Tetanus (Clostridium tetani)
Zástava srdce a kolaps dýchacího systému je poslední smutné finále nemoci, při které vám smrt přijde jako vysvobození. Průběh křečí tetanu je skutečně děsivý a ono typické strnutí šíje, které postiženého zkroutí a propne, ne nadarmo připomíná pobyt na mučidle. Infekce se vyskytuje plošně, protože její původce si libuje v anaerobním prostředí. Typicky pak v půdě prosycené organickým materiálem. Do těla se dostane drobnou oděrkou, a pak se dva týdny množí až k fatálnímu stavu.
První pasivní vakcínu vyvinul v roce 1890 tým doktora Emila von Behringa a pokročilejší verze očkování nastoupila s II. světovou válkou. Zachránila životy milionům vojáků i civilistů. Očkování zůstává nezbytností, protože přírodní rezervoár bakterie je všudypřítomný, a ani pacienti, kteří mírnější tetan prodělali, vůči němu nezískávají imunitu. Prevence se proto provádí očkováním tetanovým toxoidem. (foto: Shutterstock)
Pravé neštovice (Variola vera)
Pravé nebo také černé neštovice patřily k nejnebezpečnějším onemocněním svého druhu. Ještě v průběhu 20. století na ně zemřelo 300-500 milionů lidí. Od osmdesátých let se díky soustředěnému očkovacímu programu staly minulostí a jsou považovány za zcela vymýcené. Na nemoc, která v případě nákazy mohla zabít vaše dítě s až 30 % pravděpodobností, to je špičkový výkon. V současnosti se už proti pravým neštovicím neočkuje, takže imunní vůči nim momentálně nejsme. Pokud by je někdo vypustil znovu do světa, vrátilo by nás to o hezkých pár století nazpátek.
Na to, jak proti nim získat vakcínu a jak vlastně efektivně očkování využít, přišel v roce 1797 Edward Jenner. Své závěry prosazoval do běžné praxe jen obtížně, byť infekce byla přítomna u 15 % obyvatel celé země. Jím popsaná metoda indukované (vyvolané) imunity však byla pro budoucnost lidstva zásadní. (foto: Profimedia)
Cholera (Vibrio cholerae)
Proč jsou tak důležité umyté ruce, čistý záchod a přístup k opravdu čisté vodě? Protože bez nich můžete snadno chytit a přenášet choleru, nemoc, která lidstvo provází prokazatelně už od 6. století př. n. l. Tehdy se na ni umíralo ve velkém v Asii a několikrát se pandemicky prohnala celým světem. Plně rozvinutá a neléčená vás zabije v 50 % případů, poté, co vás zužitkuje jako šiřitele. Zneschopňující je hlavně její průběh, kdy vaše tělo nedokáže zadržovat vodu a ztrácet můžete až 26 litrů denně, než dojde ke zhroucení homeostázy organismu. Bakteriálního původce onemocnění poprvé izoloval v roce 1854 italský anatom Filippo Pacini, s první vakcínou přišel španělský lékař Jaume Ferran i Clua v roce 1885. V průběhu 19. století na ni umíraly desítky milionů lidí. Je pořád s námi: dodnes na ni umírá kolem 3-15 % z přibližně 3 milionů nakažených, vesměs v rozvojových zemích. (foto: National Archives, CC0)
Spalničky (morbilli)
Čtyřicítkové horečky, kašel, zánět spojivek a středního ucha, průjem, suchá, loupající se kůže. V zásadě ale nic, co by zdravý člověk s plnocenným přístupem k medicíně neustál. Když to však není zdravý člověk, ale malé dítě, a třeba zrovna v zemi, kde úroveň lékařské péče pokulhává, může jít o problém. Spalničky platí za mor současnosti: dokážeme tlumit jejich projevy, ale nikoliv zastavit průběh onemocnění. Anebo, už od roku 1963, může medicína díky objevu pánů Thomase C. Peeblese a Johna Franklina Enderse zařídit, abyste spalničky nedostali, podáním preventivní vakcíny, protože na spalničky samotné není žádný specifický lék. Proto jsou v současnosti největším zabijákem dětských pacientů na světě. Ještě v roce 1980 se jimi nakazilo kolem 20 milionů osob. Před pěti lety už bylo proočkováno 85 % dětí na celém světe a k plošné imunizaci přistoupilo na 160 zemí světa.
Dá se říct, že už nechybělo mnoho, a spalničky by byly odsunuty do historie vymýcených chorob. Bohužel, vakcínu se zatím pořád nedaří dostat všude tam, kde je zapotřebí. A ve vyspělém západním světě se z pohodlnosti, sobectví a hlouposti rozmáhá módní trend neočkování dětí, paradoxně převážně u již naočkovaných rodičů. (foto: Shutterstock)
Mor (Yersinia pestis)
V 6. století se rozšířil z Etiopie do celého Středomoří, zahubil až 100 milionů osob, překreslil mapu a dějiny Byzantské říše a přispěl k rozmachu islámu, protože muslimské vnitrozemské kmeny jím zasaženy nebyly. Justiniánský mor byl jen malou ukázkou toho, co pandemie dovedou. Později dokázal vylidnit Indii a Čínu a ve 14. století se, snad s pomocí mongolských nájezdníků, dostal až do Evropy. Černá smrt tehdy zahubila 25–60 % evropské populace. Ano, pandemie moru patřily k těm opravdu nejvýkonnějším zabijákům, kteří v případě neléčení definitivně ničí lidské životy s až 90 % úspěšností. Až do roku 1897, kdy byla vyvinuta první (inaktivovaná) vakcína, k jejímuž vzniku přispěl Waldemar Mordecai Haffkine.
Zásadně se také změnil přístup v oblasti profylaxe a postupně i možnosti léčby. Středověké scénáře by už tedy hrozit neměly. Vakcína v tomto případě neznamená snahu o úplné preventivní proočkování, v současnosti ani nemáme žádnou plně licencovanou vakcínu. Dokážeme krátkodobě zvýšit odolnost, třeba u rizika nákaze vystavených badatelů. Výskyt nemoci nedokážeme kontrolovat, a proto o sobě pořád dává vědět, naposledy v roce 2017 na Madagaskaru. (foto: Wikimedia Commons, CC0 + Wikimedia Commons, CC0)
Žloutenka typu B (vir hepatitidy B)
Virus hepatitidy typu B vás většinou přímo nezabije, ale postará se o to, že za nákazu zaplatíte cenu nejvyšší později, a to v důsledku přidružených infekcí, selhání jater po zánětu nebo kvůli rozvinutému karcinomu tohoto orgánu. Čím nižší je váš věk, tím vyšší je šance, že si ponesete smrtící následky. Nakažené nemluvně tedy s více jak 85 % možností, šestileté dítě asi se 40 % možností trvalých následků, které nakonec (v 25 % případů) vyústí ve smrt. Virem hepatitidy B přitom bylo postupně infikováno kolem 2 miliard lidí a zhruba 350 milionů z nich je chronickými nositeli. A každý rok se kolem 175 milionů lidí nakazí. Čísla jsou to ohromující a nezdá se, že by se před žloutenkou bylo kde skrýt.
Za odhalení viru hepatitidy B a diagnostické testy k ní byla v roce 1976 udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu americkému lékaři Baruchu Samuelovi Blumbergovi, a od roku 1981 se proti ní očkuje. Rutinně, do 24 hodin po porodu, s jistotou, že dalších zhruba deset let se při správných zásadách prevence bát žloutenky nemusíte. (foto: Shutterstock, Science Photo Library)