Zázrak lidské paměti: Jak na ni vyzrát a jaká je kapacita lidského mozku?

Každý z nás je souhrnem svých vzpomínek, a dalo by se tedy říct, že paměť představuje základní kámen lidské identity. Zážitky ovlivňují naše názory, činy i rozhodnutí a za život se nám jich v hlavě nastřádá opravdu hodně. Kdyby mozek pracoval jako počítač a jedno spojení nervových buněk by odpovídalo jednomu bitu informace, čili jedničce nebo nule, dosahovala by kapacita naší paměti asi 12 terabajtů – což je přibližně 1 % odhadovaného datového obsahu celého internetu nebo 60 % veškerého textu v regálech knihovny amerického Kongresu, největší instituce svého druhu na světě. 

Nervové spoje však přenášejí jedniček a nul daleko víc, a lidský mozek má tudíž ve skutečnosti ještě vyšší paměťovou kapacitu. Ukládá ovšem jen malou část informací, které jej denně bombardují – a dnes to možná platí víc než kdy dřív. Současnost se totiž nese v duchu dostupnosti, kdy si díky internetu můžeme odpovědi na otázky kdykoliv dohledat. V minulosti si lidé naopak víc cenili memorování. Měli proto lepší paměť? To už nejspíš nezjistíme. Pravděpodobně ji ale využívali jiným způsobem… 

Mrknutí oka

Našemu hlavnímu úložišti říkají psychologové dlouhodobá paměť a informace tam vydrží mnoho let, často dokonce celý život. Dále odborníci rozlišují ještě množství jiných, navzájem nezávislých paměťových systémů. Jejich vnímání se v průběhu staletí měnilo (viz Historie vzpomínek), pokud však jako kritérium použijeme délku uchování informace, můžeme kromě dlouhodobé paměti hovořit ještě o tzv. paměti senzorické a krátkodobé.

První zmíněná představuje pomyslné překladiště, kde informace ze smyslů čekají na další zpracování. Pokud k němu nedojde, přepíšou je novější podněty. Každý smysl má vlastní „oddělení“ a například to zrakové uchová obraz asi 0,25 sekundy, tedy po dobu srovnatelnou s mrknutím oka. 

Obcházení limitů

Ze senzorické paměti postupují informace do paměti krátkodobé nebo také pracovní, kde přetrvají asi 18 sekund. Podržíme si tak „data“, s nimiž právě operujeme. Klasický příklad představuje telefonní číslo, které si potřebujeme zapamatovat, než ho vyťukáme na displeji mobilu. Kapacita pracovní paměti je omezena na 4–5 položek, ale tento výrazný limit jsme se naučili vcelku pohodlně obcházet. 

Jeden z triků používáme všichni mnohokrát denně: Pokud si například potřebujeme zapamatovat telefonní číslo, snažíme se do pracovní paměti vtěsnat devět číslic – tedy víc, než se do ní vejde. Pokud si ovšem cifru rozdělíme na části, například 737 106 479, jsou z devíti položek rázem tři a s tím už si pracovní paměť poradí. 

V psychologických testech se tato paměť měří pomocí jednoduchých úloh, třeba opakováním číselné řady pozpátku. Zmíněnou činnost lze sice natrénovat, nicméně zlepšení nemá na krátkodobou paměť obecný vliv: Zvládnete lépe opakovat čísla, jiné věci však budete dál zapomínat – jako když po natankování nádrže na benzinové pumpě pravidelně necháte na střeše auta kelímek s kávou, kterou jste si koupili u pokladny. Pamatovat si, že jste tam nápoj odložili, je totiž odlišná, nenacvičená úloha. 

Zápisky do náčrtníku

Obejít se dá také krátká výdrž pracovní paměti: Pokud si potřebujeme něco zapamatovat déle než 18 sekund, stačí si informaci neustále opakovat a doufat, že nás nic nevyruší. Mít dobrou pracovní paměť je výhra – díky ní může být člověk výborným čtenářem, neztratit se v matematických či logických problémech apod. Není tedy divu, že se nějaká forma jejího měření objevuje ve většině inteligenčních testů. Zhruba před deseti lety se dokonce zdálo, že ji lze všeobecně zlepšit tréninkem, v očích moderní vědy se však ukazuje, že šlo spíš o zbožné přání. 

Psychologové většinou v pracovní paměti rozeznávají další nezávislé podsystémy. Patří k nim třeba zvuková smyčka, kde se neustále točí zpracovávané sluchové informace; nebo zrakový náčrtník, kam krátkodobě ukládáme polohu věcí v prostoru, jejich barvy, tvary atd. Všechny podsystémy se pak podřizují jakémusi středisku paměťového provozu. 

