Žíznivá Etosha: Jeden den u napajedla v namibijském národním parku

Slunce visí nízko nad obzorem a Etosha se chystá na další noc. Sotva jsem otevřel dveře od auta, slyším zvláštní zvuk připomínající vysoké volání nějakého ptáka. Výkřiky se ozývají od napajedla, které je těsně vedle kempu a je od něj odděleno kamennou zdí. V napajedle, které vypadá jako malý jihočeský rybníček, jsou vedle sebe naskládané zebry. Stojí po kolena ve vodě, nervózně podupávají, hltavě pijí a čas od času vystrašeně zahýkají. To je ten zvuk, který mě vytáhl od vozu. 

Při pohledu kolem je jasné, proč jsou zebry vodou neodolatelně přitahovány, i když se zřejmě bojí predátorů. Krajina kolem je vysušená jako troud a mezi zbytky trávy prosvítají vybělené kameny. Zvířatům se při každém kroku práší od kopyt. Prostě ideální doba, aby si člověk sedl ke zdroji vody a čekal, kdo se přijde napít. Sotva zebry odcházejí, už se na břehu strkají tři statní samci kudu (Tragelaphus strepsiceros). Pohled na ně mě definitivně utvrzuje v mém rozhodnutí. Příštích dvacet čtyři hodin strávím tady. 

Vzácný černý žíznivec

V kempu se domlouvám s ostatními, že s nimi ráno nepojedu do parku, ale zůstanu u napajedla. Vlastně chci začít hned. Beru všechno vybavení, co mám, k tomu pár konzerv a lahev Hunter´s. Přece nebudu při sledování pijící zvěře sám sedět nasucho. Když se dostanu k břehu, je skoro úplná tma. 

Na východní straně stojí jako strážce napajedla statná akácie. Obloha za ní je krásně barevná a míhají se na ní tmavé stíny. Přelétávají z jedné strany na druhou a nad napajedlem předvedou akrobatický výkrut. To ptáci loví nad vodou hmyz. 

Ve spěchu rozdělávám stativ, připravuji foťák a objektivy. Na břehu se zvolna pase nosorožec, kterého rozhodně nechci promeškat. Brzy se ale ukáže, že spěch je zbytečný. Nosorožec se loudavě potuluje po břehu, utrhne pár suchých stébel a pak je jde k vodě zapít. Přicházejí kamarádi a společně pozorujeme tohle nádherné zvíře. Je to takzvaný černý neboli dvourohý nosorožec (Diceros bicornis). V Africe už není vůbec jednoduché nějakého objevit, ale tady v Etosha jich ještě pár zůstalo. Máme štěstí, protože někteří pravidelní návštěvníci černého kontinentu na „svého“ prvního černého nosorožce čekají i dlouhá léta. 

Sloni, žirafy a žíhaný loudal

Nosorožec najednou zvedá hlavu a rychle se vzdaluje od vody. Od východu, zpoza rozložité akácie, přichází skupina slonů (Loxodonta africana) – rodinka na cestě za vodou. Blíží se překvapivě tiše a opravdu svižně. Zřejmě je žene žízeň. Vůdčí samice rychlým pohledem zhodnotí situaci a pak se předníma nohama postaví do vody. Ostatní, včetně malých slůňat udělají totéž. Je slyšet, jak nasávají vodu do chobotů a pijí. Nocí se rozléhá i jejich hluboké mručení. Tato výjimečná chvilka je překvapivě krátká. Uběhly snad jen tři minuty a vůdčí slonice se otáčí k odchodu. Všichni ostatní ji následují stejně svižným krokem, jakým přišli. Teprve když zmizí ve tmě za akácií, uvědomuji si, že všichni lidé, kteří jejich noční zastavení pozorovali, byli tiší jako pěny. Ani hlásek, ani šeptnutí.

Nosorožec má respekt snad jen ze slonů a jakmile afričtí obři zmizeli, znovu k vodě přichází pro další hlt. Ze tmy přímo proti nám se vynořují další zástupci megafauny – žirafy. Chvíli stojí a vyčkávají. Pak se rozestaví kolem napajedla, široce se rozkročí a začínají pít. Je na nich ale znát neklid. Co chvíli sebou trhnou a poplašeně zvedají hlavy. Po chvilce se z pravé strany přiloudá pravděpodobný původce jejich zneklidnění – hyena skvrnitá (Crocuta crocuta), jejíž kožich se dočista ztrácí na kamenitém pozadí. Napjatá situace ale vyústí v poklidný „čajový dýchánek“. Hyena se zastaví kousek od jedné z žiraf, klidně se napije a pak loudavým krokem mizí ve tmě.

Jsou tři hodiny po půlnoci. Někteří lidé u napajedla podřimují. Na břeh se posadila velká sova. Výr bělavý (Bubo lacetus) si pochutnává na nějaké kořisti. Jestli chci být fit na svítání, musím na kutě. 

Proměny za svítání

Po dvou hodinách na lůžku jsem v pět ráno zase na místě. Napajedlo vypadá opuštěně, jen vytrvalý nosorožec se pořád promenáduje kolem. Vstát před východem se ale vyplatilo, nosorožec dělá vše možné, aby se mi za ranní vstávání odvděčil. Najednou otáčí hlavu k vodě a pomalu nakráčí doprostřed napajedla, kde zůstává stát. Přechází z jedné strany na druhou. Voda mu sahá až do půli břicha a když vyjde na mělčinu, je dvoubarevný. Svrchní polovina světlá, ta spodní tmavá. 

