Závod s bílou smrtí: Jak vycvičit psího záchranáře?

Skupina francouzských záchranářů vyráží na pomoc horalům, které zavalila lavina. Do vrtulníku s nimi nasedá i odvážný čtyřnohý pomocník – šestiletý německý ovčák Nitro. O pár chvil později už se Nitro i se svým psovodem vydávají do míst, kde by helikoptéra nemohla přistát. Tentokrát jde jen o cvičný zásah, při němž bude záchranářský pes hledat pod sněhem schované dobrovolníky, kteří se skrývají v předem připravených iglů. Vchod je zasypaný, aby nebyli vidět a nápodoba skutečné situace byla co nejreálnější.

Neúprosný závod o čas

Když Nitro nastoupí do akce, nejprve si okolí pořádně očichá. Jakmile zachytí pach, začne hrabat. Netrvá dlouho a dostane se až k zasypané oběti. To vše provádí s vidinou drobné odměny, která ho nemine ani při ostrém zásahu. „Jakmile lidi vytáhneme, postaráme se o ně a zajistíme první pomoc. Zároveň někdo jiný vleze do vyhrabané díry s hračkou, která je pro psa vytouženou odměnou,“ vysvětluje Nitrův psovod Baptiste Braun.

Laviny patří k nejzrádnějším nebezpečím hor. Utrhnout se může až milion tun sněhu a tato hmota se pak svahem řítí rychlostí dosahující stovek kilometrů v hodině. Každá záchranná akce po pádu laviny je pak nelítostným soubojem s časem. Ačkoli se už v minulosti podařilo z laviny zachránit lyžaře i po pěti hodinách, obvykle lidé pod sněhem přežijí sotva pár minut. Šance na šťastný konec se snižují s každým dalším momentem stráveným pod dusivou bílou pokrývkou.

Hory nejsou Disneyland

Jaké jsou zásady chování v případě pádu laviny? „Pokud nejste v lavině, je v prvé řadě nutné kontaktovat nouzovou linku a držet se pohromadě s ostatními. Jestliže jste byli uvězněni pod lavinou, zůstaňte klidní, nehýbejte se a zkuste odhrabat prostor pro dýchání. Hlavní je nepanikařit a dát pozor, aby vám nedošel dech,“ popisuje Olivier Ducastel, velitel horské záchranné služby.

V době, kdy se planeta potýká s globálním oteplováním, je riziko lavin vyšší než kdy dřív. Od druhé poloviny dvacátého století jsou laviny podle podrobného průzkumu švýcarských vědců častější a intenzivnější. Lyžaři a turisté by se tak měli mít skutečně na pozoru – obzvlášť pokud vyrážejí mimo vyznačené sjezdovky a trasy. A neměli by zapomínat na základní lavinovou výbavu.

„Lyžaři musejí mít na paměti, že nejsou v Disneylandu. Musí být opravdu opatrní a ptát se horské služby, jaké jsou podmínky. Měli by vyjet s někým, kdo hory zná, kdo zná dané středisko,“ zdůrazňuje záchranářská dobrovolnice Charlène Trenelová.

Prohrabat se do poštovních schránek

Jestli jste si jako ideálního záchranářského psa představovali mohutného bernardýna se soudkem na krku, musíme vás vyvést z omylu. Nejčastějšími pomocníky horské služby jsou němečtí ovčáci, border kolie nebo zlatí retrívři. K motivaci svých čtyřnohých kolegů používají horští záchranáři hračky, na které si chlupáči zvykají už od štěňat, aby pak při výcviku ve sněhu měli motivaci je hledat. Záchranáři nejdřív hračky pouští jen do otevřených děr. Ty postupně uzavírají a nechávají v nich menší a menší otvory, aby se psi museli ke svým milovaným „plyšákům“ (a později pochopitelně k potenciálním obětem) prohrabat.

TIP: Norské zmrtvýchvstání: Lyžařka přežila 80 minut pod ledem. Lékaři jí naměřili 13,7 °C

„Říkáme tomu poštovní schránky. Jde o opravdu malé otvory, aby pes zachytil pach. Pak do sněhu propíchneme jen malou díru, aby se pach rozšířil. Nakonec s tím vším přestaneme a psi se zaměřují jen na svou hračku. Pes nehledá oběť, ale hračku, takže je to pro něj hra,“ popisuje výcvik Baptise Braun. Kariéra psího záchranáře trvá několik let. Když je psům více než deset roků, je pro ně práce těžší a těžší. Proto například Nitrova jedenáctiletá kolegyně Dipsy odchází v tomto věku do důchodu. Měl by ji čekat klidný zbytek života. I penzi prožije ve společnosti své paničky – záchranářky, která si ji nechá jako domácího mazlíčka.