Před 61 lety zamířil do vesmíru Jurij Gagarin: Co Sověti po desetiletí tajili?

Začátkem roku 1959 svolal Sergej Koroljov poradu. Její účastníci měli odpovědět na otázku: Kdo má letět do vesmíru? Sám vyslovil názor: „Nejlépe se hodí dobře vycvičení letci, především stíhači. Ideální by byli zkušební piloti.“ A zároveň nadiktoval požadavky na budoucí kandidáty: věk okolo 30 let, výška do 170 centimetrů a váha do 70 kilogramů, samozřejmě absolutně zdraví.

Velitelství letectva poslalo v srpnu 1959 ke stíhacím plukům v evropské části lékařské komise, které našly 3 461 kandidátů. Z nich nakonec zůstalo 206 mladých pilotů. Následující vyšetření byla tak přísná, že je ani tito piloti, jejichž zdraví všichni pečlivě sledovali, do té doby nezažili. Začátkem roku 1960 vybrala komise dvacet stíhačů, mezi nimiž byl i Jurij Gagarin, Vladimir Komarov, Alexej Leonov či German Titov. Zatímco Američané přijali do první skupiny zkušební letce, kteří nalétali aspoň 1 500 hodin, Sověti tak přísní nebyli – Gagarin strávil ve vzduchu 230 hodin, Titov 240 a Leonov 250.

Dvacet je moc!

V pondělí 14. března 1960 začala v Moskvě výuka budoucích kosmonautů. Raketovou techniku, dynamiku letu, konstrukci lodi a jejích jednotlivých systémů jim přednášeli nejlepší odborníci. Následovaly pobyty v izolaci, parašutistický výcvik, přežívání v pustině, ve vakuové komoře i na centrifuze či práce ve stavu beztíže.

Trénovat najednou celou dvacítku uchazečů však nebylo možné. Na podzim vybrali menší skupinu a nakonec se šéfové shodli na šestici Gagarin, Kartašov, Nikolajev, Popovič, Titov a Varlamov. Kartašov odpadl po jízdě na centrifuze. Po osminásobném přetížení mu lékaři našli na zádech mikroskopické krvavé podlitiny a raději ho z další přípravy vyřadili. Varlamov skočil při koupání v nedalekém Medvědím jezeře po hlavě na mělčinu a zhmoždil si páteř. Nahradili je Něljubov a Bykovskij.

Havárie může zazdržení

Pětadvacátého září oznámil viceprezident sovětské Akademie lékařských věd Vladimir Timakov: připravujeme let člověka do vesmíru! Tak se svět o tomto plánu poprvé dověděl z oficiálních úst. Státní komise a konstruktéři předpokládali, že k letu dojde ještě do konce roku 1960. Jestliže by se podařily následující dvě výpravy se psy, ve třetí lodi by mohl sedět člověk.

Jenže 24. října otřásla kosmodromem havárie. Při tankování vybuchla bojová raketa R-16. Zabila 92 lidí včetně maršála dělostřelectva Mitrofana Nedělina. Jeho úmrtí nemohla Moskva utajit, proto alespoň zamlžila příčinu a tvrdila, že zahynul při leteckém neštěstí. To byla rána i pro Koroljova. Riskovat život kosmonauta a tím i prestiž své země nemůže! Kosmickou loď proto musí ještě zkoušet.

Proto ještě před letem člověka musely dvě bezpilotní lodě absolvovat po jednom obletu Země – tedy cestu, na kterou se měl vydat první kosmonaut. Ve čtvrtek 9. března 1961 to Sputnik 9 se psem Černuškou a figurínou „Ivanem Ivanovičem“ zvládl. Všechno proběhlo podle plánu a Sověti mohli začít připravovat další stroj.

