Zánik civilizací: Proč zkolabovaly mocné indiánské říše Inků a Aztéků?

Ještě roku 1520 se v hornatém regionu jihoamerických And rozkládala ohromná říše Inků. Zahrnovala zčásti území dnešní Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile i Argentiny a panovníci jí vládli pevnou rukou z hlavního města Cuzco. Pět až deset milionů obyvatel spojovala kromě jazyka (kečuánštiny) a vyznávání kultu slunce také povinnost odvádět daně v rámci silného byrokratického systému. Země oplývala nesmírným bohatstvím – tedy alespoň podle množství zlata a stříbra, jímž přetékal královský palác i svatyně.

Přibližně ve stejné době vyrostla na území dnešního středního a jižního Mexika říše Aztéků. Jednalo se o společenství tří městských států obývaných stejným etnikem, přičemž největší význam měl Tenochtitlán, kde sídlil i hlavní aztécký vládce. Převážně zemědělská společnost udivovala evropské kolonizátory pokročilou kulturou, složitým náboženstvím – zahrnujícím mimo jiné i lidské oběti – a v neposlední řadě ohromným bohatstvím. 

S puškami, křížem a patogeny 

Následující vývoj událostí je dnes již notoricky známý: Pád obou impérií proběhl dramaticky a neuvěřitelně rychle. Hlavního města Aztéků se španělští conquistadoři zmocnili během pouhých dvou let (1519–1521), Inkové vzdorovali jen o málo déle (1532–1535), přičemž o poslední území přišli roku 1572. Dobyvatelé vyzbrojení puškami, křížem a – jak se později ukázalo – také nebezpečnými chorobami domorodce brutálně zmasakrovali. 

Stovky Evropanů, jakkoliv dobře vybavených a organizovaných, by samozřejmě nemohly porazit mnohasettisícové indiánské armády. Důležitým faktorem jejich úspěchu se však stalo verbování řady místních kmenů, které aztécké a incké impérium dlouhodobě utlačovalo. Dnes se odhaduje, že když Hernán Cortés dobýval říši Aztéků, tvořilo pět set po zuby ozbrojených bělochů pouhá dvě procenta celé armády. 

Další rozhodující aspekt bohužel představovala brutalita: Španělé nelítostně likvidovali domorodé dynastie i kněžské vrstvy a vrhali se na to, co je zajímalo nejvíc – na zlato. Poražení indiáni pak už nedostali šanci se vzepřít k odporu, neboť je zdecimovaly epidemie. 

Černá legenda

Nutno dodat, že zmíněný dějinný výklad známý jako „černá legenda“, jenž víceméně přetrval dodnes, pochází převážně z jediného zdroje – od dominikánského misionáře Bartolomého de las Casas. Ve svém díle „O zemí indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější“ z roku 1552 vylíčil tento přímý účastník conquisty násilí páchané na indiánech a katolickou vládu přímo obvinil z patnácti milionů vražd. Zlí jazykové však tvrdí, že i jeho text vznikl na zakázku: De las Casas prý vykreslil katolíky v co nejhorších barvách, aby podpořil protestantské skupiny usilující o španělský trůn. 

Ať již ovšem své vyprávění přibarvoval, či nikoliv, záhadu, proč se obě říše vzdaly tak snadno, jeho dílo nikterak nevysvětluje. Někteří badatelé prosazují teorii, že zmíněná impéria nebyla stabilní již před připlutím Španělů, a to právě kvůli svému „mládí“: Mezi vznikem Aztécké a Incké říše a příchodem Evropanů existovaly pouhé tři generace. Aztécké městské státy Tenochtitlán, Texcoco a Tlacopán se spojily teprve roku 1428 a do konce 15. století neustále bojovaly, aby si podmanily okolní kmeny. V době příchodu Evropanů se říše potýkala se značnými vnitřními rozbroji a k poklidnému životu měla daleko. Hernán Cortés se tak mohl spojit s odpůrci tehdejšího panovníka Montezumy II. a zmocnit se trůnu. 

Historie inckého impéria se začala psát teprve roku 1438 s korunovací prince Pachacutiho – podle legend devátého panovníka říše, dle historicky doložených zdrojů však úplně prvního. Když pak na území státu pronikl španělský dobyvatel Francisco Pizarro, snadno využil právě probíhající bratrovražednou válku o trůn a vytěžil z ní nejen vítězství pro španělskou korunu, ale i tuny zlata. 

