Cesta dvou set generací: Vědci představili migrační trasy prvních obyvatel Austrálie

Když se řekne Austrálie, máme většinou jasno. Kontinent je to k nepřehlédnutí. Ovšem neobvyklý termín Sahul by nás mást mohl: označuje se jím totiž celá plocha souše, usazené na australské kontinentální desce. Kromě Austrálie  sem lze zařadit ještě Tasmánii, Papuu (Novou Guineu) a pár dalších ostrůvků. Tedy dnes geograficky izolované země, které k sobě ale měly před pár tisíciletími mnohem blíž. Jak to? Během posledního glaciálního maxima, doby ledové, byl dnešní Baasův průliv obyčejnou nížinou, kterou jste mohli projít takříkajíc suchou nohou. Vlastně jste mohli klidně vyrazit po svých rovnou za nosem z Papui přímo do Austrálie! Což bylo pro organizaci migrace prvních lidí zásadní.

Kudy?

Uznávaní badatelé mají jasno v tom, že první skupina přibližně tisícovky osob dorazila na území dnešní Austrálie přibližně před 75 až 50 tisíci lety. Kam ale dál směřovaly jejich kroky a jak probíhala postupná kolonizace, to už tak zřejmé nebylo. Zkuste se vžít do dilemat prvních lidí na novém a velikostí nezměrném kontinentu a popřemýšlejte, zda bude lepší držet se čáry pobřeží, anebo zamířit rovnou do vnitrozemí. Protože přesně takovou sérii úvah a zvažování při mapování pravděpodobných směrů podstoupili i výzkumníci z týmu Coreyho J. A. Bradshawa z jihoaustralské Flindersovy univerzity během své unikátní studie.

V čem byl jejich přístup originální? Třeba už jen v tom, jak dokonale zužitkovali všechny dostupné střípky dávné historie a drobečky užitečných informací, které se podařilo za poslední generace sesbírat akademickým odborníkům nejrůznějších profesí. Etno-lingvisté například sledovali, jak se štěpil a rozvíjel jazyk a dorozumívání lidí, vzdalujících se od míst, v nichž migrace do Austrálie započala. Genetikové mohli na bázi kosterních pozůstatků doložit přibližný vývoj některých rodových linií. Zkoumaly se i nejrůznější artefakty, pocházející z archeologických nalezišť, rozesetých po celé Austrálii, nástěnné malby a dalších formy umění, jež po sobě tito prapůvodní kolonisté zanechali.

Přehledná trasa

Má to pochopitelně háček. Ani tyto fragmenty nevykreslují prostup prvních lidí Austrálií a nedávají jasnou představu o tom, jak dlouho jim například trvalo projít z jednoho konce kontinentu na druhý. Jsou to jen indicie, kterým chybí praktický rozměr. Proto se je do rámce konkrétních souvislostí pokusil zasadit Bradshaw, kterému při tom pomohla počítačová expertka Stefani Crabtreeová z Utažské státní univerzity. 

Pomohli jim komplexní analýzy, které automaticky propočítávaly a propojovaly osídlená místa virtuálními trasami. „Když se totiž ocitnete v neznámé zemi a nemáte s sebou mapu, pohybujete se velmi úsporně a logicky,“ popisuje Crabtreeová. „Šetříte zásoby potravy, nevzdalujete se příliš od vodních zdrojů, snažíte se tábořiště budovat na vyvýšených místech, ze kterých máte přehled o dění v okolí.“

Přírodní ukazatelé

Kromě podkladů od genetiků, archeologů a etno-lingvistů tak do hry vstoupil ještě faktor místní geografie a hydrologie, respektive dostupnosti vodních zdrojů. A také 120 různých modelů populačního růstu. Šlo tedy o opravdu robustní balík dat, který nabízel 125 miliard možných kombinací různých migračních tras. Ty naštěstí neprocházeli přímo badatelé, ale výkonný software univerzitních počítačů. 

Výstupem byl podnětný nahodilý ale přesto statisticky možný model základních cest, které se jevily být z hlediska logiky optimální. Je to vlastně podobný princip, na jakém byste v České kotlině pátrali po místech k založení hradiště: vyberete si místa na strategických pozicích, dobře ubránitelná, s výhodou terénu a přitom slušnou dostupností. 

V australském podání se pak jednalo o příhodné pozice míst k táboření poblíž zdrojů. Někdy se z bodu A dostanete do bodu C nejkratší cestou přes bod B. Pokud to ale obnáší přechod pouště nebo zdolávání strmých skalisek a nejste dosud přesvědčení o správnosti takové trasy, raději to vezmete zacházkou přes klidnější a komfortnější bod D. „Lidé mají tendenci si podvědomě vytvářet takové cesty, které je vedou do vizuálně atraktivních oblastí, bez rizika bloudění anebo s přemrštěným výdejem energie,“ dodává Bradshaw. Nevyberete si vždy tu nejkratší cestu, ale nejsnazší. A jste rádi, když vás na ní „vedou“ nejrůznější typické přírodní útvary, hory a řeky, k nimž se prapůvodní obyvatelé i duchovně upínali.

Superdálnice

Propočty počítače byly zpětně ověřovány údaji z dalších oblastí bádání. Například archeologické stopy vykreslují spíše období kolem 35 tisíc let př. n. l. a etnolingvistické informace spadají do dob ještě mladších. Z optimalizovaných migračních cest, proložených těmito drobečky, tak postupně vykrystalizovalo několik tras, které se badatelé nebáli nazvat prvními superdálnicemi, protože je v průběhu dlouhých staletí opakovaně využily miliony lidí nezávisle na sobě. 

Cesta z papuánského Sorongu nebo území dnešního Port Moresby vedla přes nížiny kolem velkých jezer, kde se dělila na cestu ke Cairns a Darwinu, směřovanou pohořími a pobřežím. V dolních partiích pak přes dnešní Perth či Sydney, až k tasmánského Hobartu. Jak dlouho taková cesta přes celý Sahul mohla trvat? Podle propočtů se zdá pravděpodobné, že lidé prostupovali kontinentem velmi dynamicky a nad očekávání rychle. „Kolonizace“ netrvala déle než 200 generací. Během nich se pochopitelně lidé, mezigeneračně putující z Papui až do Tasmánie, výrazně kulturně odlišili. Společný jim ale zůstal intenzivní (až intimní) vztah k přírodním útvarům, jež je na dlouhé cestě vedly. „Je to vetkáno do jejich historie, do vlastního původu a vyprávění,“ komentuje to Bradshaw. 

TIP: Austrálie je možná osídlená už 120 tisíc let: Budou se přepisovat učebnice?

Počítačové analýzy, doplněné o fragmenty známých informací, tak pomohly zmapovat první kroky nových obyvatel, i když se jejich cesta započala před desítkami tisíc let. Fascinující dobrodružství odstartované tisícovkou prvních odvážlivců postupně vedlo k trvalému aboridžinskému zasídlení, čítajícímu ve výsledku šest a půl milionů osob.