Kalašnikovy místo míče: Svět dětských vojáků v Africe

V poslední dekádě hovořily analýzy Organizace spojených národů a Mezinárodního trestního soudu o existenci zhruba 300 tisíc dětských vojáků po celém světě. Třetina z toho připadala na africký kontinent. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jednalo především o problém 90. let, který odezněl spolu s koncem několika občanských válek. Opak je bohužel pravdou.

Podle mezinárodního práva se rekrutování vojáků mladších osmnácti let považuje za trestný čin a usvědčené viníky čeká mnohaleté vězení. Na základě rozsudku z Haagu například skončil na padesát let za mřížemi bývalý liberijský diktátor Charles Taylor.

Jediné východisko

Dětští vojáci většinou pocházejí z chudých a často rozpadlých rodin v zóně konfliktu, kde boje rozvrátily veškeré životní jistoty a státní instituce – včetně škol. Centrální vláda nefunguje a moc přebírají lokální warlordi, kteří řídí vlastní ozbrojené gangy a armády. Potřebují nové vojáky, proto vysílají svá komanda, aby zajímala a násilím unášela chlapce i dívky bez rozdílu.

Někdy však děti vstupují do služeb dobrovolně výměnou za žold, stravu a příslušnost ke komunitě. Válčící strany nezřídka záměrně znehodnocují půdu a porážejí stáda dobytka. Pokud je zdrojem obživy výhradně zemědělství a pastevectví, nezbývá mnoho jiných řešení: Potrhaná uniforma a samopal AK-47 Kalašnikov na zádech představují pro mnohé mladé jedinou perspektivu do budoucnosti.

Vymývání mozků

Děti následně procházejí brutálním výcvikem, při němž jim velitelé vymývají mozek a požadují po nich absolutní věrnost a poslušnost. Na rodiče, přátele, učitele i celý předchozí život musejí malí vojáci zapomenout. Mladým rekrutům se také ve velké míře podávají alkohol a drogy, které zlomí jejich odpor a změní je v nemyslící zabijáky. Během závěrečné zkoušky zdatnosti musí každé dítě zpravidla vlastnoručně popravit bezbranného zajatce.

Poté je velitelé vysílají do přední linie nebo je využívají jako kuchaře, poslíčky, špiony, pomocný personál, sebevražedné atentátníky, lidské štíty a v případě dívek coby sexuální otrokyně. Kdo neuposlechne rozkaz, vzbouří se či zkusí uprchnout, je zmrzačen nebo rovnou bez milosti zastřelen. 

Zástupy prokletých

Zdrogované tlupy mladistvých táhnoucích krajinou, kteří ničí, zabíjejí, znásilňují a vypalují, se za poslední tři desetiletí objevily v každém africkém konfliktu. Minimálně tisíc dětských vojáků figurovalo ve válkách v Angole, Burundi, Čadu, Eritreji, Pobřeží slonoviny, Mosambiku, Rwandě, Sieře Leone a Zimbabwe.

Světová média dodnes informují o tristní situaci v Somálsku, kde vládnou klany a islamistické milice, především aš-Šabáb neboli Hnutí mladých bojovníků. Jeho vliv neustále roste a působnost se rozšiřuje na celé území rozpadlého státu. Skupina masivně rekrutuje bezprizorní městskou mládež a sirotky, které pak násilím obrací k džihádistické ideologii a následně je vysílá vraždit zrádce a nevěřící. 

Unie vraždících dětí

Nezletilci tvořili také část útočníků na univerzitu v keňské Garisse, kde letos v dubnu zahynulo 148 studentů. Šlo o nejbrutálnější zločin aš-Šabábu, který se dlouhodobě snaží destabilizovat celý Africký roh. Netřeba se dlouho rozepisovat o dvou občanských válkách v Demokratické republice Kongo mezi lety 1996 a 2003, jež si vyžádaly miliony životů. Proti sobě stanuly desítky různých ozbrojených skupin z osmi zemí a ke krvavým střetům došlo v mnoha částech Konga.

Jednou z nich se stala i provincie Ituri na severovýchodě, kde řádila Unie konžských patriotů pod vedením Thomase Lubangy. Tento vystudovaný psycholog a otec sedmi dětí kolem sebe vybudoval nelítostnou třítisícovou armádu vojáků ve věku od osmi do patnácti let. Za necelé dva roky zavraždili osm set lidí, 60 tisíc dalších donutili k útěku a vypálili téměř třicet vesnic. Lubanga si za útlak v Ituri nechával ještě platit: Za „ochranu“ museli lidé Unii konžských patriotů odevzdávat část úrody, dobytek nebo se dobrovolně vzdát jednoho dítěte. Vůdce obávané armády nezletilých byl zatčen v březnu 2005 za zavraždění devíti vojáků OSN a momentálně si odpykává čtrnáctiletý trest.

