Záhadný Angkor Vat: Otazníky kolem největšího chrámu světa

Psal se rok 1860, když se jedním z deštných pralesů na severu Kambodže prodíral francouzský přírodovědec a cestovatel Henri Mouhot. Honba za vzácným druhem motýla, při které prožil dobrodružství připomínající příběhy Indiana Jonese, jej zavedla až do samotného srdce džungle. V místech, jež porůstala neprostupná vegetace, ho však čekalo ohromující překvapení: Mouhot tam narazil na zbytky kamenných chrámů, které svou velikostí a výzdobou působily jako z jiného světa. 

„Jeden z těch svatostánků, měřitelný s chrámem krále Šalomouna a postavený asi nějakým starověkým Michelangelem, by klidně mohl zaujmout čestné místo po boku našich nejkrásnějších staveb,“ poznačil si Mouhot do deníku. Jednalo se o Angkor Vat, největší, a zároveň nejtajemnější svatyni města Angkor – někdejšího centra říše Khmerů. 

Metropole v srdci džungle 

Mouhot, stejně jako pozdější cestovatelé, zpočátku považoval zázračný svatostánek za dílo antických stavitelů. Zdálo se mu nemyslitelné, že by něco tak úchvatného mohli vytvořit neznámí „barbaři“ žijící kdesi v tropické džungli. Jenže brzy nato vydalo naleziště další ze svých početných tajemství. Ukázalo se, že neukrývá „jen“ několik chrámů – badatelé jich v areálu napočítali stovky (včetně kamenných rozvalin). Další zjištění vyvolalo opravdovou senzaci: V 9.–15. století, tedy v době evropské románské až renesanční éry, se hluboko v pralese rozkládalo sídlo, které i dnes udivuje svou velikostí. Angkor – v překladu z khmerštiny „město“ – představoval centrum kdysi mocného Khmerského království.  

Zaujímal plochu 1 000 km², tedy přibližně dvojnásobek dnešní Prahy, a ještě ve 12. století měl zřejmě až milion obyvatel. Pro srovnání: V Paříži v té době žilo asi 30 tisíc lidí a v Londýně pouhých 20 tisíc. Podle archeologů představoval Angkor svého času největší metropoli světa. Přesto obyvatelé po roce 1431 město náhle opustili a z neznámých důvodů jej nechali napospas džungli. 

Největší svatyně světa 

Senzační zjištění přineslo zároveň řadu znepokojivých otázek: Jak dokázali staří Khmerové zkrotit rozsáhlou monzunovou krajinu v srdci pralesa, kde ročně spadne na 2 500 mm srážek? Jak zvládli spravovat a živit milionovou metropoli? Proč stavěli tolik kamenných chrámů, ale přitom se nedochovala jediná kamenná světská stavba? A konečně – co je nakonec vyhnalo z angkorského ráje? 

Mnohé odpovědi zatím neznáme, klíč k rozluštění řady dalších tajemství však leží v samotném srdci města, v impozantním chrámu Angkor Vat. Mezi kamennými pozůstatky sídla ční zmíněný svatostánek jako obr – pokud jde o velikost i zachovalost. S rozlohou téměř 1,6 km² představuje vůbec největší chrám na světě; navíc jej obklopuje masivní, 190 m široký příkop, takže stavba působí dojmem, že „pluje“ na vodě. 

Na počest boha-krále

Khmerští panovníci budovali duchovní stavby pod silným vlivem hinduistické architektury, která symbolicky odráží celý vesmír. Indická kultura se do oblasti dostávala díky obchodním i diplomatickým výpravám, s nimiž přicházeli také hinduističtí kněží. Ti pak khmerské panovníky udivovali svými „magickými“ schopnostmi a nakonec často zůstávali na jejich dvorech. 

Snad právě pod tímto vlivem se od 11. století začal na nejposvátnější khmerské hoře Phnom Kulen odehrávat okázalý ceremoniál, který potvrzoval kult dévaradži čili boha-krále. Připomínalo se při něm, že hinduističtí bohové pověřují pozemskou vládou konkrétního člověka. Ten se tak stává jejich zástupcem na zemi a přejímá i roli ochránce vesmíru. Při obřadu panovník obdržel posvátný kámen falického tvaru zvaný lingam, jenž vyjadřoval jeho duchovní i pozemskou moc a byl uložen v chrámu. Každý khmerský vládce pak budoval svůj vlastní svatostánek symbolizující jeho přímé spojení s bohy, což částečně vysvětluje i značné množství chrámů v Angkoru. Po smrti vladaře sloužila svatyně jako jeho mauzoleum – právě odtud měl putovat na svoji poslední cestu k bohům. 

Svatý příbytek Višnua

Nejproslulejší z angkorských chrámů nechal vystavět král Súrjavarman II. v letech 1113–1150, aby tak potvrdil své spojení s bohem Višnuem. Ostatně původní název svatostánku zněl „Preah Višnulóka“ neboli „svatý příbytek Višnua“. Pozdější a dosud používané pojmenování „Angkor Vat“, v překladu „městský chrám“, získalo místo až po náboženské revoluci v 13. století, kdy země přijala buddhismus. Tehdy se chrám změnil ze sídla zasvěceného Višnuovi v buddhistickou svatyni.

