Čína na prahu nové éry: Na orbitě vzniká další trvale obydlená základna

Na vznik trvale obydlené modulární stanice se čínský pilotovaný program systematicky připravuje už minimálně dvacet let. Svého prvního kosmonauta vyslala asijská země do vesmíru v roce 2003 a od té doby všechny další mise směřovaly k jedinému cíli – vybudovat vědecko-technologickou základnu mimo rodnou planetu. Čínské orbitální stanice Tiangong (Tchien-kung) se často porovnávají se sovětskými Saljuty a Mirem. Uvedené srovnání však v některých ohledech pokulhává a je opředeno několika hojně rozšířenými mýty či polopravdami. Pojďme se tedy s čínskými orbitálními laboratořemi nejprve seznámit obecně, zasaďme je do širšího kontextu a uveďme věci na pravou míru.

Tiangong není Saljut

První čínská kosmická stanice Tiangong 1 zamířila na oběžnou dráhu v roce 2011. V následujících dvou letech se k ní vydaly lodě Shenzhou 9 a 10 (Šen-čou) s tříčlennými posádkami, které na její palubě strávily vždy dva týdny. Jednomodulová stanice kroužila okolo Země až do roku 2016, s hlavním cílem ověřit dlouhodobou funkčnost klíčových systémů a také nacvičit setkávání i připojování dvou těles na oběžné dráze. Pobyt kosmonautů na palubě a několik krátkodobých experimentů znamenaly „jen“ přidanou hodnotu a zejména cenné zkušenosti posádek.

Naproti tomu sovětské stanice Saljut ze 70. a 80. let již od prvního exempláře vznikaly jako plnohodnotné vojenské a vědecké základny, kam se měly postupně vydávat posádky v lodích Sojuz, dokud se nevyčerpají staniční zásoby a zdroje. Saljut byl navíc oproti Tiangongu výrazně větší a víc než dvakrát těžší. Kromě toho disponovaly Saljuty 6 a 7 dvěma dokovacími porty, umožňujícími souběžné připojení dvojice lodí. Díky tomu u nich mohlo zakotvit nákladní plavidlo se zásobami paliva, kyslíku, vody i jídla a dalšího suchého nákladu nebo bylo možné připojení dvou pilotovaných lodí a předání služby přímo na palubě, což zaručilo její trvalé obydlení.

Tiangong 1 nic z toho ani vzdáleně neumožňoval. I kdyby tam kosmonauti chtěli pobývat déle než zmiňované dva týdny, nebylo by to reálné. Zatímco například systémy pro podporu života Saljutu 4 dokázaly komplex udržet obyvatelný po více než 90 dní, Tiangong 1 nabízel přibližně jen měsíc. Ačkoliv se tedy jednalo o první čínskou kosmickou stanici, překvapivě nebyla primárně určena pro pobyt lidí.

Podruhé a pokročileji

Tiangong 2 zamířil na oběžnou dráhu v roce 2016 a od svého předchůdce se na první pohled nijak významně nelišil – měl stejné rozměry i hmotnost a stejně omezené možnosti pro pobyt posádky. Opět šlo primárně o testovací platformu, jež měla ověřit technologie pro budoucí stanici. Tentokrát se k ní vydala jediná loď, Shenzhou 11, a navíc pouze s dvoučlennou posádkou. Vysvětlení znělo prostě: Číňané chtěli stanici obývat co nejdéle, aby si vyzkoušeli trvalejší pobyt v beztíži.

Misi naplnily z velké části pokusy sledující vliv mikrogravitace na lidský organismus, kosmonauti však vykonávali i některé technologické experimenty v rámci příprav prací na budoucím trvale osídleném komplexu. Mimo jiné prováděli telerobotické operace nebo vypustili jednu družici, přičemž celkově na stanici strávili 33 dní. Mnohem důležitější epizoda existence druhé čínské orbitální laboratoře ovšem nastala až po jejich odletu.

Dokončení: Čína na prahu nové éry (2): Na orbitě vzniká další trvale obydlená základna

V roce 2017 se totiž k Tiangongu 2 vydala nová kosmická loď, tentokrát ovšem nikoliv pilotovaná – šlo o první exemplář nákladní verze Tianzhou (Tchien-čou). Její konstrukce se odvozuje právě od stanice Tiangong, takže se na oběžné dráze potkala velmi podobná tělesa a v autonomním režimu se i spojila. Nejdůležitější bod mise pak tvořilo přečerpání pohonných látek z lodi do stanice a rovněž v tomto případě se vše zdařilo na výbornou. Tianzhou se poté vzdálila, načež celý proces s připojením a přečerpáním paliva opakovala ještě dvakrát – opět v rámci systematických příprav na provoz trvale obydleného komplexu na oběžné dráze.