Živá hrozba pandemie: Zničí nás virová apokalypsa?

V ulicích hlídkují vojáci a policisté – alespoň ti, kteří ještě neonemocněli nebo nedezertovali. Nemocnice trpí nedostatkem lékařů a sester; poslední zbytky léků distribuují ozbrojené vojenské kolony a v městských parcích vyrostly stany s provizorními lazarety, které se postupem času mění na márnice. Ti, kdo dosud neprchli, nyní chvatně opouštějí velká města a hledají útočiště na venkově – čím dál od civilizace, tím lépe. Obyvatelé odlehlých samot se považují za šťastlivce… 

Nezastavitelné šíření 

Takhle vylíčil v předním vědeckém časopise Nature vizi velké chřipkové epidemie britský žurnalista Declan Butler. Ve fiktivním deníku popisuje virovou katastrofu, při níž onemocněla čtvrtina obyvatel planety a 30 milionů lidí přišlo o život. Butlerův příběh může někomu připadat jako sci-fi, jenže podobná nemocnost a úmrtnost provázela třeba velkou chřipkovou epidemii v roce 1918: Odhaduje se, že při ní zemřelo 40–100 milionů osob.

TIP: Ebola a ti druzí: 9 nejnebezpečnějších virů světa 

Někdy se dopady tzv. španělské chřipky bagatelizují. Nejrůznější vědci poukazují na to, že medicína před sto lety nevládla takovými možnostmi, jaké nabízí moderní lékařská věda. Výzkum virů, které vyvolaly španělskou chřipku, však odhalil, že se množily čtyřicetkrát rychleji než současné chřipkové viry. Odhaduje se, že jeden nemocný tehdy nakazil až šest zdravých, a někde tento poměr vyšplhal dokonce k deseti. Pro srovnání: V dnešních pravidelných zimních chřipkových epidemiích se od nemocného obvykle nakazí jeden či dva lidé. Jak bychom se asi vypořádali s návratem zabijáka srovnatelného se španělskou chřipkou? 

Na všechny léky nezbudou

Moderní medicína dokáže hodně, ale všemocná není. Pacienty s těžkým zápalem plic vyvolaným například chřipkovým virem může zachránit zařízení pro umělou plicní ventilaci. Když jej ale budou ve velkém městě potřebovat stovky, nebo dokonce tisíce lidí, nebude přístrojů dost. Moderní léčiva dál dokážou omezit množení některých virů, ovšem jejich zásoby jsou dimenzovány na epidemie běžných rozměrů. Pokud v zemi onemocní miliony lidí, na všechny se léky nedostanou. Výroba chybějícího množství si vyžádá čas (a tedy i další mrtvé), a to vše samozřejmě za předpokladu, že vysoká nemocnost personálu nevyřadí z provozu farmaceutické továrny.

Naše civilizace je snadno zranitelná, neboť ji udržují v chodu armády specializovaných profesionálů z mnoha oborů. Většina domácností si nedokáže zajistit potřebné potraviny z vlastních zdrojů a je závislá na fungující zemědělské výrobě. Bezproblémový provoz elektráren, vodáren a vodovodů, plynáren, dálkového vytápění, silniční sítě, železnic a dalších vymožeností moderního světa bereme jako samozřejmost. Jakmile ovšem ulehnou s těžkou chřipkou ti, kteří je obsluhují, začne se náš zdánlivě stabilní svět hroutit jako domeček z karet. 

Živá hrozba

Každý rok jsme svědky objevu nových infekčních chorob, které ze dvou až tří čtvrtin vyvolávají viry, jimiž jsme se nakazili od zvířat. Dokonce i nové mutace chřipky přecházejí na člověka z populací drůbeže a volně žijícího ptactva s jedním „přestupem“ v podobě domácích prasat. Někdy však na nás může chřipkový virus přeskočit přímo z ptáků a takto se zřejmě zrodila i španělská chřipka. V současnosti pak mezi potenciálně nebezpečnými „skokany“ figuruje například ptačí chřipka H5N1, které chybí jen pár malých změn dědičné informace, aby se mohla bez potíží šířit lidskou populací.

TIP: Nebezpečné infekce: V Číně se šíří smrtící ptačí chřipka H7N9

Mezi volně žijícími zvířaty patří k hlavním zdrojům virů hlodavci a hlavně netopýři, od kterých jsme se například nakazili ebolou či virem SARS. V dávnějších dobách se přímo z netopýrů přenesl na člověka také vir příušnic a aktuálně byly u těchto drobných savců odhaleny mikroorganismy, jež se nápadně podobají původcům lidské žloutenky. 

Zákeřně jednoduché

Spektrum původců infekčních chorob sahá od virů přes bakterie a plísně až po prvoky a červy. Viry však z hlediska propuknutí zcela nové ničivé pandemie představují zdaleka největší riziko, protože jsou v podstatě velmi primitivní: Obsahují jen malou dědičnou informaci uzavřenou do bílkovinného obalu a svým způsobem si nezaslouží ani označení „organismus“, jelikož se samy nedokážou rozmnožovat. Musejí k tomu proniknout do nitra buňky, ovládnout její životní pochody a následně je „zapřáhnout“ do svých služeb. 

