Pobřeží slonoviny: Matka kakaových bobů

Během prvních dvaceti let existence bylo Pobřeží slonoviny v rámci Afriky skutečně unikátní. Po celou dobu mělo jednoho prezidenta, nekonal se tam žádný politický převrat a mezi roky 1960 a 1979 rostlo HDP bezmála o 8 % ročně. Není divu, že se o tamní ekonomice mluvilo jako o „Ivorijském zázraku“ (podle francouzského názvu země Côte d’Ivoire). Jenže na konci 70. let spadly světové ceny exportních komodit, ty dovážené se naopak zdražily a stát se začal ekonomicky propadat. Většina populace se musela vypořádat se snižováním příjmů, což vedlo k obecné frustraci a rostoucí kriminalitě.

Zázrak je zpět

Jádro státní ekonomiky tvoří zemědělství, které zaměstnává asi dvě třetiny obyvatel. Prim hraje pěstování kakaových bobů – Pobřeží slonoviny je jejich největším světovým vývozcem. Významné místo má země i na trhu s kávou a palmovým olejem. Kvůli tomu je ovšem prosperita státu úzce spjatá s fluktuací cen těchto komodit na mezinárodním trhu.

Zobrazit na mapě Googlu

Dvě občanské války zemi přibrzdily, ale dnes už se jí zase daří – státní HDP se za rok vyšplhalo o 9,8 %. Velmi tomu napomohl i Mezinárodní měnový fond a Světová banka, které „africkému tygrovi“ odpustily dluh ve výši několika miliard dolarů.

Vítěz má vždy pravdu

Nadšení z návratu prosperity se však mísí s informacemi o stálém porušování lidských práv a jednostranné spravedlnosti. Dlouhých deset let bylo Pobřeží slonoviny rozděleno na dvě znesvářené části. Když nakonec dřívější prezident Gbagbo kapituloval a na jeho místo nastoupil současný vůdce země Alassane Ouattara, stali se jeho vojenští velitelé pány celé země. Ouattara několikrát prohlásil, že spravedlnost je stejná pro všechny, ale dostupné údaje tomu neodpovídají. Zatímco za násilné činy v době občanské války bylo odsouzeno kolem sto padesáti Gbagbových příznivců, z opačného tábora byla potrestána jen hrstka.

Navíc zdaleka ne ve všech částech republiky nastaly klidné časy. Zejména západní region je pořád nestálý a nevyzpytatelný. Ještě v březnu tohoto roku napadli neznámí ozbrojenci vesnice Zilebly a Petit Guiglo: v noci postříleli několik lidí a zapálili jejich domy. Nejméně sedm tisíc lidí v hrůze opustilo své domovy. Jedna z teorií tvrdí, že šlo o jednotky nepřátelské současnému režimu, které chtějí destabilizovat těžce nabyté jistoty. Rovněž není vyloučeno, že důvodem násilného vpádu se staly časté spory o půdu. V době občanských válek totiž mnoho lidí uprchlo za hranice, ale po návratu zjistili, že jejich půda zděděná po předcích byla někomu protiprávně prodána.