Život v době post-faktické: Proč světu vládne nevědomost?

Až budou příští generace zkoumat první dvě desetiletí 21. století, patrně konstatují, že šlo o dobu přehlížení základních faktů a pravd. S povytaženým obočím a shovívavým úsměvem se podiví, že se kdysi na veřejnoprávní rozhlasové stanici přel renomovaný vědec se zastáncem ploché Země. 

Zpochybňování základních faktů v poslední době přibývá, stejně jako stránek, které polopravdy i záměrné lži zveřejňují. Skutečnost přestává být důležitá. Děláme ukvapená rozhodnutí a neověřujeme informace předtím, než je sdílíme okruhu svých známých na sociálních sítích. Bylo by snadné ze současného stavu vinit systém či média, jež na nás chrlí rychlé zpravodajství bohaté na dramatické události. Jenže jsme to my, kdo na první pohled jasné dezinformace a zprávy zkreslující fakta neodmítne, ale šíří je dál. 

Proč se namáhat?

Jedním z nejhlasitějších obhájců faktů se v posledních letech stal švédský lékař a vědec Hans Rosling: Podle něj za aktuální situaci nemůže nedostatek pravdivých informací, ale neochota s nimi pracovat a opustit vidění světa, které jsme si vytvořili. V uplynulém desetiletí se Rosling společně se svým synem a snachou zabývali fakty a jejich interpretací. A zjistili, že lidé nemají základní povědomí o světě, v němž žijí. 

„Když mají lidé odpovídat na jednoduché otázky o stavu planety – například zda ubývá extrémní chudoby, jaká je na Zemi průměrná délka života nebo jak násilná je naše civilizace –, dostáváme systematicky špatné odpovědi. Tak špatné, že kdyby měli zcela náhodně odpovídat šimpanzi, dosáhnou lepších výsledků než učitelé, investiční bankéři i nositelé Nobelovy ceny,“ prohlásil Rosling. 

Světu vládne nevědomost

Víte například, kde žije většina světové populace? Nebo jaká je globální průměrná délka života? Máte povědomí o tom, jak se během posledních dvaceti let změnil podíl lidí potýkajících se s extrémní chudobou? Jde o základní fakta, která utvářejí náš pohled na svět i představu, zda se vše vyvíjí správným směrem, nebo to jde s lidstvem z kopce. Podobné dotazy pokládal Rosling svým posluchačům po celé planetě. Testy byly vždy jednoduše formulované, bez záludností či sporných informací. Přesto v nich účastníci neuspěli.

Průměrná délka života dosahuje sedmdesáti let a za posledních dvacet roků se podíl extrémně chudé globální populace snížil na polovinu. „To je naprosto převratné. Považuji to za nejdůležitější změnu, k jaké během mého života ve světě došlo. Jde také o základní fakt, který bychom měli o lidstvu znát. Ale v průměru odpoví správně jen sedm procent respondentů – ani ne jeden z deseti,“ dodal Rosling. Výsledky podle něj ukazují na masivní nevědomost, jež světu vládne. 

Na skutečnosti nezáleží

Rosling není jediný, kdo na nedostatečnou práci s fakty a na jejich správnou interpretaci poukazoval. Už několik let se v médiích i ve vědecké obci skloňují pojmy jako „post-faktická doba“ nebo „post-pravdivá epocha“. Slovem roku 2016 se v Oxfordském slovníku stal výraz „post-truth“, tedy „post-pravda“. Jedná se o přídavné jméno vztahující se k okolnostem, kdy mají objektivní fakta menší vliv na formování veřejného mínění než pocity a osobní přesvědčení. 

V novém, post-pravdivém světě jsou podložená tvrzení odborníků přebíjena alternativními informacemi, které veřejnosti předkládají samozvaní hlasatelé. Nezáleží na tom, zda jde o politiky, nebo o jedince vytvářející si auru důležitosti na sociálních sítích. Podstatné je, že jsou ochotni nabídnout své názory téměř na všechno a že je jejich posluchači nekriticky přijímají. 

Pochod za pravdu

Vědcům, kteří roky pracují v laboratořích, aby přinesli odpovědi na klíčové otázky, však dochází trpělivost. Mimo jiné se proto loni v dubnu na Den Země konal světový Pochod pro vědu. Zapojilo se přes šest set měst a tisíce účastníků z řad studentů i odborníků podepsaly „příslib pro pravdu“. Zavázali se v něm ověřovat fakta, než je přijmou a nasdílejí, a odlišovat je od vlastních názorů. 

