Zvrácená mysl diktátorů: Co se děje v hlavách šílených vůdců?

Pro většinu z nás jsou dnes synonymem pro „diktátora“ primárně nacističtí nebo komunističtí pohlaváři 20. století. Faktem však zůstává, že škatulka „autoritativního vůdce“ zahrnuje stovky jmen, a to už od starověku. Ne všichni se do učebnic dějepisu zapsali stejně černým písmem jako Adolf Hitler, Josif Stalin či Mao Ce-tung, což ovšem nijak neumenšuje vliv, jímž ve své době a zemi disponovali nebo dosud disponují: Podle statistik zbývá na světě i v 21. století stále ještě 57 regulérních diktatur. Zvrácená mysl zmíněných vůdců zapříčinila mnohdy vskutku bizarní situace, které již během jejich mandátu vyvolávaly u laické i odborné veřejnosti otázky ohledně duševního zdraví dotyčných. 

Kdo je vlastně diktátor? Řada tzv. prezidentů má za sebou volený parlament a sami se o své posty ucházejí v „demokratických“ volbách. Přesto bývají dané instituce jen zcela vyprázdněnými kulisami, zbavenými svého skutečného účelu – tedy vyjadřovat názor lidu. V roce 2012 se běloruský prezident Alexandr Lukašenko sám nazval „posledním evropským diktátorem“ a od roku 2001 se falšování voleb ani příliš nesnaží skrývat. V následujícím textu používáme slovo „diktátor“ bez ohledu na oficiální post uvedených osob, pouze s přihlédnutím k jejich autoritářskému stylu vlády. 

Jít přes mrtvoly

Pojem „psychopat“ se stal v češtině laickým synonymem pro „blázna“. Z odborného hlediska však označuje člověka trpícího závažnou poruchou osobnosti, jež se projevuje antisociálním chováním, nedostatkem empatie, neschopností cítit vinu a snahou dosáhnout vlastního cíle bez ohledu na oběti. Navenek přitom psychopati působí charismaticky i sebejistě, jsou inteligentní, úspěšní a oblíbení. V populaci se takových lidí vyskytuje asi 1 %, nicméně jejich schopnosti a nedostatek zábran jim dovolují snadno stoupat po společenském žebříčku. Psychologové například odhadují, že ve vrcholovém managmentu velkých firem tvoří psychopati až jednu pětinu.

Ne každý diktátor musí být nutně psychopat, zmíněný rys však ve „výkonu funkce“ rozhodně pomáhá. Koncentrace moci v rukou jediného člověka vyžaduje permanentní a nemilosrdnou manipulaci s podřízenými. Jenže diktátor na jednu stranu potřebuje schopné lidi, aby udržel systém v chodu, ti ovšem bývají ambiciózní, a ohrožují tak jeho pozici. Dotyčný tudíž musí neustále volit mezi rozpadem vlastní moci kvůli loajálním, ale neschopným podřízeným a jejím posilováním skrz zdatné, nicméně nebezpečné lidi, jejichž úspěchy ho mohou zastínit a učinit z nich jeho nástupce.

Popsané trvalé pnutí si na psychice autoritářů vybírá daň v podobě paranoie – chorobného přesvědčení, že je někdo ohrožuje a skrytě plánuje jejich pád. Sovětský vůdce Josif Stalin byl bezpochyby paranoidní, což vyústilo v krvavý Velký teror v letech 1936–1938, jenž připravil o život až 1,2 milionu lidí. 

Dvojníci a pancíře

Zaujmout vysněnou pozici lídra paradoxně neznamená žádný med a symptomy paranoie bychom mohli vystopovat již u vůdců na úsvitu dějin. Čím déle se pak drželi na vrcholu, tím víc jejich mysl zaměstnávaly obavy o vlastní bezpečí. Situace často dospěla tak daleko, že nakonec trávili většinu dne obsesivními kontrolami, zda se je někdo nepokouší otrávit či zavraždit – a druhá možnost nezřídka nebyla daleko od pravdy: Uvádí se například, že kubánský diktátor Fidel Castro přežil během svého mandátu 638 pokusů o atentát. 

„Přeborníkem“ v paranoii se stal irácký vůdce Saddám Husajn, který za sebe dokonce nechával vystupovat dvojníky a nikdy předem neoznámil, kde bude toho dne jíst. Již zmíněný severokorejský lídr Kim Čong-il zase zásadně cestoval opancéřovaným vlakem a z obavy před atentátem nikdy nevyužíval leteckou dopravu. A myanmarský generalissimus Than Šwei nechal prý na radu svého astrologa z bezpečnostních důvodů dočasně přemístit hlavní město do vzdáleného pralesa, kde chyběla voda i elektřina. 

Paranoia, zvlášť pokud ji podpoří užívání drog a stimulantů, může přerůst až v psychózu a rozpad osobnosti. Psychotik nezvládá správně odlišovat realitu od fikce a vlastních představ, což opět dobře ilustruje příklad Adolfa Hitlera: Ke konci své „kariéry“ dostával ráno dávky pervitinu na probuzení a k večeru morfium či heroin na uklidnění. A zatímco se spojenecké armády blížily k branám Berlína, vůdce pohyboval po mapách imaginárními německými divizemi, jež měly situaci zvrátit. 

