi 17 světelných let.

Tři fotografie Saturnu pořízené pomocí spektrografu STIS na palubě Hubbleova teleskopu odhalují dynamickou povahu polárních září na planetě. Série představuje pohled na jižní polokouli tělesa v rozpětí pěti dnů. Polární záře na Saturnu mají podobu prstence zářících plynů v okolí pólů a vznikají při kolizi nabitých částic s magnetickým polem planety. Částice jsou urychlovány na vysoké energie a vnikají do horních vrstev atmosféry. Srážky s přítomnými plyny pak vedou k vyzáření energie ve viditelné části spektra a také v ultrafialovém a infračerveném oboru.

Galaxie Tykadla (též známé jako NGC 4038 a 4039 nebo Galaxie Antény) jsou párem pokřivených srážejících se spirálních galaxií, nacházejících se asi 70 miliónů světelných let daleko v souhvězdí Havrana. Galaxie prochází velkolepou galaktickou srážkou. V důsledku této srážky vznikly dva dlouhé slapové ohony, které vypadají jako hmyzí tykadla. Ty tvoří z galaxií vyvržené hvězdy, plyn a prach. V současnosti prochází obdobím prudké tvorby hvězd, která je způsobena srážkami mračen plynů a prachu v propletených magnetických polích. Rychlost formování hvězd je zde tak vysoká, že lze hovořit o stavu hvězdného výbuchu – tedy období, během kterého je veškerý plyn v galaxiích spotřebováván k vytváření hvězd. To nemůže trvat věčně – nakonec se jádra spojí a obě galaxie odejdou do důchodu společně jako jedna velká eliptická galaxie.

Pekuliární galaxie NGC 1275 (také známá jako Perseus A nebo Caldwell 24), nacházející se v souhvězdí Persea, představuje pro vědce těžko pochopitelnou záhadu. Není totiž zcela jasné, co ji vlastně drží pohromadě. Jisté je, že vznikla v důsledku kolize nejméně dvou galaxií. Ví se také, že je zdrojem významných rentgenových a radiových emisí. V jejím centru se podle všeho nachází supermasivní černá díra s odhadovanou hmotností okolo 340 milionů Sluncí. 

Centrální galaxie je obalena rozsáhlou sítí galaktických trosek a filamentů zářícího plynu, které jsou dlouhé až 20 000 světelných let. Množství plynu obsažené v každém takovém vlákně má hmotnost přibližně milionu Sluncí. Přítomnost těchto vláken ale představuje pro vědce záhadu, protože jsou mnohem chladnější než okolní mezihvězdné prostředí. Není ani jasné, jak tato vlákna vydržela tak dlouho, proč se neohřála, nerozplynula nebo nezbortila za vzniku nových hvězd. Jednou z možností je, že slabé magnetické pole (o síle desetitisíciny magnetického pole Země) působí dostatečnou silou na ionty ve vláknech a tím je drží pohromadě.

Hubbleovo hluboké pole neboli Hubble Deep Field (HDF) patří k nejvěhlasnějším snímkům, jaké kdy pomocí zmíněného teleskopu vznikly. Pozoruhodná fotografie nepatrné části oblohy odhalila tisíce do té doby neznámých galaxií a dalších objektů. Onen den změnil naše chápání kosmu. Hubbleova hluboká pole od té doby přinášejí vědcům jedinečné informace o mladém vesmíru, jež můžeme přímo konfrontovat se současnými kosmologickými modely.Obraz, složený z více než 800 expozic (o celkové délce více než 11 dnů), zahrnuje téměř 10 tisíc galaxií. Ty nejmenší vznikly v době, kdy byl vesmír starý přibližně 800 milionů let, ty největší jsou až o 13 miliard let mladší.

Pozoruhodná spirální galaxie Sombrero se nachází v souhvězdí Panny, 28 milionů světelných let od Země. Přestože je menší než naše Mléčná dráha, v kupě galaxií v souhvězdí Panny patří mezi největší. Tato galaxie je těsně za hranicí viditelnosti pouhým okem, i s malými dalekohledy je ale poměrně dobře pozorovatelná. Jedinou komplikací pro pozorování je její zvláštní tvar. Galaxie Sombrero je ze Země vidět „z boku“ – její galaktická rovina a zorný směr svírají úhel pouze 6°, po jejím obvodu je ale díky tomu dobře viditelný prachový prstenec galaktického disku. Dobře viditelná je také její mimořádně velká centrální výduť, která dala této galaxii jméno – připomíná totiž známý mexický klobouk.