Životní šifra mistra Leonarda: Co skrývá slavný úsměv Mony Lisy?

Za aureolu ohromné slávy vděčí Mona Lisa hned několika skutečnostem. Začít musíme u samotného autora díla, famózního malíře a vskutku renesanční osobnosti Leonarda da Vinciho. Kromě malby se věnoval sochařství, architektuře, psaní či hudbě, vedle umění však svůj život zasvětil také anatomii, přírodě nebo technice. Zkonstruoval mimo jiné vrtačku a navrhl létací stroje i první tanky – pět století před tím, než skutečný tank poprvé zamířil do boje. 

Zlí jazykové tvrdí, že mu tak široký záběr ubíral čas na malování. Přesto vznikla zásadní výtvarná díla dějin jako Dáma s hranostajem, Poslední večeře, Vitruviánský muž či Zvěstování. Da Vinci se spolu s Michelangelem Buonarottim a Raffaelem Santim řadí mezi největší malíře vrcholné renesance, uměleckého slohu, jenž se v Itálii formoval od konce 13. století a v první polovině 16. století vyústil v manýrismus. 

Jiné myšlení

Pro zrod renesance panovaly v jihoevropské zemi ideální podmínky: Už ve středověku tam vládly odlišné poměry než ve zbytku Evropy. Zatímco jinde představovali největší autoritu rytíř-aristokrat a mnich, Itálie si hýčkala své vědce, umělce a obchodníky. Kvůli politické rozdrobenosti regionu měli tamní podnikatelé významnější slovo než šlechtické rody. Ruku v ruce s popsaným společenským uspořádáním šlo jiné myšlení, kdy se lidé zaměřovali víc na pozemský život než na ten posmrtný. A podobné prostředí se dokonale hodilo pro člověka s tak otevřenou myslí, jakým byl Leonardo.

Přestože se portrét Mony Lisy celosvětově proslavil především ve 20. století, už v době svého vzniku mezi léty 1503 a 1506 budil značný ohlas. Da Vinci se stal nejen autorem výše zmíněných vynálezů, ale také inovátorem v malířství. Do té doby bylo zvykem zachycovat postavy zpříma či z profilu, a navíc celé. Umělec však pro portrét Mony Lisy zvolil tříčtvrtinový pohled, zobrazující horní polovinu těla, kdy je torzo mírně natočeno k divákovi. Narušil tím tradici standardního pózování a stejné portrétování se využívá dodnes.

Identita (ne)známá

Totožnost Mony Lisy však mnohé vzrušuje dodnes, podobně jako tajemství jejího úsměvu. Někteří mají za to, že jde o Leonardův autoportrét, pouze v ženském vizuálu. Naopak historik Silvano Vincetti tvrdí, že umělec vyobrazil Giana Giacoma Caprottiho zvaného Salai, svého spolupracovníka a zároveň – dle mínění mnohých – i milence. Podle Caprottiho prý vznikl také da Vinciho obraz Svatý Jan Křtitel, což se Vincetti snažil doložit podobností nosů a očí obou postav. Řada historiků a vědců však považuje danou teorii za nepodloženou. 

S dalším vysvětlením identity ženy na obraze nepřišel nikdo menší než zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, podle nějž takto Leonardo zvěčnil svou matku. Rakouský psycholog se dokonce v eseji Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci věnoval psychoanalytické studii založené na dílech slavného malíře.

TIP: Tajemná Mona Lisa: Kdo seděl da Vincimu modelem?

Ve skutečnosti totožnost Mony Lisy známe. Šlo zřejmě o Lisu del Giocondo, rozenou Gherardini, ženu florentského obchodníka Francesca del Giocondo. V souvislosti s obrazem ji už v 16. století zmínil Giorgio Vasari, první da Vinciho životopisec. Hypotézu potvrzuje i poznámka objevená roku 2005 v jednom z Ciceronových děl, uloženém v knihovně heidelberské univerzity. Italský úředník Agostino Vespucci si na okraj stránky napsal, že „da Vinci právě pracuje na portrétu Giocondovy manželky Lisy“. Ostatně, v Itálii dnes obraz znají spíš jako La Giocondu. 