Súrjavarman II. měl k výstavbě velkolepého svatostánku zřejmě i silný osobní důvod: Již jako čtrnáctiletý chlapec totiž zabil tehdejšího panovníka, svého strýce Dharanindravarmana I., načež se chopil vlády. Potřeboval však svou moc stvrdit přízní bohů a obrovský chrám – největší, jaký kdy smrtelník spatřil – mu ji měl zajistit. 

Zrození z tekutého chaosu 

Náboženský přesah se promítá jak do symboliky, tak do samotné konstrukce chrámu, silně inspirovaného hinduistickými mýty o stvoření vesmíru. Ústředním tématem se stala legenda o „čeření mléčného oceánu“, podle níž povstal kosmos z počátečního tekutého chaosu, a to za společného úsilí bohů a ďáblů. Ti oceán různě zohýbali pomocí vesmírné hory plnící funkci jakési vařečky, přičemž se pokoušeli získat z „mléka času“ elixír nesmrtelnosti. 

V souladu s legendou vyrostl chrám uprostřed vodní nádrže symbolizující prvotní oceán, ve kterém se ukrývá život čekající na probuzení. Svatostánek stojí na půdorysu mandaly – posvátného symbolu řady kultur, jenž ukazuje, jak se chaos mění v harmonickou formu. Uprostřed se tyčí pětice hlavních věží, které představují vrcholky mytické hory Méru, značící v hinduismu střed světa a domov bohů. Stavba spočívá na třech stupňovitých „patrech“ – do těch vyšších přitom směli vstoupit pouze duchovní, zatímco nejnižší stupeň byl vyhrazen obyčejným smrtelníkům. Podél náspu vedoucího k hlavní bráně se dosud nacházejí balustrády ve tvaru gigantických hadů nágů, kteří jsou strážci bohů a symbolizují vesmírnou plodnost.

Dílo andělů, démonů či obrů

K velkým záhadám patří samotné vybudování chrámu – a v mnohém si nezadá s otazníky, jež se vznášejí nad egyptskými pyramidami. Stavba prý vyrostla tak rychle, že ji podle některých legend stvořili andělé, démoni či obři, případně se místo zázrakem zrodilo „samo“ během jediného večera. 

Podle skutečných odhadů postavili dělníci Angkor Vat za necelá čtyři desetiletí (i když dostavba a dokončení výzdoby trvaly o čtyřicet let déle). Přesto se jednalo o poměrně krátký interval, uvážíme-li, že mnohé evropské katedrály budované zhruba ve stejné době se často dokončovaly až s použitím moderní techniky ve 20. století. Spěch zedníků i mistrů kamenického řemesla lze zřejmě vysvětlit blížící se smrtí krále Súrjavarmana II.: Pokud měl chrám umožnit cestu panovníka k bohům, ale nebyl by dokončen před jeho skonem, zcela by ztratil smysl. 

Záhada neexistujícího pískovce 

Monumentální stavba mohla v nehostinné džungli vyrůst tak rychle zřejmě i proto, že na ní pracovalo až padesát tisíc mužů. Súrjavarman II. je povolával ze všech koutů říše a dost možná v extrémně tvrdých podmínkách dřeli dobrovolně – budovat „sídlo bohů na zemi“ pro ně totiž znamenalo velkou čest. 

Záhadou ovšem zůstává původ použitého pískovce – jeho nejbližší naleziště totiž leží víc než 30 km severně od chrámu. Na stavbu se spotřebovaly miliony tun kamene, jak ho tedy dělníci dopravili na místo? V úvahu přichází cesta po vodě, jenže řeka se lokalitě obloukem vyhýbá, a muselo by se tudíž jednat o síť umělých kanálů a říčních ramen. Protože bylo nutné přesunout bloky o hmotnosti 50 kg až 10 t, musela být organizace práce vskutku obdivuhodná. Nabízí se však i další vysvětlení: Podle některých badatelů „padl“ na výstavbu Angkor Vatu celý pískovcový masiv, po němž tak nic nezbylo. 

Genesis vepsaná do kamene 

Vedle perfektně opracovaných kamenných bloků – jež do sebe v mnoha případech zapadají s takovou přesností, že ani nevyžadovaly tmelicí hmotu – vyniká dokonalostí i vnitřní výzdoba chrámu. Precizně propracované basreliéfy vyplňují snad každý kout rozlehlého svatostánku. V řadě za sebou by přitom kamenné výjevy vytvořily pásmo dlouhé 1,2 km, největší výzdobu svého druhu na světě. 

