Dávná exploze supervulkánu Toba zřejmě nevymazala polovinu lidské populace
Před 74 tisíci let explodoval supervulkán Toba na ostrově Sumatra. Byla to jedna z největších sopečných erupcí na Zemi za přinejmenším 2 miliony let. Tato událost překonala svojí silou známou erupci amerického vulkánu Mount St. Helen z osmdesátých let přibližně pěttisíckrát.
Katastrofální erupce musela vážně ovlivnit celoplanetární klima. Odborníci odhadují, že po ní následovalo 6 až 10 let drsné „vulkanické zimy“, které pokračovalo asi tisíci lety ochlazení planety. Zároveň na Zemi v té době panovala suchá a chladná doba ledová. Vědci se proto domnívali, že lidstvo doby kamenné tehdy téměř celé vymřelo, s výjimkou pár tisícovek lidí v jižní Africe. Nové výzkumy ale naznačují, že lidé jsou skutečně houževnatí, a také to, že erupce Toby asi nebyla tak ničivá, jak jsme si doposud mysleli.
TIP: Největší pohromy, které měnily dějiny lidstva
Naznačují to alespoň výsledky vykopávek v severoindické lokalitě Dhaba, kde archeologové odkryli kamenné nástroje tehdejších obyvatel. Objevené nástroje vědci objevili ve vrstvách pocházejících prokazatelně z doby před explozí supervulkánu, i z doby po této explozi. Tyto nálezy nasvědčují tomu, že lidé v Indii navzdory dosavadním představám erupci Toby přečkali a žili zde i v následujícím období. Nejspíš to pro ně nebylo jednoduché a je možné, že mnoho z nich zemřelo, ale lidské osídlení v Indii tuto děsivou erupci a následné klimatické výkyvy zjevně vydrželo.
Výbuch sumaterského supervulkánu
K výbuchu Toby došlo před 74 tisíci lety a následný spad vulkanického popela je možné zmapovat podél severozápadních hranic Indie. Tloušťka vyvřelin dosahuje průměrně jednoho až tří metrů, ale místy i šesti. Celou jižní Asii pak tehdy pokryla vrstva popela o výšce asi patnáct centimetrů. Celkový rozsah spadu dosáhl zhruba 800 km³, což je čtyřicetinásobek známé erupce sopky Tambora na indonéském ostrově Sumbawa v roce 1815.
Genetické studie ukazují, že v období před 100–50 tisíci lety klesl celkový počet lidí na planetě na pouhých deset tisíc dospělých jedinců. Šťastlivci, kteří tuto globální katastrofu překonali, se zřejmě nacházeli pouze ve dvou vzdálených oblastech: jednak v izolovaných tropických útočištích rovníkové Afriky a jednak – paradoxně – poměrně blízko sopky. Na Jávě tak přežili zástupci člověka vzpřímeného (Homo erectus soloensis) a na indonéském ostrově Flores zástupci člověka floréského (Homo floresiensis). Podle vědců byla jejich záchrana podmíněna tím, že žili na návětrné straně, tedy proti větru vanoucímu od Toby.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografiíShutterstock
