Čokoláda z dětských rukou: Proč se nám nedaří vymýtit dětské otrokářství?

Typická kakaová farma na Pobřeží slonoviny je malá, s rozlohou do 40 000 m², a její roční výdělek činí v průměru 43,5 tisíce korun. Pohybuje se tedy hluboko pod hranicí chudoby, jak ji vytyčila Světová banka. S tak nízkými příjmy si tamní rodiče zkrátka nemohou dovolit posílat své ratolesti do školy, a tak je využívají na plantážích. Zbytek dětí přivážejí pašeráci z různých koutů Afriky: Podle loňské studie Tulane University až 16 tisíc nezletilých nutí na kakaových polích Pobřeží slonoviny pracovat někdo jiný než rodiče. 

Předchozí část: Čokoláda z dětských rukou: Proč na kakaových plantážích vzkvétá otrokářství

Stejně jako náctiletí jinde ve světě, také Abou Ouedrago a jeho přátelé Karim Bakary a Aboudnamune Ouedrago nosí barevné sportovní oblečení. Na noc však uléhají do chatrčí, dny tráví tvrdou prací a nechodí do školy ani se nevídají se svými rodinami. Když některý z chlapců onemocní, musejí se všichni složit, aby měl na léky. Už v březnu stoupají teploty k 32 °C, takže vzácné chvíle odpočinku tráví kluci ve stínu a dělí se o kalnou vodu nabranou z nedalekého rybníka. Přišli sem hledat lepší život, a teď si za svou dřinu vydělají v přepočtu 19 korun denně.

Cena za utrpení

 „V Burkině nejsou žádné peníze,“ tvrdí Karim, který do oblasti dorazil před čtyřmi lety, když mu bylo dvanáct. „Pokud si tam chcete něco vydělat, musíte hodně trpět. Přišli jsme sem, abychom přežili.“ Jen jednou se Karimovi povedlo poslat domů nějaké peníze – tvrdě ušetřených 778 korun. Utíkat však nechce, na plantážích hodlá zůstat a vydělat víc. 

Děti, kterým je i pouhých deset let, lákají pašeráci na peníze nebo na dárky: Pokud nastoupí na autobus směřující do Pobřeží slonoviny, slibují jim například kola. Zhruba polovina dotazovaných nezletilých potvrdila, že se posléze nemohli vrátit domů. Dvě třetiny se setkaly s fyzickým násilím a výhrůžkami. Většina hledala práci a někteří nikdy neviděli peníze, které jim pašeráci slíbili. Podle muže, jenž dohlížel na Aboua i další chlapce, ale odmítl reportérům sdělit své jméno, není situace zcela černobílá: „Spoustu z místních dětí jednoduše opustili rodiče a přicházejí sem, aby se uživily.“ 

Nechte nás na pokoji!

„Máme morální zodpovědnost za to, abychom v jednadvacátém století netolerovali otrokářství, a obzvlášť ne to dětské,“ prohlásil již v roce 2001 republikán Eliot Engel. Poté navrhl systém značení, který by ukazoval, zda se na pěstování kakaových bobů podíleli nezletilí. Opatření sice prošlo vládním aparátem Spojených států, nicméně zástupci společností se shodli, že čokoládový průmysl vládní regulaci nepotřebuje. 

Demokrat Tom Harkin následně s firmami vyjednal, že stát sice nebude do jejich konání zasahovat, ale společnosti se zavážou, že přestanou využívat kakao poznamenané otrokářstvím, a zároveň přijdou s přehledným systémem značení. Představitelé Hershey, Mars, Nestlé a pěti dalších gigantů souhlasili, pomoc přislíbila i vláda Pobřeží slonoviny a tzv. Engel-Harkinův protokol stanovil pevný termín, dokdy má nastat změna – konkrétně do července 2005. 

Šance nikdy neexistovala

Během následujících pěti let začal cukrovinkářský průmysl problém studovat, vyčlenil k jeho analýze celé týmy, rozjel pilotní programy… A mimo jiné se pokoušel změnit povahu svého slibu, okolo kterého mlžil a přicházel s alternativními výklady. Vznikla také International Cocoa Initiative, jež měla celé tažení proti dětskému otrokářství koordinovat. Podle Petera McAllistera, který ji mezi roky 2003 a 2015 vedl, se však firmy ve skutečnosti pokoušely z úmluvy vyvléknout, protože slíbily víc, než dokázaly splnit. 

„Existovala někdy šance, že by do roku 2005 zmizelo ze západu Afriky dětské otrokářství? Ne, nikdy,“ tvrdí McAllister. A Engel dodává, že ještě čtyři měsíce před vypršením limitu se vůbec nepracovalo na jakémkoliv značení výrobků, nevznikl žádný systém ověřování, zda se na pěstování kakaových bobů nepodíleli nezletilí, a celkové vymýcení dětského otrokářství bylo nemyslitelné. 

Beznadějné vyhlídky

Potravinářský průmysl, který boby od velkoproducentů nakupuje, si nevěděl rady, a tak se obrátil na specializované organizace: Fairtrade, Utz a Rainforest Alliance. Měly s problematikou vlastní zkušenosti a potravináři je najali, aby přišly se značením produktů – což se podařilo. Některé společnosti nicméně přiznávají, že ani systém certifikace příliš nepomáhá. Inspekce farem totiž probíhají sporadicky a lze se jim vyhnout: Úřady hlásí kontrolu předem a ročně navštíví méně než desetinu plantáží. 

Když se čokoládovému průmyslu nepovedlo dosáhnout vytyčených cílů ani v roce 2010, rozhodl se své ambice snížit a zavázal se k redukci dětského otrokářství o 70 %, a to do roku 2020. V současnosti je však pravděpodobné, že ani tento slib nesplní, a navíc stále nepracuje na žádném unifikovaném systému značení pro spotřebitele. 

Snažíme se, ale…

Aby dodrželo vlastní část úmluvy, schválilo Pobřeží slonoviny mezi roky 2010 a 2016 zákony, které přesně definují ilegální dětskou práci a vymezují za ni tresty. Nicméně otrokářství a pašování stále vzkvétá, protože země nedokáže novou legislativu prosazovat. Loni americké ministerstvo zahraničí uvedlo, že protipašerácká jednotka státu sídlí v hlavním městě Abidžan, tedy několik hodin cesty od plantáží, kde by jí bylo zapotřebí. Její roční rozpočet navíc činí pouhých 114 tisíc korun… 

TIP: Peklo kobaltového Konga: V těžebním průmyslu pracuje okolo 40 tisíc dětí

Zatímco giganti tápou a vládě chybějí nezbytné prostředky, mnozí experti poukazují, že o nejpřímočařejším řešení se takřka nemluví: Spočívá totiž v tom, že by se farmářům za boby platilo víc. Větší zisky by rodičům umožnily posílat děti do škol, farmy by nesužovala chudoba a situace by nebyla tak zoufalá.  

Čokoládu nepotřebujeme

Díky programu Fairtrade dostávají farmáři za kakaové boby o 10 % víc, ani to však jejich chudobu neřeší. Malá nizozemská čokoládovna Tony’s Chocolonely se proto rozhodla s problémem bojovat na vlastní pěst a ve snaze o zlepšení života pěstitelů jim platí o 40 % víc. Na otázku, zda je pravděpodobné, že si z ní větší společnosti vezmou příklad, však její ředitel Paul Schoenmakers odpovídá negativně: Podle něj se giganti bojí, že by tím nahráli konkurenci do karet. 

Dodává přitom, že je situace ohledně kakaa zbytečně komplikovaná. „Čokoládu nikdo nutně nepotřebuje,“ tvrdí. „Jde o luxusní zboží a podle nás je naprosto šílené, aby kvůli něčemu, co není životně důležité, trpělo tolik lidí.“