Dokonalý šéf: Raketový konstruktér Valentin Gluško (2.)

„Vytvoříme celou rodinu raketových létajících aparátů RLA,“ oznámil Gluško na zasedání Vojensko-průmyslové komise 13. srpna 1974. Tajemník ÚV KSSS Dmitrij Ustinov a ministři však s Gluškovými návrhy nesouhlasili – považovali je za velikášství. Předpokládaná cena ve výši 12,5 miliardy rublů podle nich nepředstavovala realistický odhad, a navíc se zapomínalo na vývoj raketoplánu vhodného pro vědecké i vojenské úkoly, zatímco Američané jej preferovali!

Čtěte také: První část článku

Stroj pro mnoho použití

V únoru 1976 Kreml nařídil „vyvinout a zkonstruovat mnohonásobně použitelný kosmický systém 1K11K25“, tedy včetně nosiče, orbitálního letadla, orbitálního tahače a nezbytných pozemních zařízení. Hlavním cílem bylo dopravovat 30 t užitečného nákladu na dráhy ve výšce 200 km a vracet se s nákladem o hmotnosti 20 t. Ve spisech se poprvé objevil název raketoplánu – Buran neboli „sněhová bouře“. Rovněž se začala projektovat bojová orbitální stanice.

„Gluško byl proti Buranu,“ vzpomínal později Čertok. Nakonec se však generální konstruktér disciplinovaně podrobil a vymyslel zajímavou fintu: „Postavíme univerzální raketu, která bude dopravovat do vesmíru nejen raketoplán, ale i jiná tělesa. Američané připojí ke svému raketoplánu palivomotorové bloky určené pouze pro něj. My chceme něco víc!“

Úvodní projekt této univerzální rakety s názvem Zenit, založené na tradiční sovětské koncepci centrálního bloku a postranních bloků, podepsal Gluško 12. prosince 1976. Postavit ji měl takřka stejný tým, který předtím vyvíjel N-1. A Gluško se přiklonil ke kapalným pohonným látkám, jež do té doby odmítal. Velké motory na tuhé palivo, jimiž disponoval americký raketoplán, Rusové vyrábět neuměli. Zenit měl vynášet na orbitu 100 t nákladu a po přidání dalších pobočných motorů až 200 t.

Na Zenit a Buran se nejvíc těšili generálové, neboť chtěli na oběžnou dráhu umístit různé typy bojových prostředků. Buran by tam mohl dopravovat třicetitunové stanice, které by střežily nepřátelská raketová sila a v případě útoku by cizí balistické střely včas zničily. Z několika modulů Saljutu by zase mohla vzniknout základna určená k bombardování pozemních cílů. A samotný raketoplán by se mohl přestavět na kosmickou stíhačku vybavenou raketami.

Premiéra superrakety

Už po třech letech se ukázalo, že Gluško na své dvě funkce nestačí. Ministr Afanasjev jej v červnu 1977 křesla ředitele zbavil a ponechal mu titul generálního konstruktéra. Jeho novým nadřízeným se stal osmačtyřicetiletý Vachtang Vačnadze, do té doby náčelník jedné z hlavních správ Ministerstva všeobecného strojírenství – tedy ministerstva raketového a kosmického průmyslu i výzkumu.

O deset let později byly dokončeny práce na superraketě Energija. Na rampě se tyčila do výšky 58,7 m, dosahovala průměru 16,1 m a hmotnosti 2 398 t. Na vývoji nosiče i Buranu se podílelo přes milion lidí v 1 286 továrnách a institucích. Celý projekt stál přes 15 miliard rublů. Na kosmodromu Bajkonur upravili dvě rampy, jež zbyly po N-1, a navíc postavili třetí jako mnohoúčelový zkušební stav, kde testovali motory.

Sovětský vůdce Michail Gorbačov přiletěl na Gluškovo pozvání na letovou premiéru. V pondělí 11. května 1987 vystoupil na bajkonurském letišti z vládního speciálu. Večer chtěl sledovat vypuštění superrakety a v dalších dvou dnech se projet po kosmodromu, seznámit se s připravovanými projekty a s životem tamních pracovníků. Gluško však hostovi oznámil: „Michaile Sergejeviči, musíme start odložit o pět dní. Máme potíže, které dřív neodstraníme…“

Tak dlouho samozřejmě nejvyšší představitel státu čekat nemohl, generálům a konstruktérům však vynadal. K raketě byla připevněna maketa orbitální stanice Poljus, jež měla disponovat laserovým dělem. A Gorbačov „hvězdné války“ odmítl. Nicméně k demontování makety by bylo nutné odtáhnout nosič do haly a zdržet start o několik měsíců. Energija nakonec vzlétla po čtyřech dnech, 15. května. Poljus se předčasně uvolnil a zřítil se do Pacifiku. Gorbačovovi se ulevilo.

Konec smělých vizí

Když Gluško zahájil vývoj superrakety Energija, chtěl ji využít i pro mise k Měsíci. Jeden nosič měl na dráhu okolo Země dopravit výsadkovou kabinu, druhý pak lunární orbitální plavidlo pro čtyři lidi. Jakmile by se soulodí usadilo na oběžné dráze okolo Měsíce, přistávací modul s třemi kosmonauty by zamířil na 5–12denní výpravu na lunární povrch. Katastrofální stav sovětského hospodářství a následný rozpad impéria však podobné plány zhatily.

Gluškovi se blížila osmdesátka, byl vážně nemocný a své neduhy se snažil skrývat. V pátek 8. dubna 1988 dlouho nevycházel z pracovny, netelefonoval… Až po čtyřech hodinách jej našli ležet na zemi – prodělal mozkovou mrtvici. Druhý den ho operovali přední neurochirurgové a celý měsíc k němu nesměl nikdo kromě manželky a dětí. Teprve 18. května ho navštívili kolegové: Z nemocnice nemohl tak velkou firmu řídit, nechali tedy zhotovit razítko s jeho podpisem, aby mohl první náměstek Jurij Semjonov signovat listiny jeho jménem.

Páteř raketové techniky

S vypuštěním soulodí Energija–Buran se počítalo 29. října 1988. Technici odhalili na raketě a pozemních zařízeních patnáct závad, odstranili je, ale 51 sekund před startem automatický systém odpočítávání přerušil – na nosiči se objevila další porucha. Stroj nakonec zamířil do kosmu vpodvečer 14. listopadu a po dvou obletech Země dosedl na pětikilometrovou ranvej, postavenou speciálně pro něj. Jednalo se o ohromný úspěch konstruktérů, Gluško upoutaný na lůžko si ovšem jeho dosah už příliš neuvědomoval. V nemocnici zůstal dlouhé měsíce. Zemřel 10. ledna 1989 na mozkovou mrtvici.

S koncem studené války nebylo třeba zbrojit pro konflikt ve vesmíru. Strategický obrat, který udělal Gluško se souhlasem Ustinova a s podporou armády v 70. letech, byl nedomyšlený. Kosmická laserová děla ztratila smysl a těžké civilní náklady nikdo nepožadoval. Navíc byl provoz nosiče mimořádně drahý. Ovšem Gluškovy motory tvořily po mnoho desetiletí páteř sovětské a poté zčásti i ruské raketové techniky.