Tuberkulóza dávno před Kolumbem 

Podle jiné teorie hrály v zániku indiánských kultur hlavní roli nakažlivé nemoci. Tuberkulóze, chřipce a planým neštovicím podléhali domorodci ve velkém, protože proti nim neměli vyvinutou imunitu. O vymírání indiánů se ostatně zmiňoval už Cortés: „… zdá se, že od slané vody, kterou pili, a z hladu a špatného povětří mezi nimi smrt řádila tak, že pomřelo přes padesát tisíc duší.“ 

Představa předkolumbovské Ameriky jako ráje bez nemocí je ovšem mylná. Indiáni trpěli infekčními chorobami a možná i epidemiemi dlouho před tím, než došlo ke kontaktu s bílým mužem. Nedávné výzkumy (viz Smrtonosní tuleni), jejichž výsledky publikoval časopis Nature, například potvrdily jasné stopy tuberkulózy u tisíc let starých mumií nalezených v Peru. Znamená to, že se domorodci s nebezpečným onemocněním potýkali již asi pět století před příchodem Evropanů. 

Infekce i podvýživa 

V roce 2002 zveřejnil tým antropologů a paleopatologů výsledky dosud nejkomplexnější studie zdraví obyvatel Ameriky v uplynulých sedmi tisících let. Vědci zkoumali 12 500 koster z 65 lokalit obou amerických kontinentů a zaměřili se především na výskyt chronických potíží, jež lze detekovat z kostí. Jejich pozornosti tak neunikla například degenerativní onemocnění kloubů, stav zubů, anémie, následky zranění a v neposlední řadě ani infekce. 

Ukázalo se, že nejzdravější byli lidé v Severní a Jižní Americe asi tisíc let před příchodem Kryštofa Kolumba (i tehdy se však dožívali průměrně pětatřiceti roků). Od zmíněného období se zdraví tamní populace soustavně zhoršovalo, což badatelé přičítají rozmachu zemědělství a městského způsobu života: S nástupem zemědělství se omezila rozmanitost stravy a v přeplněných městech se rychle šířily infekční nemoci. Velmi často se objevovala i podvýživa spojená s nedostatečným příjmem bílkovin, což otevíralo dveře epidemiím. A zatímco nejlepší kondici se těšili obyvatelé pobřeží dnešní Brazílie, nejméně zdraví byli lidé právě v městských kulturách na území dnešního Mexika a Střední Ameriky – tedy tam, kde Cortés slavil tak snadné vítězství. 

Nezávislí poddaní

Obrázek o incké společnosti jsme donedávna čerpali především z díla peruánsko-španělského kronikáře Incy Garcilasa de la Vegy, který ji popsal jako přísně centralizovaný systém se svrchovaným vlivem nad poddanými. Přirovnával jej ke klášteru a běžné obyvatele k mnichům plnícím své poslání v bázni před bohy. 

Realita však byla trochu jiná, jak potvrdili badatelé, kteří studovali raně koloniální dokumenty dochované v archivech. Šlo zejména o soudní protokoly, poslední vůle, rodokmeny místních elit a záznamy z matrik psané často v kečuánštině a přeložené do španělštiny. Podle nich sestávala Incká říše do značné míry z jednotlivých rodových občin, které tvořily desítky až stovky spřízněných rodin. Zmíněné celky sice spadaly pod centralizovanou moc říše, jíž odváděly daně, těšily se však značné nezávislosti – hospodářské, společenské i kulturní.

Po příchodu Evropanů nastalo dramatické plenění hlavních center, běžného obyvatele občin se ovšem politické zvraty tolik nedotkly: na rozdíl od vládnoucích elit, které rázem přišly o majetek i o moc. Kroniky dokládají, že koloniální administrativa brzy navázala na aztéckou a inckou správu, navíc většinou s využitím domorodých správců a v místním jazyce.

TIP: Nerovné války: Čím srazili nepočetní Evropané milionové indiánské říše?

Mnohem horší podmínky čekaly obyčejné Aztéky a Inky později v 16. a 17. století, kdy Evropané provedli násilný přechod na měnovou politiku a donutili venkovany pracovat v dolech a na plantážích. Definitivní zánik správní a hospodářské autonomie domorodých občin – včetně zákazu používání jazyka v úředním styku – pak přišel s rozpadem španělského koloniálního systému.