Těžko vysvětlitelné dovednosti

Z několika nezávislých systémů se nejspíš skládá i paměť dlouhodobá. Z evolučního hlediska jde pravděpodobně o nejstarší modul našeho mozku, v němž jsou uloženy zautomatizované dovednosti – například jízda na kole, držení příboru, zavazování tkaniček či psaní na klávesnici. Obzvlášť hluboce zakořeněné dovednosti se projevují tím, že je spousta lidí jen těžko vysvětluje: Zkuste někomu popsat šněrování tkaniček, a uvidíte, o jak obtížný úkon se jedná.  

Další nesmírně důležitou větev dlouhodobé paměti označují psychologové jako deklarativní. Obsahuje fakta, která si vědomě vybavujeme, nebo se o to alespoň snažíme. Jde například o poloměr Země, datum založení Československa, heslo k firemnímu počítači či velikost bot, jež nosíme…  

Falešné vzpomínky na život

Paměti, která nás opravdu definuje, se říká epizodická: Ukládá se do ní to, co si většina z nás vybaví pod pojmem „vzpomínka“ – první den ve škole, koncert z minulého týdne nebo třeba posezení s přáteli… Odhalit účel ostatních typů paměti je snadné, neboť už z obsahu ukládaných informací vyplývá, k čemu slouží. V případě epizodické paměti se však smysl uložených vzpomínek hledá obtížně – k čemu nám ve skutečnosti jsou?

Navzdory prvnímu dojmu tato paměť pravděpodobně netvoří záznamník našich životních strastí a radostí, protože je velice nepřesná. Máme totiž sklon zapomínat podrobnosti příhod, které se nám staly, a často si také minulost různě upravujeme. Dokonce lze říct, že se naše vzpomínky mění pokaždé, když si je vybavíme. A výjimečné nejsou ani případy, kdy si dávné události zcela vymýšlíme. 

Jako první si toho pravděpodobně všiml švýcarský biolog a psycholog Jean Piaget, který si pamatoval, že se ho coby dítě někdo pokusil unést během jedné z projížděk v kočáře. Přestože si na událost vzpomínal velmi přesně a vybavoval si řadu detailů, nikdy k ní nedošlo. Když bylo Piagetovi 15 let, jeho rodiče dostali od chůvy dopis s přiznáním, že si pokus o únos chlapce vymyslela. Piaget si tak zřejmě vzpomínku vytvořil podle vyprávění.

Ztraceni v supermarketu

Chceme-li po mozku, aby nám řekl, co budeme dělat odpoledne, příští víkend, nebo až budeme v důchodu, obrátí se na epizodickou paměť: Vybere z ní kousky, které mu dávají nějaký smysl, „poslepuje“ je dohromady a pak nám je nabídne jako vizi budoucnosti. Nezajímá ho, zda je vzpomínka pravá, či falešná. Musí jen předložit výsledky, aby si zase mohl „dát pohov“. Jeho praktiky nejsou právě přesné, nicméně v případě plánů odchylky nevadí – budoucnost je totiž vždycky nejistá.

TIP: Kapacita řeči: Na rodný jazyk potřebuje mozek asi 1,5 MB paměti

V 90. letech minulého století dokázali američtí psychologové Elizabeth Loftusová a Jim Coan podobným způsobem přesvědčit lidi, že se jako děti ztratili v supermarketu. Později jejich výzkum zopakovalo několik dalších výzkumníků a vždy došli ke stejným výsledkům: Jestliže lidem popíšete smyšlenou příhodu, která se jich týká, asi čtvrtina z nich bude tvrdit, že si ji pamatuje. Doplní dokonce i podrobnosti, jež ve vašem původním popisu chyběly. Vědomě přitom nelžou – opravdu si myslí, že se událost kdysi odehrála, a dokážou si ji vybavit.

Paměť a budoucnost

Se zřejmě nejlepším vysvětlením funkce vzpomínek aktuálně přišel výzkumník Endel Tulving, podle nějž hrají klíčovou roli v našem plánování. Setkal se totiž s pacientem s vážně poškozenou epizodickou pamětí, a když se ho zeptal, co bude dělat večer, dotyčný mu nedokázal odpovědět. Podle Tulvingovy teorie představuje tato paměť pomyslné skladiště materiálu, z něhož čerpáme „inspiraci“ k uspořádání své budoucnosti. Pro jeho tvrzení pak svědčí i studie fungování mozku pomocí moderních zobrazovacích metod.