Africký veletok Nil: Životodárné záplavy uprostřed pouště

V průběhu roku se výše hladiny Nilu mění v závislosti na dvou klimatických jevech, k nimž dochází daleko na jih od egyptských hranic. Letní monzuny v Etiopii a jižním Súdánu podněcují každoročně příchod blahodárné záplavy, zatímco jarní a letní deště v Ugandě a Tanzanii pomáhají udržet hladinu řeky během období před záplavou a po ní.

Tyto přírodní jevy byly odnepaměti úzce svázány s egyptským zemědělstvím – záplavami vzniklé naplaveniny bohaté na organické látky zcela postačovaly pro udržení úrodnosti půdy. Po opadnutí záplav se z níže položených míst a prohlubní v okolí řeky stávaly dočasné přirozené nádrže plné vody, které se pak využívaly pro zavlažování půdy za pomoci sítě kanálků. 

Odhad podle „nilometru“

Výrazný pokrok pak v zemědělské produkci představovalo zavlažování pomocí důmyslné sítě kanálů, které čerpaly vodu z jednoho stálého zdroje. Tato zařízení se objevila v období Nové říše (asi 1543 až 1080 př. n. l.) a pro obyvatele Egypta znamenala možnost dvou až tří sklizní během jednoho roku. Nejběžnějším přečerpávacím zařízením byl šadúf, vahadlo s nádobou upevněnou na jednom konci. Později se začala používat sákíja, skládající se ze dvou dřevěných ozubených kol a nádob upevněných provazem. 

Navzdory pokročilé zavlažovací technologii ovlivňovalo kolísání výše záplavy výrazně zdejší hospodářství. Vysoká hladina vody mohla vážně poničit zavlažovací kanály, příliš malá záplava naopak neumožňovala zavlažovat pole ve větší vzdálenosti od řeky. Na ostrově Elefantina se nacházel nilometr, jímž se každoročně měřila výše záplavy a podle ní se odhadovala úroda a určovaly daně. Například pokles hladiny záplav o jeden metr znamenal, že rozlitá voda nedosáhla na celou třetinu obvykle zaplavované půdy. 

Když se jedli lidé 

V obdobích, kdy byl egyptský stát politicky i hospodářsky silný, patřilo udržování a rozšiřování sítě zavlažovacích kanálů k základním faraonovým povinnostem. Na tyto práce byli povoláváni prostí Egypťané, kteří tak plnili povinnou službu státu. Důsledky zanedbání této péče dokládají například texty z První přechodné doby (asi 2180–1994 př. n. l.), kdy se centrálně řízený stát rozpadl, země ztratila řád a zemědělský koloběh svou nejnutnější oporu. Hospodářský kolaps vedl občas až k hladovění obyvatel Egypta, o kterém se opakovaně zmiňují spisy lokálních vládců, jimž se více či méně dařilo udržet zemědělskou produkci na dostatečné úrovni.

V hrobce nejznámějšího z těchto monarchů, vládce 2. a 3. kraje Horního Egypta Anchtifeje, si lze přečíst jeho slova: „Staral jsem se o města Hefat a Hor-mer v každém okamžiku [neštěstí, kdy] byla obloha potemnělá a země [vyschlá a kdy všichni] umírali hladem na této Apopově písčině… Celý Horní Egypt umíral hladem a lidé jedli své děti, ale já jsem nikomu v tomto kraji nedovolil umřít…“