Zázrak medicíny: Čeští dobrovolníci vrací sluch africkým sirotkům

Osud neslyšících dětí v Africe rozhodně není záviděníhodný. Na černém kontinentu je poměrně běžnou praxí, že rodiče takového potomka záhy odloží. Když se totiž miminko narodí neslyšící, znamená to podle tamních pověr, že je hříšné. V sirotčinci ve slumu uprostřed tanzanské metropole Dar es Salaam je proto takových dětí spousta. Měly však štěstí v neštěstí: Mnohé podstoupí operaci, která jim změní život. A pomáhat jim v tom budou i čeští dobrovolníci, včetně odbornice na speciální pedagogiku neslyšících Dagmar Hermannové. 

Zmíněná specialistka se postiženým malým pacientům věnuje už patnáct let, a to nejen u nás, ale i v zemích bývalého Sovětského svazu či v Indii. V současnosti pracuje právě v Dar es Salaamu, kde školí kolegy, jak učit neslyšící děti. „Tady v Africe vznikají zhruba posledních pět let centra kochleárních implantací. My je pomáháme rozvíjet tak, aby dokázala pomoct místním neslyšícím dětem,“ popisuje Dagmar Hermannová cíl svého pobytu v Africe.

Pomocník s bičíkem 

Ve vyspělém světě představuje kochleární implantát dobře známou pomůcku. Dítě díky němu poprvé uslyší, a může se tudíž naučit i mluvit. Implantát obsahuje „bičík“ s elektrodami, který se při operaci zavede do vnitřního ucha, kde následně stimuluje sluchový nerv. Vzruchy se pak přenášejí do mozku, takže člověk „normálně slyší“. 

Fajas Jaffer, vedoucí audiologické kliniky v Dar es Salaamu, vysvětluje: „Je to zázrak stvořený člověkem. Sluch představuje jediný smysl, který dnes dokážeme vrátit. Pokud se zasáhne včas, může dítě vést běžný život.“ 

S puncem čarodějnice 

Lindsay Dickinsonová, terapeutka neslyšících působící v Zimbabwe, objasňuje: „Neslyšící dítě je zde vnímáno jako čarodějnice. A čarodějnice se považuje za ztělesnění zla a neštěstí. Rodiče se těchto potomků snaží co nejrychleji zbavit.“ Když takové dítě půjde například ven, může údajně předat „hřích“ na ostatní či na těhotnou ženu. Podle další pověry nejsou neslyšící děti chytré. „Slovo ‚hluchý‘ znamená v mnoha afrických jazycích ‚hloupý‘,“ popisuje Mohamed El Disouky, manažer rozvojových projektů pro Afriku. 

Neslyšících dětí je přitom v subsaharském regionu hodně. Na vině bývá časté uzavírání manželství v rámci jednoho kmene, špatná hygiena rodiček a různé nemoci. Podle některých názorů může jít dokonce o vedlejší účinek antimalarik, jež zde musejí brát těhotné ženy. Často se však sourozenec s postižením narodí do jinak zcela zdravé rodiny. 

Slyšet, mluvit, pracovat

Naštěstí se ovšem najdou i rodiče, kteří postižené děti neodkládají. Někteří je odvážejí na operaci do zahraničí, hlavně do Indie. Stále častěji se však budou tyto zákroky provádět přímo v Africe. Implantát financují buď různé charity, nebo i stát, který si dobře uvědomuje, že kdo slyší, najde práci. Se znakovým jazykem totiž v rozvojových zemích příliš nepochodíte – především není jednotný. Podobná situace panuje například v Indii, kde existuje přes sto jazyků a víc než padesát různých znakových řečí.  

V Tanzanii dnes žije asi čtyřicet odoperovaných dětí a v sousední Keni je jich na pět desítek. Zákrokem však proces rozhodně nekončí. Je důležité, aby mohli malí pacienti následně docházet na terapii v blízkosti domova. „Implantát neznamená jen operaci, ale i nastavení řečového procesu a dlouhodobou rehabilitaci, kterou děti musejí absolvovat – aby se s ním naučily slyšet, rozumět a mluvit,“ vysvětluje Dagmar Hermannová.