Proslavený, ale záhadný

Proslulost portrétu zajistil také onen notoricky známý úsměv Mony Lisy, který da Vinci vytvořil pomocí techniky „sfumato“, tedy „stínování“ či „rozmazávání“: Jednotlivé vrstvy barvy se překrývají tak, že nevznikají žádná rozhraní mezi odstíny ani mezi světlem a stínem. Malba potom působí dojmem kouřového oparu a zároveň sfumato zjemňuje rysy obličeje. 

S technikou přišel jako první právě da Vinci, ale rychle se ujala a používali ji také další malíři. Nicméně jemný úsměv nedá spát vědcům, laikům, umělcům ani konspirátorům, přičemž každý v něm čte něco jiného. Například podle Mandeepa Mehry, ředitele kardiovaskulárního centra Brighamovy nemocnice v Bostonu, se za ním skrývá hypotyreóza neboli snížená funkce štítné žlázy. Mezi její projevy patří suchá a žlutá kůže, řídké vlasy i obočí či svalová slabost – tedy znaky, které lze na portrétu skutečně najít. Poslední zmíněný symptom by pak mohl mít zvláštní úsměv na svědomí. Naopak chybějící obočí nemusí nutně znamenat projev nemoci: Buď zmizelo po prvních pokusech o čištění a restauraci obrazu, nebo si jej podle florentské módy počátku 16. století dáma vytrhala.

Nebo je to jinak…

S jiným výkladem přišli v roce 2006 kanadští badatelé, podle nichž patří úsměv ženě těhotné či matce nedlouho po narození dítěte – s čímž souvisí i výše zmíněná teorie, jelikož hypotyreózu může vyvolat právě porod. Vědci pomocí skenu odhalili, že má Mona Lisa na sobě typ oděvu, který v 16. století nosily právě dámy v očekávání. 

Jak konkrétně souvisí zvláštní výraz s těhotenstvím, odborníci sice nevysvětlili, zato mohli zblízka prozkoumat jemnou a přesnou techniku malby. Vedle již popsaného sfumata a tříčtvrtečního pohledu je portrét na svou dobu velmi realistický a díky hlubokému poznání lidské anatomie dokázal autor věrně zachytit tvar lebky pod tenkou pokožkou. Právě jemnost, pečlivost a přesnost představují hlavní rysy La Giocondy: Propracované kadeře – působící dojmem, že autor namaloval každý vlas zvlášť – kryje sotva viditelný závoj. Oči ženy upřeně sledují pozorovatele portrétu, záhyby šatů odrážejí světlo a stíny, vše je dovedeno k dokonalé přirozenosti.

Madridská kopie

Portrét nevznikl na plátně, jak většina lidí předpokládá, ale na topolové desce. Ta v průběhu staletí na jednom místě praskla a barva se vydrolila, proto má Mona Lisa nad hlavou vertikální proužek. Bohužel dnes neexistuje technologie, jež by dokázala nahradit původní pigmenty barvy, pojidla či techniku malby. 

V madridském muzeu Prado však visí kopie, o níž se dlouho předpokládalo, že vznikla až několik let po originále. Analýzy v roce 2010 ovšem odhalily, že obsahuje stejné kompoziční změny jako prvotní dílo: Například původně měla Mona Lisa vlasy svázané do drdolu. Vědci se proto domnívají, že oba obrazy vznikaly nejen ve stejné době, ale i na tomtéž místě – přímo v ateliéru, kde da Vinci dohlížel na práci některého ze svých studentů, kteří napodobovali mistrovy postupy. 