Mozek i tvář

Říká se, že moc korumpuje, a dokládají to i psychologické experimenty. Náš mozek je vybaven pro tzv. zrcadlení: Při pohledu na cizí emoce nebo konání jiných osob se v něm zapojují stejná centra, jako bychom byli na místě sledovaných protějšků. Pokud se však účastníci pokusů rozdělili do skupin, z nichž jedna nosila tepláky a druhá saka nebo policejní uniformy – tedy odznaky moci – schopnost zrcadlení výrazně klesla. 

Jestliže je mozek vystaven působení moci po dlouhou dobu, citlivost k prožitkům ostatních se ztrácí a vzniká efekt podobný psychopatii. Navíc lze tuto vnitřní „otupělost“ vyčíst i z tváře. V nedávné studii předložili kanadští psychologové 160 dobrovolníkům fotografie různých politických lídrů, kteří se dostali k moci buď demokraticky, nebo násilím. I bez předchozí znalosti dotyčného pak většina účastníků dokázala jen pohledem do tváře správně rozlišit, k jaké skupině státník náleží. Ukazatele, jimiž se při rozhodování řídili, přitom nijak nepřekvapí: Zatímco „demokratické“ obličeje sdílejí zpravidla vřelejší a atraktivnější rysy, diktátoři působí tvrdě a chladně, což jim dodává vzhled autority. 

Kult osobnosti

O sobě samých mívají diktátoři zcela zkreslené představy a vnímají se coby spasitelé. Ruku v ruce s tím jde potom narcisismus, jenž se projevuje intenzivním přesvědčením o vlastní jedinečnosti a nezdravou sebeláskou, v jejímž důsledku kolem sebe zmínění lidé vytvoří kult osobnosti. Ukázkovým příkladem se stal právě Kim Čong-il: Státní média ho vykreslují jako muže, jehož narození ohlásila dvojitá hvězda a uprostřed zimy zpívali ptáci.

Někdejší haitský prezident François Duvalier o sobě zas tvrdil, že je zručný kouzelník vúdú, a byl přesvědčený, že mu duchové 22. dne každého měsíce propůjčují zvláštní schopnosti. V pozdějších letech svého mandátu tak z prezidentského paláce vycházel jen v uvedený den.

Není pochyb, že se povaha diktátorů výrazně liší od charakteru drtivé většiny populace – což svádí k domněnce, že jde o nějakou patologickou úchylku. Psychologické studie však nedošly k závěru, že by tyto masové vrahy uplynulého století pojila jedna konkrétní psychiatrická diagnóza. „Hitler projevoval mnoho symptomů, od extrémní paranoie až po další desítky problémů, které by zaplnily učebnici psychiatrie. Opravdovou duševní nemocí ovšem zřejmě netrpěl,“ uvádí například psychiatr a vůdcův současník Fritz Redlich v knize Diagnóza destruktivního proroka. Jeho závěr zní jednoznačně: Muž, jehož zločiny rozpoutaly druhou světovou válku, nemohl své jednání omlouvat mentální poruchou. 

Infantilní narcis 

Právě na osobnost nacistického vůdce se blíže zaměřil také německo-americký psycholog Erich Fromm v publikaci Anatomie lidské destruktivity z roku 1973, v níž zevrubně zkoumá kořeny agresivity. Hitler byl podle něj odtržený od reality – Fromm ho označil doslova za snílka – ale zároveň se v něm mísila řada protichůdných povahových rysů: Na jednu stranu šlo prý o narcise a v podstatě líného a nevzdělaného muže, vedle toho však měl být infantilní a také projevovat sklony k sadomasochismu. Na základě dobových svědectví téměř nedával najevo emoce a s ostatními jednal s chladným odstupem. 

Podle jiných psychologů souvisela popsaná odtažitost s jeho celoživotní asexualitou a patřila mezi důvody, proč se oženil až na sklonku života. Patrně i pro jeho vrstevníky musela být alarmující témata, o nichž často hovořil: Fascinovaly ho smrt a zánik, netajil se svými nechvalně proslulými názory na „méněcenné“ rasy, a navíc projevoval až nemístný zájem o různé choroby. Jak mohl takový člověk vcelku snadno a rychle vystoupat na vrchol politické pyramidy? Odborníci si shodně všímají jednoho rysu – Hitler dokázal mistrně lhát a podmanit si davy, přičemž se řadí k nejlepším řečníkům moderní historie. 

A co na to Putin? 

Věta „A co na to Putin?“ dostala v Rusku parodický nádech. V závěru řady kontroverzních politických debat v televizi totiž moderátoři pouštějí video, v němž ruský prezident vysloví vlastní názor a vahou své osobnosti jakékoliv neshody ukončí.

TIP: Říšský pacient A: Jak to bylo s Hitlerovou závislostí na drogách?

Především invaze na Ukrajinu nastolila otázku jeho psychického zdraví a západní média zaplnily analýzy více či méně vážených profesorů psychiatrie. Téměř všechny se ovšem shodují, že izolace, do níž se autoritářský vůdce s počátkem pandemie před dvěma lety uchýlil, měla na jeho psychické zdraví negativní dopad. Na veškerých vystoupeních a jednáních si drží od ostatních fyzický odstup a podle svědectví se stýká jen s několika lidmi. O skutečném stavu jeho mysli však můžeme pouze spekulovat.