Co znamená, že se hvězda nachází na hlavní posloupnosti?

Na počátku 20. století věnovali astronomové velké úsilí hledání souvislostí mezi některými vlastnostmi kosmických objektů. Astronomové Ejnar Hertzsprung a Henry Russell nezávisle na sobě sestavili diagram, do nějž umisťovali jednotlivé hvězdy z otevřených hvězdokup (čímž eliminovali vliv různých vzdáleností stálic): Na vodorovnou osu vynášeli spektrální třídu, která koresponduje s povrchovou teplotou, na svislou osu pak svítivost hvězdy, tedy veličinu odpovídající její zářivé energii. 

TIP: Jak dlouho by Slunce zářilo, kdyby náhle ustaly jeho termojaderné reakce?

Už první verze grafu ukázaly, že jeho plocha není vyplněna spojitě, ale že v něm lze identifikovat různé preferované části. Nejlépe byla viditelná esovitě zakřivená oblast kolem diagonály, která tak získala označení „hlavní posloupnost“. Dnes víme, že se každá hvězda během své existence pohybuje po Hertzsprungově–Russellově (HR) diagramu po tzv. vývojové stopě, přičemž zdaleka nejdelší čas stráví právě na hlavní posloupnosti. Tehdy je nejstabilnější a mění se nejméně.

Na Hertzsprungově–Russellově diagramu se převážná část hvězd včetně Slunce kupí kolem diagonály, v tzv. hlavní posloupnosti. Vpravo nad ní leží oblast chladných zářivých stálic, červených obrů. Naopak zcela dole vlevo, v oblasti teplých a málo zářivých hvězd, se nacházejí bílí trpaslíci. Úplně nahoře je pak oblast nadobrů, tedy skutečně gigantických a hmotných stálic. (foto: Wikimedia Commons, UFP, CC BY-SA 4.0)