Vědci i lidé, jimž jsou fakta sympatická, ovšem čelí mocnému protivníkovi – lidskému mozku. Izraelsko-americký psycholog a držitel Nobelovy ceny Daniel Kahneman, zabývající se psychologií úsudku a rozhodování, už dřív upozornil, že jsou naše úvahy plné zkreslení a předsudků. Mnohem snáz totiž věříme informacím, které souznějí s našimi myšlenkovými pochody a názory. A zároveň jen velmi nepravděpodobně přijmeme prohlášení, jež jsou s naším pohledem na svět v rozporu – přestože je dokládají jasné důkazy. Popsané tendence pak tvoří podhoubí pro šíření falešných zpráv. 

První dojem nestačí

Lidé jsou podle Kahnemana iracionální, protože myslí tak, jak vidí. „Normální stav naší mysli je takový, že máme intuitivní pocity a názory téměř na vše, co nám přijde do cesty. Potkáme člověka a ten je nám sympatický, nebo nesympatický dlouho před tím, než se o něm něco dozvíme. Důvěřujeme, či nedůvěřujeme neznámému jedinci, a přitom nevíme proč,“ dodává. 

Výsledkem je vidění světa, jež nestaví na faktech, nýbrž na pocitech. „Statistiky a fakta k lidem nepřicházejí přirozeně. Naopak. Většina populace chápe svět na základě zobecnění osobních zkušeností, které jsou velmi zaujaté. Sdělovací prostředky obvykle události přehánějí a zaměřují se na rychlé změny,“ nabídl jedno z vysvětlení Rosling. 

Žijeme v iluzi

V posledních pěti letech otřásly světem dvě velké politické změny – tzv. brexit neboli vystoupení Velké Británie z EU a zvolení magnáta Donalda Trumpa prezidentem USA. Obě úspěšné kampaně stavěly na zjevných nepravdách, překrucování reality a poplašných zprávách, ačkoliv kritici poukazovali na rozpory s realitou. Voliči však zjevně neslyšeli nebo jim to bylo jedno. Zdá se, že fakta už pro naše rozhodování nejsou důležitá a lépe obstojí příběhy založené na emocích. A i když fakta známe, máme tendenci je špatně interpretovat a podléhat iluzím. 

Iluze jsou nicméně přirozené, lidský mozek na jejich základě funguje a právě díky nim naši předci přežili v malých skupinkách lovců a sběračů. „Mozek často dělá rychlé závěry bez velkého přemýšlení – jen tak jsme se dokázali vyhnout bezprostřednímu nebezpečí. Zajímají nás klepy a dramatické příběhy: Vždyť bývaly jediným zdrojem zpráv a užitečných informací. Máme chuť na sladké a tučné, protože v době nedostatku šlo o životně důležité zdroje energie. Máme spoustu instinktů, jež se hodily před tisíci lety. Dnes však žijeme v úplně jiném světě,“ upozornil Rosling ve své knize Faktomluva. 

Publikum chce drama

Tyto dramatické instinkty stále potřebujeme, abychom zvládli každodenní fungování. Není únosné zkoumat veškeré informace a každé rozhodnutí racionálně analyzovat – stálo by nás to spoustu času a pravděpodobně by to vedlo k ochromení. Podle Roslinga bychom se však měli naučit svůj příjem dramatických vstupů kontrolovat. „Bez této kontroly naše chuť na drama příliš vzroste a zabrání nám vidět svět takový, jaký je – totálně nás zmate,“ dodal.

TIP: Šílené fikce, kterým lidé uvěřili: Microsoft koupil církev a opilý žralokobijec

Jeden ze zásadních problémů tkví v členění společnosti na „my“ a „oni“. „Jde o neodbytný sklon všechno rozdělovat na dvě odlišné a často konfliktní skupiny s velkou mezerou – obrovskou propastí nespravedlnosti – mezi nimi,“ konstatoval Rosling. Jako příklad slouží rozdělování světa na vyspělé západní země a rozvojové státy. 

Lékař na jasně prokazatelných datech doložil, že přesvědčení o bohatém západním světě a chudém zbytku zeměkoule není pravdivé. „Chudé rozvojové země už jako samostatná skupina neexistují. Neexistuje ani žádná propast. Dnes žije většina globální populace, konkrétně pětasedmdesát procent, ve státech se středním příjmem,“ dodal. Oficiální data OSN, která popisují chudobu, dostupnost vzdělání či průměrnou délku života, hovoří jasně: Ubývá extrémně chudých, do škol chodí stále víc dívek a lidé po celé planetě žijí déle.