K nejnebezpečnějším virům patří ty, jejichž dědičná informace má podobu kyseliny ribonukleové (RNA). Na naší planetě se vyskytovaly již před 500 miliony roků a už tehdy napadaly obyvatele oceánu. Vedle chřipkových virů patří k tzv. RNA virům nejen zika či HIV, ale také původci žloutenky, SARS, obrny nebo eboly.    

Zákeřnost RNA virů spočívá v jejich rozmnožování: Když v hostitelské buňce vytvářejí kopie své dědičné informace, vypomáhají si vlastní bílkovinou, kvůli níž vzniká na tisíc písmen genetického kódu obvykle alespoň jedna chyba. Nový virus si tak nese v dědičné informaci celou řadu „překlepů“, přičemž jej drtivá většina z nich znevýhodňuje. Tu a tam mu však náhoda zajistí i výhodnější vlastnost – a co je dobré pro virus, to pochopitelně vůbec neprospívá jeho obětem.

Náhodné změny

Právě takové náhodné změny dědičné informace vynesly na pochybné výsluní virus zika, který byl objeven před 70 lety v africké Ugandě, ale doma je zřejmě v Asii. Ani na jednom ze zmíněných kontinentů nepůsobil obyvatelům vážnější problémy. Situace se ovšem změnila, když se rozšířil přes Oceánii až do Jižní Ameriky. Během transpacifické cesty získal novou vlastnost: Konkrétně se zaměřil na lidský nervový systém, a jeho jihoamerická verze tak může u nemocných vyvolat typ ochrnutí označovaný jako Guillain-Barrého syndrom. U plodu v těle matky pak narušuje vývoj mozku a výsledkem je těžké postižení novorozenců zvané mikrocefalie: Mozek – a s ním obvykle i celá hlava – přestane předčasně růst. 

TIP: Boj s ebolou v Libérii nekončí: Lékaři objevili nový případ

Podobně změnila v roce 2014 své vlastnosti také ebola a výsledkem se stala nejhorší epidemie od objevení viru v roce 1976. První epidemie postihly obvykle pouze několik stovek obyvatel. V roce 2014 však virus podle oficiálních statistik napadl víc než 28 tisíc lidí a zanechal za sebou přes 11 tisíc mrtvých. Skutečný počet nemocných i obětí byl ovšem zcela jistě mnohem vyšší. 

Šance na přežití

Během žádné epidemie v historii neonemocněla celá populace v postižené oblasti a už vůbec se nestalo, že by všichni nešťastníci zemřeli. Přitom epidemie, které propukaly v hlubší i nedávné minulosti, nepatřily k nejmenším. Často dokonce rozhodovaly o tom, kdo vyjde vítězně ze střetu dvou civilizací: Když například Evropané dorazili do Nového světa, nesli si s sebou kromě ocelových mečů, mušket a střelného prachu také jednu velmi nenápadnou, ale o to mocnější zbraň – choroby. 

Evropa založila svou obživu na pěstování zemědělských plodin a chovu hospodářských zvířat. Lidé žili s drůbeží, prasaty, psy, kočkami, ale i s myšmi, krysami a potkany po tisíciletí doslova pod jednou střechou. A za tu dobu si vůči některým zvířecím virům vybudovali obranyschopnost. Indiáni a Eskymáci však zvířata nechovali a neměli imunitní systém na konfrontaci s jejich viry připravený. Spalničky, chřipka, neštovice a další pro Evropany banální choroby pak zahubily víc původních obyvatel Severní a Jižní Ameriky, než kolik jich dokázali povraždit bílí dobyvatelé. Ani v těchto případech ale nezemřeli všichni. Vždy se našel někdo, kdo byl proti novému smrtícímu viru odolnější a přežil.

Ochromená civilizace

Můžeme tedy celkem s jistotou předpokládat, že ani budoucí ničivé epidemie lidstvo zcela nevyhubí. Na druhou stranu není jisté, zda přežije i naše civilizace. Technický pokrok a prudký rozvoj nám sice otevírají nové možnosti, ale zároveň zvyšují zranitelnost moderního světa. Představme si třeba, že by najednou zmizeli všichni programátoři a my bychom nemohli využívat vymožeností nového softwaru: Jak bychom asi civilizaci, která stojí a padá s počítači, udrželi v chodu?

TIP: Šílený experiment: Vědci vytvořili virus zabijácké chřipky

Odborníci se shodují, že na novou závažnou virovou pandemii nejsme připraveni. Nevíme, jaké viry na nás číhají, a logicky tak proti nim nemáme léky či vakcíny. Lékaři a vědci, kteří by tento deficit odstranili a vytvořili potřebný „arzenál“ pro boj s novými virovými nákazami, zoufale chybějí. A nejcitelněji se jich nedostává tam, kde je pravděpodobnost vzplanutí virové pandemie nejvyšší – tedy v zemích třetího světa. Epidemie eboly v západní Africe z roku 2014 představovala jen malou ukázku toho, čemu můžeme čelit prakticky kdykoliv.