Zdánlivě obyčejné zázraky: Všímejte si krás prázdninové přírody

Kolibříci mají domovinu v Severní a Jižní Americe. V Evropě a samozřejmě ani v Česku se v přírodě nevyskytují. V červenci se vám ale může stát, že kolem vás prolétne tvoreček, který cizokrajného ptáčka nápadně připomíná. Záhadným létavcem je dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum).

Letní „kolibříci“

Dlouhozobka svízelová je motýl náležející k drobným lišajům. Jeho přední křídla měří 20 až 25 mm, základní zbarvení je šedavé nebo hnědošedé. Zadní křídla jsou okrově žlutá a spodní část těla je zbarvena světle. Na konci zadečku má motýlek patrný chvostek z prodloužených černých šupin s bílými okraji, které přispívají k jeho úžasným letovým schopnostem. Určitě nepřehlédnete ani mimořádně dlouhý sosák.

Dlouhozobka nepřipomíná ptáky jen vzezřením, ale také chováním. Patří totiž mezi tažné druhy a k nám přilétá především ze Středomoří. První vlna se v Česku objevuje během května, ale nejvíce je tohoto zajímavého motýla možné pozorovat koncem června a v červenci. Další generace se líhne v srpnu a poslední motýly lze zastihnout ještě během teplého září. Dlouhozobky ovšem z jihu nezalétají jen do střední Evropy, ale i do severních oblastí. Tah ze severu zpět na jih však prozatím nebyl doložen.

Rychlé jako blesk

Dlouhozobky létají především ve dne – zejména kolem poledne a v časných odpoledních hodinách. S oblibou vyhledávají lokality stepního charakteru, ale často je zastihnete i v parcích, zahradách, na hřbitovech nebo v městských zahradních čtvrtích.

Jejich bzučivý let až neuvěřitelně připomíná kolibříky. Ve vzduchu dokážou „stát“, kmitavě přelétávají od jednoho květu ke druhému a zvládají dokonce létat pozpátku. Mimořádné letové schopnosti jim umožňuje bleskurychlá frekvence úderů křídel, která se pohybuje v rozmezí 70–90 kmitů za sekundu. Díky tomu mohou dosáhnout nejvyšší rychlosti až 80 km/h! Během pouhých pěti minut dokáže dlouhozobka prozkoumat i sto květů.

Mezi sáním kladou samičky zelená, hladká a kulovitá vajíčka na svízel, na ptačinec atd. Po čtyřech až šesti dnech se z vajíček líhnou zelené housenky. Ty před kuklením zhnědnou a v pozemním kokonu se přemění v okrově zbarvenou kuklu s tmavším žilkováním. Motýli se líhnou uprostřed nejteplejší části dne v „pravé poledne“ a záhy po ztuhnutí křídel odlétají.

Kovový milovník exkrementů

Červenec je pohanskou slavností lesních motýlů, a to zejména v listnatých a smíšených lesích a na jejich mýtinách. Obecně je známo, že motýli sají nektar z květů rostlin nebo mízu vytékající z poraněných kmenů stromů. Méně už se ví o tom, že některé druhy milují odporně páchnoucí látky – exkrementy a mršiny, z nichž sají tekutiny.

Na exkrementech s oblibou mlsá například stále vzácnější, plachý a nádherný batolec duhový (Apatura iris), který patří mezi evropské motýlí klenoty. Dokonce je možné přivábit jej v místech jeho výskytu silně aromatickými druhy sýrů. Překrásný černohnědý motýl s intenzivním modrým kovovým leskem, který se na křídlech pyšní i bílými skvrnami, nemá rád krajiny s civilizačními vlivy a při vyrušení prchá vysoko do korun stromů.

Noční bludičky a žabí déšť

V červenci si ještě můžete naposledy vychutnat rej nočních bludiček – světlušek, respektive svítilek třpytivých (Lamprohiza splendidula). Nelze to již srovnat s jejich červnovým „ohňostrojem“, ale přesto ještě i v červenci protančí mnohá světýlka samečků na okrajích lesů a mýtin teplé noci.

Při potulkách letní přírodou je konec července nejvhodnějším obdobím k pozorování zázračné přeměny obojživelníků. V tůních a rybníčcích se v průběhu metamorfózy vytvářejí pulcům nejprve zadní a posléze přední nohy a nakonec jim odpadne ocásek, který na souši nebudou potřebovat. Současně se mění jejich dýchání z žábrového na plicní.

Koncem července můžete v okolí žabích biotopů pozorovat jev, který kdysi naši předkové nazývali „deštěm žab“ – spoustu maličkých žabiček o velikosti 1–2 cm. Dříve si lidé skutečně mysleli, že drobní obojživelníci napadali z nebe. Mladé žabky zůstávají ještě asi po dva další měsíce v blízkosti svých mateřských vod a koncem září i ony zamíří do zimovišť.

Pomalu, ale jistě

Pro toho, kdo se umí dívat, nejsou bez zajímavosti ani naši hlemýždi zahradní (Helix pomatia), naši největší plži. Pohybují se rychlostí pouhých 5 m/h, ale dožívají se (pro někoho asi překvapivě) pěti až sedmi let. Na přelomu července a srpna můžete pozorovat hlemýždí hry lásky šálivé. Hlemýždi jsou sice hermafrodité, přesto však k rozmnožování potřebují partnera.

TIP: Vzácný motýlí klenot: Návrat jasoně červenookého

Zamilovaná dvojice se k sobě přitiskne spodními ploskami a napřímí se do vztyčené polohy. Spojení trvá dlouhé hodiny, které by nezvládl ani legendární Casanova. Po páření kladou hlemýždi zahradní z pohlavního otvoru, který se nachází pod pravým tykadlem, až padesát vajíček do malé dutiny v zemi, kterou předtím sami vyhrabou. Po měsíci se líhnou malinkatí hlemýždi, kteří dosahují pohlavní zralosti teprve až po třech nebo čtyřech letech. Před zimou se hlemýždi zahrabávají do zeminy a svou ulitu uzavřou vápenitým víčkem.