TIP: Duel božských sídel: Mexický Chichén Itzá vs. kambodžský Angkor Vat

Podle odborníků si jemné kamenické práce vyžádaly minimálně polovinu z celkového času na výstavbu Angkor Vatu. Z chrámových stěn k nám dodnes promlouvá „Genesis“ vepsaná do kamene, jež líčí výjevy ze starověkých eposů Rámájana a Mahábhárata, ale i síla panovníkova vojska či oddanost jeho početného služebnictva. Chodby zdobené basreliéfy musely přitom v době svého vzniku působit ještě impozantněji – stejně jako chrámové věže je totiž pokrývalo zlato.  

Budiž voda!

Co však stálo za vzestupem říše, jež byla nakonec tak mocná, že si mohla dovolit i nejodvážnější chrámový projekt své doby? Podle archeologů lze odpověď hledat v genialitě khmerských inženýrů, dávných specialistů na vodohospodářství. Podobně jako bohové z legend při stvoření vesmíru, i oni totiž dokázali zkrotit chaos okolních vod a uvést je v řád.  

Angkor leží v tropickém pralese, který šest měsíců v roce čelí monzunovým dešťům; následuje období sucha a naopak nedostatek životodárné tekutiny. Khmerové se proto odedávna učili, jak uchovat vodu přinášenou monzuny na horší časy. V 9. století se khmerští inženýři pustili do ambiciózního projektu – vytvoření gigantického vodohospodářského systému. Dokončili jej teprve v průběhu 12. století, tedy zhruba o 300 let později, výsledek však rozhodně stál za námahu – díky němu mohla vyrůst téměř milionová metropole, jež své obyvatele bezpečně uživila.  

Umění khmerských inženýrů

Vodní systémy protkávaly celý Angkor a okolí: Zahrnovaly i přírodní jezero Tonlé Sap, kam přivádí pravidelné záplavy řeka Mekong, a dále šlo o několik obřích vodních nádrží (tzv. baray), z nichž největší pojala 53 milionů metrů krychlových (pro srovnání – přehrada Orlík má asi 280 milionů krychlových metrů). Soustava se využívala k zemědělským účelům, ale i jako zdroj pitné vody. Umělé kanály byly propojeny s trvalými zdroji z jezer, řek, podzemních toků a dešťových vod. Dřevěné domy obyvatel se pak stavěly na vyvýšených místech či na kůlech a v jejich blízkosti se budovaly menší nádrže, jež zachycovaly vodu v období dešťů. 

Celý vodohospodářský systém zároveň sloužil jako dopravní síť, na níž byli lidé závislí podobně jako my dnes na elektřině. Především však v období sucha dovoloval zavlažovat rýžová pole, přičemž právě hojnost rýže zřejmě umožnila nebývalý rozmach království. Sazenice zmíněné plodiny sice rostou na suchu, následně se však musejí pracně přemísťovat do vody. Khmerové problém vyřešili elegantně – rýži zasadili na suchá pole, načež půdu zavlažili a v době sklizně zas vodu odvedli pryč. Mohli tak sklízet i několikrát ročně. 

Konec opředený tajemstvím 

Badatelé si dlouho lámali hlavu, proč velkolepá sláva Angkoru tak náhle pominula a město, které působivě zkrotilo přírodu, zmizelo z map. Objevila se celá řada teorií, podle nichž byla na vině válka s Thajskem vrcholící roku 1431, přelidnění, přestoupení panovníků k buddhismu či skomírající obchod. 

Nejnovější analýzy však ukázaly, že za kolapsem největšího města světa stál pravděpodobně tentýž prvek, který umožnil jeho pozoruhodný vzestup – voda. Udržovat v chodu rozrůstající se vodní systém, jenž hrál v životě milionového sídla rozhodující roli, bylo postupem času stále složitější. Vodní hospodářství navíc změnilo přírodní povodí a mohlo vést k erozím a zanášení kanálů, což ještě zvyšovalo nároky na jejich údržbu. Tehdejším inženýrům se situace postupně vymykala z rukou, a Khmerové se tak nakonec možná stali obětí vlastního úspěchu, podobně jako jiné civilizace.

Ničivé sucho? 

Badatelé z univerzity v Cambridgi navíc odhalili další pozoruhodný fakt. Poté co analyzovali sedimenty o síle dvou metrů z největší khmerské nádrže, mohli nahlédnout tisíc let zpátky do historie stoupání a klesání vod v Angkoru. Zjistili, že ve 14. století a na počátku století patnáctého sužovalo oblast extrémní sucho a do rezervoárů přitékalo jen málo vody, potřebné k závlaze rýžových polí. Následná neúroda pak mohla vyvolat vlnu hladomorů, jež nakonec přinutily panovníky přesunout hlavní město do Phnompenhu.

TIP: Laserové snímkování odhaluje tajemství starodávných měst v Kambodži

Pravdou však zůstává, že Angkor Vat ve skutečnosti nikdy opuštěn nebyl. Stal se domovem buddhistických mnichů, kteří tam stranou zájmu politiků i turistů nerušeně žili, meditovali a udržovali místo v co nejlepším stavu po dlouhých pět set let, zatímco jej zdánlivě pohltila džungle.