Teror ve jménu Desatera

V současnosti se za synonymum násilného rekrutování a zneužívání dětských vojáků k terorizování civilního obyvatelstva považuje zejména Armáda božího odporu (Lord’s Resistance Army – LRA). Zrodila se coby jedna z mnoha povstaleckých skupin v polovině 80. let během občanské války v Ugandě. LRA vedená šíleným veleknězem Josephem Konym prohlašuje, že se řídí Starým zákonem – především Desaterem – a usiluje o zřízení teokratického režimu. Kony do pokřivené náboženské ideologie zakomponoval prvky šamanismu, afrického mysticismu a kanibalismu a vyslal svoji stále početnější skupinu plenit vesnice, mrzačit, mučit, sekat údy a upalovat zaživa.

K běžným praktikám patřilo unášení dětí mladších osmi let. Čerství rekruti nezřídka museli pod pohrůžkou zabít vlastní rodinu, což mělo sloužit jako pojistka, že se nepokusí o útěk. LRA se stala se svými až 30 tisíci dětských vojáků nejdéle soustavně bojující povstaleckou armádou v Africe. Úspěšně se přesouvá mezi Ugandou, Súdánem (od roku 2011 Jižním Súdánem) a Středoafrickou republikou a Kony přitom odolává hrozbě mezinárodního zatykače i ofenzivám ugandské armády. V důsledku činnosti LRA zatím musejí až dva miliony lidí žít v uprchlických táborech.

Brutalita bez slz

Hrůzné zážitky bývalých dětských vojáků LRA hovoří za vše. Devětadvacetiletý Charles Akallo, který bude zřejmě do konce života odkázán na berle kvůli zranění z bojů, vypráví: „Když mi bylo dvanáct, unesli mě z vesnice a odvedli mě do výcvikového tábora. Tam jsme museli donekonečna poslouchat nenávistná kázání. V rámci výcviku jsme útočili na vesnice a každý musel střelit do hlavy nejméně dva lidi. Velitelé nás pak nutili pít krev obětí a jíst jejich mozky. Vypíchávali jsme oči, uřezávali uši, zkrátka každodenní rutina. Přestali jsme být lidmi.“

A dál pokračuje v líčení těžko uvěřitelných událostí: „Z Ugandy jsme se vydali na pochod do Súdánu na hlavní velitelství. Šli jsme týden téměř bez přestávek a bez zásob jídla i pití. Některé slabé děti nemohly pokračovat, tak jsme je my ostatní zastřelili. V Súdánu jsme se hlásili u Konyho. Řekl, že je Bohem vyvolený a zabije každého, kdo nesplní všechny příkazy. Když mě jednou nachytal, jak se nahlas směju, což bylo zakázáno, vzal nůž a vyřízl mi dva zuby. Prý jako výchovnou lekci. Bolest byla strašná, nic takového jsem nikdy nezažil. […] Má noční můra jménem LRA skončila, teprve když mě na pokraji smrti zachránili a odvezli do nemocnice.“

Třiadvacetiletý Simon Nyeko, který pod Konyho velením strávil osm let, dodává: „Přál bych mu dlouhý život. Aby se dostal do vězení a tam strávil zbytek svých dnů. Nenávidím ho: Ukradl mi dětství, dospívání, kvůli němu jsem teď negramotný. Jaké mám šance vést zase obyčejný život?“

Těžké nové začátky

Právě návrat do běžného života a opětovné zapojení do společnosti se ukazuje jako vážný problém. Lily Aketowangová měla štěstí, že u LRA strávila jen několik týdnů. I tak ji opakovaně znásilnili a téměř ji umučili rozžhavenými nástroji. Po útěku bolestně hledala cestu zpět k vlastní rodině.

„Manžel mě nejprve odmítal přijmout a nazýval mě děvkou rebelů. Rodiče se báli, abych je v noci nezamordovala. Můj starší bratr ke mně nechtěl pouštět své dcery, prý abych je něčím nenakazila a nestaly se z nich prostitutky. Kvůli přetrvávající bolesti ze zranění nemůžu pořádně chodit, spát ani pracovat na poli. Sousedé mě ignorují. To trauma budu léčit ještě dlouhá léta,“ popisuje žena.

Podobné příběhy donutily mezinárodní společenství a neziskové organizace v Africe spustit pro bývalé dětské vojáky řadu resocializačních a vzdělávacích programů. Umožnit těmto lidem zase normálně žít rozhodně není skromný cíl.