Historie kosmonautiky: Nerealizované projekty aneb Sondy, které nedostaly příležitost (2.)

Americká NASA chystala do vesmíru hned čtyři páry sond Voyager. Jenže nedostatek financí tyto plány definitivně. zhatil.

Nepřehlédněte předchozí část článku!

Jak Evropa nezamířila ke Slunci

Zastavme se nyní na chvíli na starém kontinentě: Když počátkem 60. let vznikla evropská kosmická agentura ESRO, předchůdkyně dnešní ESA, zaměřila se na astronomická pozorování a zkoumání Slunce. Teprve v roce 1968 začala vážně uvažovat o sondě k Merkuru, navíc jen proto, že mise skýtala jako vedlejší možnost studovat sluneční aktivitu ze vzdálenosti 0,38 AU. Průzkumník dostal název MESO neboli MErcury SOnde a měl mít hmotnost 450 kg, z čehož by 69,4 kg připadalo na vědecké přístroje. 

Jenže navzdory tomu, že NASA nabídla zdarma k dispozici raketu Atlas-Centaur, projekt se pro „novorozenou“ evropskou kosmickou agenturu ukázal jako velmi nákladný a technicky za hranicemi tehdejších možností.

K Halleyově kometě

Američtí vědci zase velmi toužili vyslat automat k vlasatici a vítanou příležitost jim nabídl mediálně ostře sledovaný návrat Halleyovy komety v roce 1986. Proto NASA už počátkem 70. let představila návrh, který počítal se startem sondy v roce 1977 nebo 1978, a to na obřím Saturnu V s horním čtvrtým stupněm Centaur. 

Mise ovšem představovala technickou výzvu: Pokud by využívala jako zdroj energie solární baterie, musely by pracovat sedm roků daleko od Slunce. V případě iontových motorů bylo možné zkrátit let na tři roky, musel by se však vyvinout skutečný atomový reaktor, nikoliv pouze radioizotopový generátor, jaké používaly například Pioneer 10 a 11 nebo Voyager 1 a 2. Navíc nebyl dostupný Saturn V – poslední exemplář odstartoval v květnu 1973 a vzhledem k přebudování kosmodromu pro raketoplány se nemohly zbylé dva nosiče vypustit.

Jako mnohem zajímavější se jevil projekt solární plachetnice, která by vzlétla někdy v roce 1981 nebo 1982 právě z paluby raketoplánu. V roce 1976 jí dokonce NASA v rozpočtu přidělila 5,5 milionu dolarů. Už následujícího roku však plány zkrachovaly, protože celkové odhadované náklady dosáhly závratných 500 milionů.

Vědci se nicméně snu o cestě k Halleyově kometě nevzdali, a tak se zrodil projekt ICM neboli International Comet Mission. Třítunová sonda se měla primárně zaměřit na vlasatici Tempel 2, ovšem u Halleyovy komety by proletěla a vysadila by tam menší průzkumný modul, který by dodala ESA. Zařízení o hmotnosti 150–250 kg mělo fungovat jen na baterie, protože se nepředpokládalo, že přežije přiblížení. Mateřská sonda by jádro vlasatice minula o 130 000 km, zatímco modul jen o 1 500 km. Se startem se počítalo v rámci desetidenního okna na konci července 1985 z paluby raketoplánu, jenže Kongres v roce 1979 nepřidělil projektu žádné peníze. NASA jej totiž požádala o finance na několik meziplanetárních sond najednou, a na všechny se zkrátka nedostalo.

Sovětský sen o Marsu

Plány SSSR z konce 80. let minulého století předpokládaly, že se pro mise k Marsu využijí startovací okna v letech 1992, 1994 a 1999. V rámci každého z nich se měla na raketě Proton vydat do vesmíru dvojice prakticky identických sond. 

První pár by zajistil základní průzkum a vysadil by na rudou planetu jednoduché přistávací moduly a penetrátory. Pro komplexnější výpravu v roce 1994 se počítalo i s šestikolovými vozítky Marsochod. Společně s nimi se měly na Mars dostat také francouzské balonové sondy, jež by ve dne letěly a v noci by se jejich plynný obsah zchladil, načež by přistály. Na rok 1999 se chystal automatický odběr vzorků hornin z měsíce Phobos a v roce 2001 chtěl Sovětský svaz dopravit do pozemních laboratoří materiál přímo z rudé planety.

Rozpad SSSR a následné hospodářské potíže nástupnických států však uvedené plány nemilosrdně přerušily. Zůstala z nich jen sonda Mars 8 vypuštěná v roce 1996, kterou prakticky kompletně zaplatily Německo a Francie. Kvůli závadě na raketě Proton ovšem průzkumník nikdy neopustil zemskou orbitu.

Setkání s kometou se nekoná

Američané pracovali od počátku 80. let na vývoji úplně nové konstrukce meziplanetárních sond, pojmenované Mariner Mark II. Mělo jít o tříose stabilizované automaty s radioizotopovými generátory jako zdroji energie, které by postupně zamířily do nejrůznějších končin vesmíru. Jinými slovy: Jednalo by se o univerzální platformu, jež by po osazení různými přístroji mohla zkoumat komety, planetky, Mars, Jupiter, Saturn a další vzdálené planety – vždy ovšem komplexně a dlouhodobě.

Koncem 80. let pak započaly práce na dvou misích: Cassini s evropským výsadkovým modulem Huygens a CRAF neboli Comet Rendezvous and Asteroid Flyby. Druhá jmenovaná počítala s blízkým průletem u planetky a s dlouhodobým letem v blízkosti komety, přičemž měla dokonce na její povrch vysadit dva menší moduly. Nakonec by následoval automat CNSR, tedy Comet Nucleus Sample Return, který by na vlasatici měkce přistál, odebral by vzorky hornin a vrátil se s nimi na Zemi.

Jenže Kongres USA stanovil na projekty Cassini a CRAF limit 1,5 miliardy dolarů, což se záhy ukázalo jako nereálné, protože kromě obou misí měla částka pokrýt i vývoj univerzální platformy. Takže NASA nakonec musela ze dvou sond vybrat k realizaci jednu – a volba padla na Cassini. Jelikož byly obě výpravy z vědeckého hlediska zhruba stejně zajímavé, ve prospěch cesty k Saturnu rozhodla spolupráce s Evropou. Americká kosmická agentura věděla, že ESA už do programu investovala ohromné prostředky. Kdyby tedy sondu Cassini zrušila, ohrozila by nadějně se rozvíjející partnerství.

Jen pro úplnost: Společně s programem CRAF se zastavil i vývoj platformy Mariner Mark II, takže Cassini nakonec vznikala „na míru“ a žádný další automat už zmíněnou koncepci nevyužil.