Tma je každým okamžikem řidší a zvířata se začínají ozývat. Už poněkolikáté zaměřuji objektiv na strom u napajedla – tentokrát na počátku dne v pološeru. Přicházejí další zvířata a se svítáním se objevují i další lidé. Doteď jsem byl sám. Obloha z původní černé postupně bledne až do šedivé. Od východu se objevují fialové a červené pruhy. Pak šedá zbělá a nakonec se nebe převlékne do světle modré. Východní strana obzoru vyplivuje žlutý disk slunce a je hotovo. Zbytek dne modré nebe tmavne a sluneční žár těžkne.

Žíznivé procesí se hned od rána řadí u vody. Znovu přicházejí zebry, které jsou stejně jako včera večer nervózní, uhýkané a splašené. Vejdou až do vody a když se jim zdá, že mají málo místa, kopou jedna do druhé jako pominuté. Stačí jeden podezřelý zvuk, aby do jedné vystrašeně vyletěly z vody. 

Napít se přišla i malá skupina antilop skákavých (Antidorcas marsupialis). Těmto malým půvabným zvířatům s krásnýma velkýma očima sekunduje přímorožec jihoafrický (Oryx gazella). Přímorožec si nejprve pyšně vykračuje po břehu, pak ale vejde do vody a prochází se v ní jako majitel napajedla.

Ve sluneční výhni

Slunce už je vysoko a začíná pálit jako o život. Polední žár všechno tlumí. Sem tam někdo přijde pít, ale na celý kraj padá letargie. Před dvanáctou končím. Tu nepříjemnou dobu chci přestát jediným příjemným způsobem – v bazénu. Balím a plánuji přijít až po čtvrté, kdy už bude rozumněji. 

Sotva se ale ochladím několika tempy, dorazí poselstvo. Zuzka s Májou mě plácají po zádech a volají jedna přes druhou. Boj! Zápas na život a na smrt! Asi deset kilometrů od kempu se v dalším napajedle bijí dva nosorožci. To přece musím vidět! Mají pravdu, musím. Rychle balím a vyrážíme.

Cesta trvá jen chvilku, napajedlo leží kousek od hlavní cesty. Před lety jsem tu potkal unavenou a nemocnou lvici. Teď vyhlížím bojující nosorožce a už je vidím. Dva samci stojí proti sobě uprostřed napajedla a nehýbají se. Vypadá to, že je po boji. Jeden ze samců co chvíli dlouze zabučí. V tom zvuku je cítit bolest a beznaděj. Zdá se, že zápas byl opravdu nelítostný. 

Ani krok zpět

Bučící nosorožec má hlavu rozdrásanou do krve, která mu stéká kolem rohů do očí. I na bocích má krvavé rány. Rád by ven z vody, ale jeho protivník mu ústup nehodlá dovolit. Staví se vždy tak, aby poražený nemohl utéct. Trvá to hodnou chvíli. Zakrvácený nosorožec táhle zabučí, pak udělá úkrok, aby si uvolnil cestu z vody. Silnější samec ale ukročí zrovna tak a znovu se mu postaví čelem. Chvíli je klid, pak se situace zopakuje. Pořád dokola.

Ostatní zvířata na břehu jsou nejprve ostražitá. Nikdo neví, co může vítěze popudit. Antilopy skákavé a přímorožci postávají na okraji napajedla a přešlapují. Časem ale zjišťují, že soupeřící nosorožci nevnímají nic než sebe navzájem. Opatrně přistupují k vodě a pijí.

K početnému obecenstvu z říše zvířat se samozřejmě přidali lidé. V autech se tísní zvědavci s fotoaparáty i bez nich a všichni zaujatě sledují drama pod žhavým sluncem. To ovšem nečekaně končí. Silnější samec se najednou otočí a bez zájmu o protivníka odchází. Asi padesát metrů od vody vykoná potřebu a zadníma nohama ji jakoby zahrabe. Když zmizí z dohledu, vyleze druhý nosorožec konečně opatrně z vody. Namíří si to na opačnou stranu a za chvíli je pryč i on.

Soumrak nad solnou pánví

Celá epizoda se zápasícími tlustokožci trvala něco přes dvě hodiny. Zpět v kempu jsme v půl páté. Koupel z nás smývá prach, studené pití zchladí hlavu. Je čas vrátit se k „mému“ napajedlu. 

TIP: Národní parky východní Afriky: Chudoba a bohatství Etiopie

Vítá mě pohled na pasoucí se nosorožce. Staří známí. Z dálky je slyšet hýkání poplašených zeber. U vody pije dvojice kudu. Samec se samicí. Možná jsou na líbánkách, co já vím. Slunce už se blíží k západnímu obzoru. Velká akácie mává větvemi ve slabém větru. Zanedlouho uplyne dvacet čtyři hodin od chvíle, kdy jsem se rozhodl, že tu přesně takhle dlouho pobudu. Dělám poslední snímky. Strom za soumraku, oranžovou oblohu. Když se blíží žíznivé žirafy, zvěčním si jejich tmavé siluety na pozadí zapadajícího slunce. Pak už fotoaparát odkládám. Krajina se noří do tmy a já jen tak sedím a vychutnávám pocit dokonalého klidu.