Ztracené mýty dávného severu: Kterak Thor a Odin vzdorovali křesťanství

Žádná jiná kultura nedokázala uchovat dávné příběhy tak, jak se to podařilo na jednom z nejodlehlejších míst starého kontinentu – na mrazivém Islandu. Osudy hromovládného Thora, vševidoucího Odina nebo zrádného Lokiho však známe jen díky příznivé shodě historických událostí: Mimo jiné šlo o zcela unikátní způsob, jakým se na ostrov dostalo křesťanství.

Okolo roku 1000 se již nová víra ve většině Evropy pevně usadila. Přijaly ji tehdejší nejzářivější kulturní centra, především nástupci Říma z Franské říše a obyvatelé britských ostrovů, kteří se během čtyř století zcela pořímštili. O mocné Byzanci, jež přežila pád západního souseda a plála jako světlo vzdělanosti v barbarském světě, ani nemluvě. 

Křesťanství se šířilo do zbytku kontinentu a přijetí křtu se pro tehdejší pohanské vládce rovnalo vstupence do prestižního klubu: Už proto, že se jim dostalo jistého stupně politické ochrany. Patřilo totiž k dobrému mravu doby vydávat se z křesťanských zemí na ničivé výpravy proti pohanům, kteří stále přežívali v částech dnešního Německa a Pobaltí. Ještě v roce 1066, během povstání podrobených slovanských Venetů, byla bohu Radagastovi obětována hlava biskupa Jana Scota. Války s fanaticky se bránícími Sasy zabraly Frankům čtyřicet let. 

Modli se a poslouchej

Druhé velké lákadlo představoval pro pohanská knížata křesťanský důraz na poslušnost. S novou vírou bylo mnohem jednodušší ovládat rodící se státy, zatímco stará pohanská inspirace agresivními a nespoutanými bohy činila vládu nad hrdou a sebevědomou populací obtížnou. Pohanští vládci se tak postupně nechávali pokřtít, jen aby se obratem vypořádali s dávnými bohy a příběhy, jež se k nim vázaly. Rychlý, krvavý a nevratný proces probíhal téměř shodně na východě, v centru i na severu Evropy.

V roce 1089 vypálil švédský král prastarou svatyni v Uppsale, kterou vlastními těly bránili poslední pohané. O století později Dánové vydrancovali a znesvětili jinou legendární svatyni na Rujáně. Ruský kníže Vladimir nechal sochy pohanských bohů hodit do Dněpru. Podobná atmosféra úctě ke starým způsobům příliš nesvědčila a mazání historie se stalo základem pro „reformu“ kultury. 

Na Islandu však panovala zcela jiná situace. Ačkoliv tam křesťanství z Norska pronikalo velmi intenzivně, nikdo ho neprosazoval silou. Islanďané neměli knížete ani krále, vládli si demokraticky sami prostřednictvím sněmu zvaného Althing, jenž se scházel jednou ročně a probíral významné politické či soudní otázky. Tlak norského krále na přijetí křtu všemi Islanďany byl ovšem značný, a v roce 1000 tak přišla na řadu otázka hromadné konverze obyvatel. A protože hlasování starších v Althingu skončilo nerozhodně, vybrali nejrespektovanějšího muže, Thorgeira Thorkelssona, aby pat rozřešil.

Hlavní pohanský kněz prý na den a noc ulehl pod kožešinu a přemýšlel. Nakonec shromáždění oznámil, že jako novou oficiální víru vybral křesťanství – ovšem s podmínkou, že každý Islanďan může doma svobodně praktikovat přesvědčení podle vlastní volby (samozřejmě slíbil ještě mnoho jiných věcí, jako například právo otců pohodit nechtěné novorozeně v pustině). Sněm jeho rozhodnutí přijal a sám Thorgeir pak údajně srazil pohanské modly do vodopádu. 