Na jeho vypuštění pozvali šestici kandidátů, která v sobotu 25. března přihlížela startu kosmické lodi Vostok se psem Zvězdočkou a s „Ivanem Ivanovičem II“ – oficiálně Sputnik 10. Sověti zkoušeli rádiové vysílání: Na palubě byl magnetofon, který přehrával rady k přípravě boršče. Tyto depeše zachytily západní sledovací stanice a americké odborníky to zmátlo.

Konečně bylo vše připraveno pro let člověka. Fotografie obou hlavních kandidátů – Titova a Gagarina – nakonec přes sekretariát ústředního výboru komunistické strany doputovaly až k Chruščovovi, který prý řekl: „Oba mládenci vypadají dobře. Ať dole sami rozhodnou.“ Nicméně funkcionářům vadilo Titovovo křestní jméno German. Generál Kamanin proto určil prvním kosmonautem Gagarina. Celý let měly řídit automaty podle předem stanoveného programu, člověk měl být jen pokusnou osobou. S manuálním ovládáním lodi se na rozdíl od amerických astronautů nepočítalo.

Kennedy to tušil

Raketa s kosmickou lodí Vostok 1 odstartovala bez obtíží. Byla středa 12. dubna 1961 – 9:07 moskevského času, 7:07 času středoevropského. Kabina s Gagarinem se dostala na oběžnou dráhu. Její vypuštění okamžitě zaznamenal americký radar v Turecku. O třináct minut později zjistila stanice radiotechnické špionáže Shemya na Aleutském souostroví, že ve stroji je člověk. Po pěti minutách odeslala šifrovanou zprávu do Washingtonu. Prezident John Kennedy toto oznámení čekal. CIA mu večer oznámila, že Sověti zřejmě chystají start člověka. Prezident však zakázal, aby ho kvůli tomu budili. „Zprávu mi podejte ráno!“

Zato zbytek světa ještě o ničem nevěděl – moskevský rozhlas novinu ohlásil až v 10:08 místního času, tedy hodinu poté, co ji odhalili Američané. Velitelství letectva čekalo, až se potvrdí, že se loď dostala na oběžnou dráhu.

Potíže s návratem

Let proběhl bez jakýchkoliv potíží. Teprve když se automaticky zapnul brzdicí motor, nastaly problémy. Od kabiny se měl oddělit přístrojový úsek, zůstal však spojen elektrickým kabelem. Loď začala rotovat. Kdyby se ji nepodařilo stabilizovat, nezamířila by do hustých vrstev atmosféry svým tlustým ochranným krytem, který měl při průletu shořet, nýbrž některou méně chráněnou částí. Gagarin o tom referoval sledovacím stanicím. I když věděl, že mu hrozí smrt, zůstal klidný. Na Zemi však vypukl poplach.

Když se neplánované soulodí ocitlo na pokraji atmosféry, první plameny plazmy kabel spálily. Jeho přetržení kouli vymrštilo a udělilo jí zrychlující se rotaci. Gagarin málem ztratil vědomí. Naštěstí rotace pozvolna ustala a kabina letěla po plánované návratové dráze. Ve velké výšce nad Zemí se nad ní postupně otevíraly padáky. Konstruktéři ji však nedokázali zbrzdit, a proto rozhodli, že se má kosmonaut ve výšce sedmi kilometrů i s křeslem katapultovat.

TIP: Deset kosmonautů, kteří změnili dějiny

Gagarin přistál neplánovaně poblíž Saratova v dnešní Samarovské oblasti. Navíc se snesl na pole třicet metrů od strmého břehu Volhy a kabina skončila pouhých deset metrů od prudkého srázu nad řekou, ale asi dva kilometry od Gagarina. Rozhlasové a televizní stanice na celém světě přerušily obvyklé vysílání a ve všech jazycích skloňovaly jméno sovětského kosmonauta. Podle tiskové agentury TASS proběhl let bez sebemenších závad – o všech potížích se tak svět dovídal s velkým časovým odstupem, o komplikacích před sestupem lodi do atmosféry dokonce až po třech desetiletích.