Restauratéři v Pradu dokázali z pozadí tamní La Giocondy odstranit tmavou vrstvu, čímž odhalili detaily do té doby skryté v originální Leonardově krajině. Zarážející jsou také jasné barvy španělské Mony Lisy. Podobně zářivý byl nejspíš i originál, nicméně pod lakem a povrchovou úpravou prvních restaurátorů zřejmě v 50. letech 20. století ztmavl a zežloutl.

V královských palácích

Poslední léta života strávil Leonardo na dvoře Františka I. ve Francii, kam s sebou přivezl i portrét Mony Lisy. Po malířově smrti si panovník dílo ponechal, takže se stalo součástí královské sbírky a zdobilo palác až do Velké francouzské revoluce, kdy povstalci prohlásili sbírku za majetek lidu. Za Napoleona se podobizna znovu vrátila do šlechtických rukou, načež ji na přelomu 19. a 20. století převezli do Louvru a tam ji lze obdivovat dodnes. 

Největší rozruch obraz vzbudil v roce 1911, kdy jej z pařížského muzea ukradli! Hlavními podezřelými se dokonce stali malíř Pablo Picasso a básník Guillaume Apollinaire. Ačkoliv se nakonec potvrdilo, že s loupeží neměli nic společného, jejich zatčení a výslech prý byly z pohledu policie namístě.

Drzé a prosté

Apollinairův sekretář Honoré Joseph Géry Pieret chtěl totiž dokázat, že Louvre nemá dostatečné zabezpečení, a tak z muzea ukradl několik sošek. Prostřednictvím básníka je později koupil i Picasso, jenže jakmile zmizela Mona Lisa, začali oba panikařit: Sošky proto odnesli do jedné pařížské redakce, jež měla zajistit jejich anonymní vrácení do Louvru. Místo toho na umělce udeřila policie, ani jeden však o krádeži nic nevěděl, a tak je propustili. Pátrání pokračovalo, ale pokaždé skončilo ve slepé uličce – dokud se obraz o dva roky později neobjevil. 

Pařížské policii se ozval Giovanni Poggi, ředitel florentské obrazárny Galleria degli Uffizi, jemuž portrét nabídl zloděj Vincenzo Peruggia. Podle něj totiž patřil právě do italské galerie, a nikoliv do Louvru. Za tuto „službu vlasti“ ho odsoudili na rok a patnáct dní vězení, za mřížemi ovšem strávil jen sedm měsíců. Krádež přitom provedl s udivující lehkostí: V pondělí, kdy mělo muzeum zavřeno, si oblékl plášť zaměstnance, zamířil do sbírek italského malířství, Monu Lisu jednoduše sundal ze stěny a odešel s ní. Články o krádeži slavného obrazu pak plnily titulní stránky francouzských deníků po několik měsíců.

Horký otisk v umění

Kult Mony Lisy se formoval po staletí a přispěly k tomu nejen výše zmíněné důvody, ale také další umělci, kteří obraz přenesli do vlastního díla. Například Andy Warhol s použitím sítotisku jedinečný portrét mnohonásobně rozmnožil na papír. Francouzský umělec Marcel Duchamp zase z jeho reprodukce vyrobil parodickou pohlednici, přidal dámě knír a napsal pod ni poněkud přisprostlou slovní hříčku „LHOOQ“: Francouzsky vyslovená písmena totiž znamenají, že má dáma „horký zadek“, což naznačuje cosi o sexuálním neklidu. V roce 1915 pak německý skladatel Max von Schillings napsal operu o životě Mony Lisy, tedy skutečné ženy zachycené na obraze. 

TIP: Šifry mistrů malířů: Byla Mona Lisa muž s vysokým cholesterolem?

K proslulému portrétu se umělci nepřestávají vyjadřovat dodnes: Někteří se vůči němu vymezují, jiní mu vlastní tvorbou vzdávají hold, další hotovému dílu přidávají nový rozměr. Jisté je, že ke kultu Mony Lisy značně přispívaly záhady i konspirace, stejně jako teorie vědců nebo vyjádření umělců. Bez toho všeho by se možná tak slavnou nestala.