Zrod zahradních královen: Křížení a šlechtění růží

Plané druhy růží, jichž je popsáno kolem 200 druhů, rostou na severní polokouli v mírném pásu a subtropech. Nejdále na jih zasahují v Etiopii a na Filipínách.

Šlechtění a vznik zahradních růží

Růže jsou pro své nápadné květy a příjemnou vůni oblíbenými rostlinami již od starověku. Cesta k moderním záhonovým růžím, jak je známe z dnešních zahrad, byla dlouhá, trvala několik tisíc let. Na jejich vzniku se účastnilo více planých druhů. K introdukci do zahradní kultury došlo víceméně nezávisle na sobě ve Středomoří, ve střední a východní Asii.

Nejstarší zobrazení růžových květů je na mincích, nalezených v Altaji. Jejich stáří se odhaduje na 6 000 let. Stylizované růže byly zobrazeny na freskách v paláci Knossos na Krétě (přibližně 3 500 př. n. l.). Růže byly pěstovány starověkými národy v Egyptě, Persii, Indii i Číně. Již v období starověkého Řecka a Říma byly známé plnokvěté růže, například Herodotos popisuje růži se 60 korunními lístky kolem roku 450 př. n. l.

Vývojová řada šlechtěných krasavic

Na začátku řady vedoucí k tomu, že jsou růže přítomny v zahradách po celém světě, stála růže mošusová (Rosa moschata). Jedná se o řídký keř s obloukovitými větvemi, který má krémově bílé květy zvláštní vůně. Květy jsou uspořádané v chocholíku. Růže mošusová pochází nejspíše z Persie. Jejím zkřížením s růží galskou (Rosa gallica) byla vypěstována růže damašská (Rosa damascena). Jedná se o menší keře s hustě ostnitými větvemi a sivými listy. Ostny jsou silné, srpovitě zahnuté, u starších větví jsou navíc štětinaté osténky. Květy jsou vždy plné, bílé až růžovofialové, velmi vonné. Pěstuje se od starověku v Malé Asii, do Evropy se dostává jednak v době Římské a poté během křížových výprav a posléze v 16. století během tureckých válek.

Růže stolistá (Rosa centifolia) zvaná „stolístka“ vznikla dalším křížením růže galské nejspíše s růží šípkovou a snad i jinými kulturními růžemi. Obdobné růže se pěstovaly už ve starověku, do Evropy je přivezli Římané nejspíše z východního Kavkazu. Stolístky mají stále své obdivovatele a pěstitele. Keře jsou vzpřímené, květy pak nahlučené s velkým počtem plátků. Zde je také kořen pojmenování této růže, protože plátků můžeme opravdu napočítat až ke stovce, i když ve středu květu jsou už velmi zakrnělé a deformované. Stolístky silně voní, kvetou pouze jednou, na počátku léta.

Odrůdy růže bílé (Rosa alba) mají původ ve zkřížení růže šípkové a damašské. Jedná se o robustní, velké, pevně rostoucí keře s typický matně šedozelenými listy. Květy jsou převážně bílé. Růže bílá byla nejspíše pěstována již za Říše římské.

Růže pocházející ze Středozemí a Kavkazu, až na výjimky, kvetly pouze jednou ročně. Subtropické asijské růže, především růže čínská (Rosa chinensis), kvetou prakticky celou sezónu. Začátkem 19. století byl v botanické zahradě na ostrově Réunion nalezen kříženec mezi růží čínskou a růží stolistou, který byl popsán jako bourbonka (Rosa Borboniana). Tato růže kvetla celé léto. Současně se v Evropě začínají pěstovat a šlechtit růže čajové (Rosa odorata), které byly již dlouho známé ve východní Asii. Čajové růže vznikly nejspíše zkřížením růže čínské a růže obrovské (Rosa gigantea).

TIP: Ibišky početné i zcela výjimečné: Cesty za ibišky kolem světa

Žlutá a oranžová barva byla získána zkřížením s druhy ze střední Asie a Turecka, především růží zápašnou (Rosa foetida). Byly oblíbené v arabském světě, s Tureckými válkami se dostaly do západní Evropy. Na vzniku moderních růží se podílely i další druhy jako růže mnohokvětá (Rosa multiflora) nebo svraskalá (Rosa rugosa). Jejich výčet a popis křížení by však zdaleka přesáhl možnosti tohoto textu.