Zrozeni z plamenů: Mloci byli spojováni s množstvím zázračných vlastností

Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), který si vysloužil také pojmenování salamandr nebo ohnižil, byl v lidských představách odpradávna spojován s množstvím zázračných vlastností. Lidé nejenže věřili v jeho nadvládu nad ohnivým živlem, ale také byli přesvědčeni, že je možné si tuto vlastnost „přisvojit“. Kdo se potřel krví mloka, toho oheň nemohl zranit. Pověry pravděpodobně vznikly díky okamžikům, kdy lidé mloky viděli, jak vylézají z hromad klestí páleného v lese a jejich snahu najít klidné stinné místo si paradoxně vyložili jako touhu projít ohnivými plameny. „Ohnivé“ skvrny na těle těchto pozoruhodných zvířat jen doplnily obraz vykreslený lidskou fantazií. 

Rok mločího života

Mloci většinou obývají vlhké listnaté a smíšené lesy, nejraději staré bučiny. Tento nápadně žluto-černě zbarvený obojživelník je aktivní převážně v noci. Přes den se ukrývá pod kameny, kůrou, padlými stromy nebo ve skalních štěrbinách, aby se chránil před slunečními paprsky. Během dne jej lze vidět zejména po dešti, kdy se vydává za potravou – žížalami, slimáky, stonožkami, pavouky, a jiným drobným hmyzem. 

Mloci mohou být aktivní již v březnu a období rozmnožování se odehrává zhruba od července. Vyvrcholení námluv probíhá tak, že se sameček vsouká pod samičku a na zem naklade své sperma uzavřené v pouzdru, takzvaném spermatoforu. Ten samička sbírá do svého kloakálního otvoru, kde probíhá vývoj oplozených vajíček. Na jaře příštího roku naklade samička do vody ve vaječných obalech okolo 40 vyvinutých a asi 4 cm velkých larev. Proto se při popisu rozmnožování mloků používá termín „vejcoživorodí“. 

Larvy mloků jsou masožravé, loví ve svém okolí drobný rybí potěr, drobné členovce, ale mohou se požírat i navzájem. Do vzhledu dospělého jedince se přetvářejí až do listopadu. Na zimu se pak novorození i starší mloci schovávají někdy i ve větších skupinách do podzemí, pod kameny, nebo do různých jeskyň, kde se trvale drží vyšší teplota. 

Jed člověku neublíží

Lidé sice zcela mylně pochopili vztah mloků a ohně, ale správně poznali, že jsou mloci jedovatí. Na poměrně široké shora zploštělé hlavě mají nápadné vystouplé oči a za nimi jsou patrné příušní žlázy, které vyměšují jedovatou látku samandarin. 

Jedovatost mloků byla ovšem dříve velmi přeháněna, dokonce se tvrdilo, že když mlok spadne do studny, každý, kdo se z ní napije, umře. Přitom samandrin není člověku nebezpečný, jen způsobuje silné pálení, pokud se vám náhodou dostane do očí. Menším živočichům, kteří by chtěli mloka napadnout, však může být samandarin smrtelný. Způsobuje svalové křeče, zvyšuje činnost krevního oběhu a tím znesnadňuje dýchání. Potenciálního predátora ale většinou odradí již zmiňované výrazné zbarvení. Největším nepřítelem mloka tak zůstává člověk. 

Nezabouchnout zadní vrátka

V současnosti se mloci vyskytují na území České republiky mozaikovitě a jejich přesný počet není znám. Každopádně je jisté, že patří mezi zranitelné, silně ohrožené druhy, a proto jsou přísně chráněni. Na úbytku mloků se podílí zvýšená automobilová doprava, ale hlavně přeměna přirozených lesních porostů na jehličnaté monokultury. Negativně působí i používání těžké mechanizace při velkoplošné lesní těžbě. 

TIP: Časovaná asijská bomba: Svět čelí nové chorobě ohrožující obojživelníky

Dalším závažným faktorem ohrožujícím budoucnost mločí populace v ČR je mizení míst vhodných k rozmnožování – znečišťování pramenišť, poškozování nebo kontaminace lesních potůčků a studánek. Předmětem ochranných projektů zaměřených na mloky je právě udržování těchto míst, případně budování umělých tůněk na vhodných lokalitách. Zásadní význam pro přežívání mloků mají také jejich zimoviště, což mohou někdy být například staré štoly nebo jeskyně, kam se mloci často stahují i z širšího okolí. Tato místa je vhodné evidovat a v případě jejich uzavření dohlédnout, aby byly mlokům při zemi ponechány vstupní otvory.