Život v polévce z plastů: Děsivá fakta o světových oceánech

Na loňském zasedání Světového ekonomického fóra ve Švýcarsku prezentovali badatelé šokující čísla. Podle jejich výpočtů bude do roku 2050 ve slaných vodách – porovnáme-li hmotnost – víc plastu než ryb. Zpráva se opírala o výsledky studie profesorky Jenny Jambeckové z University of Georgia, publikované v roce 2014. Ačkoliv nakonec mnozí odborníci alarmující výpočet zpochybnili jako nadnesený, jedno je jisté: Do světových oceánů každoročně unikají miliony tun plastů, které se pak rozkládají jen velmi pomalu a poškozují mořský život. 

Plastové ostrovy

Bohužel existuje celá řada materiálů a látek, jež pozemské oceány znečišťují. K nejrozšířenějším a nejškodlivějším však patří právě plasty. Důvodem je především fakt, že se rozkládají mnohdy až stovky let: Například obyčejná PET láhev úplně zmizí z povrchu Země nejdřív za 450 roků. 

Podle odhadů pluje dnes ve slaných vodách pět miliard kusů plastů všech možných velikostí a každý rok přibude v oceánech dalších asi devět milonů tun plastových zbytků. Zmíněný odpad se kumuluje zejména v obřích vodních smetištích, tzv. plastových skvrnách, jež se nacházejí ve třech největších oceánech. Nejrozsáhlejší z nich – Velká tichomořská odpadková skvrna – pokrývá podle některých odhadů možná až 15 milionů kilometrů čtverečních, a nese proto nelichotivé přízvisko „osmý kontinent z plastu“. Přesto je velmi těžké ji vyfotografovat ze zemské orbity, nebo i z letadla: Nejeví se totiž jako souvislý povrch. Jde spíš o mohutný „mrak“ drobných, hustě koncentrovaných částic rozptýlených ve vodě. 

Obří skládky se vytvářejí v blízkosti tzv. oceánských gyrů – gigantických vírů, v nichž proudy spirálovitě stlačují masu vody a odpad se zachycuje uprostřed. Ve světových vodách najdeme celkem pět gyrů: Ve třech z nich – v severním Pacifiku, v severním Atlantiku a v Indickém oceánu – přitom již zmíněná obrovská smetiště vznikla a badatelé předpokládají, že na svoji neslavnou „plastovou premiéru“ čekají i zbylé dvě lokality. 

I hluboko pod hladinou 

Odpady se však zdaleka nevyskytují jen v povrchových vodách. Své o tom vědí oceánografové, kteří zkoumají život ve velkých hloubkách. Lisa Levinová, oceánografka ze San Diega, shrnuje své zkušenosti: „Strávila jsem mnoho času studiem oceánského dna s využitím ponorek. Nacházíme tam zbytky odpadů úplně všude.“ 

Její slova potvrzuje i mezinárodní vědecký tým se stejným zaměřením. Výsledky jeho bádání ukázaly, že na každém kilometru čtverečním mořského dna lze narazit asi na čtyři miliardy umělohmotných vláken, především z umělého hedvábí, polyesteru a polyamidů. 

Smrt v Tichomoří

Některá z nejodlehlejších míst světových vod představují překvapivě zároveň ta nejznečištěnější – a na vině jsou opět především oceánské proudy. Atol Midway uprostřed severního Pacifiku náleží k Havajským ostrovům a domorodci jej nazývají Pihemanu. Mimo občasné výpravy vědců je dnes tento kus pevniny zcela opuštěný, přesto jej zaplavují desítky tisíc kousků plastového odpadu – konkrétně z Velké tichomořské odpadkové skvrny. 

Zmíněný ostrov se ovšem stal hnízdištěm více než tří milionů ptáků i domovem dalších 250 druhů mořských živočichů. V důsledku přítomnosti umělých látek tak v místě nedávno došlo k ekologické katastrofě – atol pokryla těla desítek tisíc mrtvých albatrosů plná plastu. 

Případ plastového sáčku 

Snad ještě nebezpečnějším nepřítelem mořského života než velké plující odpadky jsou tzv. mikroplasty. Až 90 % plastového odpadu v oceánech tvoří právě tyto drobné kousky, jejichž velikost se pohybuje od několika milimetrů po pouhé mikrometry. Například obyčejný plastový sáček se působením vln, přílivu i větru časem rozpadne na miliony malých, prakticky neviditelných částeček. Ty následně pronikají do trávicího traktu vodní fauny a v rámci potravního řetězce pak mohou skončit i v našich žaludcích. 

Nehovoříme přitom jen o oceánech, nýbrž také o mořích. Například zpráva publikovaná nedávno v Marine Pollution Bulletin poukázala na nálezy plastů v tělech hned tří rybích druhů obývajících Středozemní moře, včetně tuňáka obecného – dnes již ohroženého v důsledku nadměrného rybolovu. 

Magnety na chemikálie 

Mikroplasty ovšem přinášejí i jiné velké riziko: Mohou totiž na sebe vázat další toxické látky z okolní znečištěné vody. Mezi nejnebezpečnější z nich patří insekticid dichlordifenyltrichloretan (DDT), který už většina zemí zakázala, nicméně v části Afriky a Asie se dosud používá. Pokud pak živočich takto kontaminovaný plast pozře, s velkou pravděpodobností se otráví DDT, jež spláchly do oceánu deště. 

Oceánografové a odborníci na mořský život bijí na poplach, s gigantickými ostrovy plastů se však současná věda dokáže vyrovnat jen obtížně. 

Řešení mladého génia 

Je vůbec možné se gigantických plovoucích skládek zbavit? Možnou odpověď nabídl nizozemský student inženýrství Boyan Slat. Dnes jednadvacetiletý zakladatel organizace The Ocean Cleanup přišel již v roce 2014 s návrhem čističky, která by odpad na povrchu moří sbírala – a první takové zařízení má být nasazeno už letos. Stroj ve tvaru rejnoka by měla pohánět sluneční a vodní energie, zároveň však bude konstrukce natolik lehká a pevná, že bezpečně odolá i silným oceánským proudům. Největší přínos tkví ovšem v tom, že zařízení neohrozí ryby ani drobný plankton. Podle Slatových propočtů zbaví čistička během pěti let oceány až dvaceti miliard tun odpadu.