Snorri, výjimečný muž

Řešení, které zabránilo krvavému vyřizování účtů a nejspíš i norské „křesťanské“ intervenci, zanechalo ve víře Islanďanů velkou dávku tolerance. Ze Sasů, do posledního dechu bránících staré přesvědčení, se po přestoupení ke křesťanství stali téměř fanatičtí vyznavači kříže a tvořili jádro armády, jež později zničila baltské kmeny slovanských Venetů. Žádný podobně radikální obrat se na vzdáleném ostrově v Atlantiku nekonal a lidé tam s láskou uchovávali staré příběhy jako své dědictví. 

Jednalo se o ideální kulisy pro příchod muže, který severské mýty zachránil pro moderní dobu. Snorri Sturluson se narodil do bohaté a mocné rodiny a dostalo se mu vynikajícího vzdělání. Byl skvělým básníkem a znalcem práva, dlouhé desítky let sloužil jako vrchní vykladač zákonů v Althingu. Představoval muže své doby: Miloval politické intriky, a pokud to bylo nutné, neváhal sáhnout po zbrani. Jeho největší vášní se ovšem nestalo válčení, nýbrž poezie a dávné příběhy.

Snorri cestoval po Islandu a setkával se s pamětníky, kteří si ještě vybavovali vyprávění o starých božstvech. A přestože byl oddaným křesťanem, nespatřoval v mýtech žádné ohrožení své víry – naopak je považoval za velmi poučné. Okolo roku 1220 tak dokončil rozsáhlou příručku pro psaní poezie, kterou vystavěl právě na zmíněných příbězích a doplnil ji četnými ukázkami písní i popisem pohanského světa. Dnes jeho sbírku známe pod názvem Edda. 

Dvě století u ledu

Popsaný soubor pro nás představuje základní zdroj poznání o víře starých Seveřanů. Je nesmírně barvitý, obsáhlý a samozřejmě krvavý. V dnešních představách, jež se promítají do moderní literatury, filmu a her, vnímáme Eddu jako ucelený pohled na svět pohanského národa, jakési okno do minulosti, které věrně zachycuje zmizelou realitu. 

Problém tkví v tom, že Snorri příběhy zaznamenal až dvě století poté, co pohanství přestalo plnit náboženskou funkci. Řada vyprávění kolujících ústně tak získala oproti originálu výrazně „pohádkovější“ háv. Mnohé souvislosti se navíc ztratily: Vládnoucí rody ostrova totiž nezřídka pojímaly bohy jako své předky. Skutečné zakladatele rodin pak jejich potomci stejně často počítali do božského panteonu. Odlišit „reálného“ člověka od „nereálného“ boha se stalo v příbězích nemožným. 

TIP: Pod křídly ohnivého hada: Kde se vzaly mýty o dracích?

Toto propojení je nejvíc vidět ve Snorriho předmluvě k Eddě. Autor tam zcela bez skrupulí píše, že bohové jsou pouze lidé, kteří přišli z bájné Homérovy Tróje a cestou si podmanili mnoho národů. Poté prý tito hrdinové založili řadu mocných rodů Islandu a současně se stali bohy na nebesích. Uvedený názor přitom nebyl v dějinách nový: Už řecký historik Euhemeros ve 3. století př. n. l. tvrdil, že Zeus byl pozemským králem, kterého potomci „vynesli“ na nebe.

Snorri si své výroky zjevně nevymyslel, ale vycházel ze starších spisů z pera podobně nadšených křesťanských sběratelů. V jeho době šlo o široce přijímanou teorii, dnes se však zdá absurdní a moderní kultura ji téměř ignoruje jako trapný přehmat. 

Co všechno se změnilo?

Další problém představuje posun v preferencích: Některé příběhy se zkrátka vyprávějí lépe než jiné a vkus posluchačů se také mění. Spíš než pověsti o původu světa mohly obecenstvo ve 12. století zaujmout historky o šejdířství a zradách boha Lokiho nebo Thorovy krvavé řeže s obry a démony podsvětí. Zábavným či akčním příběhům se tak v Eddě možná dostalo víc pozornosti, než jim přisuzovala dobová pohanská mytologie. Navíc se nedochoval ani originální Snorriho manuskript a jediné, s čím dnes můžeme pracovat, jsou kopie z 13. a 14. století. Jen stěží se přitom někdy dozvíme, jak moc či málo opisovači původní dílo změnili.