České osady v Brazílii: Knedlo vepřo zelo v rytmu samby
Sen o svobodě bez všudypřítomného germánského živlu snili čeští vlastenci už od Bílé hory. V dobách Palackého se mezi „svobodnými“ destinacemi objevila také vzdálená Brazílie. První větší skupinou, jež tam podnikla vyčerpávající cestu, se kolem roku 1870 paradoxně stali „sudetští“ Němci z Liberecka a Jablonecka. Skláři, řemeslníci, zemědělci a průmysloví dělníci se usadili ve státech Rio Grande do Sul či Santa Catarina, výhodně získali půdu a začali úspěšně hospodařit. Místní je nazývali „boemios“. Nově nalezený domov v tropech však někteří osadníci těžce snášeli a raději se vrátili zpět do Evropy.
Až do konce první světové války a vzniku Československé republiky Brazílie rozhodně nepatřila k preferovaným destinacím hledačů štěstí. Po roce 1918 nicméně došlo k výraznému oživení politických, hospodářských i kulturních vztahů obou zemí. V té době odešlo do Brazílie mnoho českých etnologů a antropologů Univerzity Karlovy studovat indiánské kmeny a pomáhat v rozvoji tamním vědeckým institucím.
Roku 1927 byl zřízen konzulát v São Paulo a vznikla rovněž místní sokolská jednota a krajanský spolek Slavia. Po celém jihoamerickém kontinentu, především ovšem v Brazílii, se objevila poptávka po zručných pracovnících, schopných kolonizovat vnitrozemí nebo založit farmy a chovat dobytek. Volání postupně vyslyšelo na dva tisíce Čechoslováků. Přes osmdesát rodin přitom zamířilo do zaostalého státu Paraná známého neprostupnými pralesy nebo úchvatnými vodopády Iguazú.
S britským kapitálem
Jih Brazílie patřil, především kvůli těžbě dřeva, k mimořádně výnosným regionům. Zahraniční společnosti se tam proto o koncese přímo praly. Londýnská firma Paraná Plantations založená roku 1925 vyslala do severní části státu Paraná své inženýry a odborníky na kultivaci krajiny. Do pěti let už spravovala jeden a půl milionu hektarů půdy a netajila se dalšími smělými plány. Začala budovat železniční spojení od atlantických přístavů São Paulo a Santos, aby usnadnila novodobou kolonizaci bohatých, ale odlehlých oblastí dosud obývaných převážně indiány. Podle plánu měla na zelené louce vzniknout čtyři nová velká města, vzdálená od sebe vždy sto kilometrů. Trasu mezi nimi pak měly v rozestupu zhruba dvaceti kilometrů vyplnit menší osady a vsi. Ty měly být, s výjimkou malé komunity syrských uprchlíků z Blízkého východu, osídleny převážně nově příchozími Středoevropany.
Brazilská Nová Vlast
K hlavním propagátorům české kolonizace brazilského pralesa patřil Josef Hájek, krajan dlouhodobě žijící ve městě Curitiba na východě Paraná, který přijal i funkci místního honorárního konzula. Na jaře 1930 vznikla v Praze Kolonizační společnost Nová Vlast, jež získala okolo 250 hektarů od Paraná Plantations. Spustila náborovou kampaň a v průběhu následujícího roku odcestovaly z Československa první tři výpravy osadníků do kolonie Nová Vlast vystavěné patnáct kilometrů od městečka Londrina. Po téměř měsíční úmorné cestě lodí, vlakem a pěšky je po několika posledních kilometrech nepropustné džungle konečně čekal vysněný pohled na budoucí pozemky.
Vynaložené úsilí osadníků Nové Vlasti však zpočátku rozhodně neodpovídalo původním slibům rychlého výdělku. Postupně narůstala také nespokojenost investorů i kolonistů, kteří se cítili podvedeni sliby o bohatých krajích. Kolonizační společnost nakonec s velkými finančními ztrátami v roce 1937 zkrachovala. Z devadesáti rodin zůstalo v Nové Vlasti natrvalo žít patnáct – po krušných začátcích je však díky úrodným pozemkům a příznivému klimatu čekala léta relativní prosperity.
Co pohltil prales
Válka v Evropě znamenala rychlý konec nejen Nové Vlasti, ale i dalších středoevropských kolonií, v nichž postupně převládl německý živel. V celé Brazílii žilo podle některých odhadů až milion a půl osob německého původu. Vláda se obávala zakládání buněk nacistické strany, špionáže pro třetí říši a nekontrolovatelného bujení nepřátelských nálad i v těch nejzapadlejších osadách. V říjnu 1943 byl proto vydán zákon drasticky omezující jejich kulturní, jazykovou a správní autonomii. Evropské názvy byly změněny na brazilské a obyvatelé se jako cizinci a potenciální hrozba ocitli pod přísnou kontrolou úřadů.
TIP: Brazílie: Fotbal, Ježíš a orgie zalité sluncem
Léta ubíhala a osadníci asimilovali s prostředím. U mladších generací klesala znalost rodného jazyka, povědomí o místě původu i ochota udržovat staré zvyky. O osudu kolonie Nová Vlast se toho mnoho neví - buď ji spolu s dalšími spolkl prales, nebo stále žije a rozvíjí se, ale nikdo z místních už dnes netuší, co kdysi dávno stálo za jejím vznikem.
Středoevropané v Brazílii
Mnohem lépe než Nová Vlast prosperovala kolonie Nova Dantzig, založená na konci roku 1931 Poláky a Němci ze svobodného přístavu Gdaňsk spravovaného Společností národů. V Nova Dantzig se nejprve usadilo pouze devadesát stálých obyvatel. Po zprovoznění železnice koncem roku 1935 ovšem osada zaznamenala nebývalý rozmach a doslova před očima vyrostla v městečko s devíti a půl tisíci lidmi.
Roku 1932 založila jiná polská skupina osadu Nowa Wola v oblasti bohatých zásob černého uhlí. Jakmile se informace rozšířila, cena pozemků se čtyřikrát znásobila a přestěhovalo se tam několik rodin z polského Slezska.
Se zhoršující se mezinárodní situací a počínající druhou světovou válkou přicházelo do Paraná stále více Němců. Zpravidla šlo o antifašistické uprchlíky, kteří chtěli konečně žít v bezpečí. Nedaleko Nové Vlasti se tak zrodila osada Heimthal, jež brzy získala pověst multikulturního místa. Vedle Němců v ní našli nový domov také Italové, Španělé a Japonci.
-
Zdroj textu
100+1 Speciál
-
Zdroj fotografiíINEX – Sdružení dobrovolných aktivit