Záchrana rypouše severního: Pohnutá historie „mořských slonů“

Na konci 19. století se zdálo, že dny rypouše severního (Mirounga angustirostris) jsou sečteny. V důsledku lovecké poptávky zůstalo podle některých odhadů ve volné přírodě jen dvacet až sto zvířat.

Z malé skupinky přeživších jedinců se jako zázrakem podařilo obnovit a postupně stabilizovat celou populaci. Dokonce do takové míry, že rypouš severní dnes může být uveden v červené knize jako málo dotčený druh. Záchrana ovšem zdaleka nebyla snadná.

Pro tuk i vědecké potřeby

Poprvé byl rypouš severní označen za vyhynulého v sedmdesátých letech 19. století, v roce 1880 bylo však na mexickém ostrově Cedros objeveno 335 jedinců, kteří byli během čtyř let do jednoho vybiti. O tři roky později potkal stejný osud dalších 80 rypoušů žijících na ostrově Guadalupe a velký ploutvonožec byl znovu prohlášen za vyhynulý druh. Až v roce 1892 objevila dvojice zoologů na ostrově Guadalupe dalších devět rypoušů, z nichž pouze dva byli ušetřeni. Zbytek skončil v muzejních sbírkách Smithsonova institutu ve Washingtonu. Pro potřeby muzeí byli rypouši zabíjeni až do roku 1920.

Přes všechny potíže se malá populace rypoušů severních dokázala udržet až do roku 1922, kdy konečně došlo ke zvratu. Mexická vláda prohlásila ostrov Guadalupe za chráněnou biologickou rezervaci, v níž platil přísný zákaz lovu, a rypouši se pomalu začali vzpamatovávat a rozšířili se do nových oblastí. Za záchranu nevděčí pouze mexické vládě, ale také způsobu života. Jelikož tráví čtyři pětiny času na moři a do svého rodiště se nikdy nevrací všichni současně, zůstalo vždy naživu dost jedinců, kteří unikli hromadnému vybíjení a mohli se dál rozmnožovat.

Rypouši se zabydleli na Aljašce i na kalifornských ostrovech a již v roce 1957 byl jejich počet odhadován na 13 000. Hlavním útočištěm druhu zůstal ostrov Guadalupe, kde sídlilo víc než 90 % populace. Dnes se ve vodách Tichého oceánu prohání víc než 150 000 rypoušů, kteří obývají množství ostrovů na pobřeží Kalifornie a Mexika.

Rekordní potápěči

Rypouši se stali oblíbenou turistickou atrakcí jak díky dramatickému příběhu, tak pro svůj impozantní zjev a řadu zajímavých rysů. Jedním z nich je neobvykle vyvinutý rypák připomínající chobot, jimž se pyšní pouze samci, kteří již dosáhli pohlavní dospělosti. Velký nos umožňuje samcům vydávat v době páření hlasité, rezonující zvuky, jimiž zastrašují případné soupeře. Zároveň jim orgán slouží k opětovnému absorbování vydechované vlhkosti v období tráveném na pevnině.

Rypouši jsou na souši nemotorní a poměrně často se stává, že nechtěně zadusí či zašlápnou vlastní mládě. Ve vodě jsou naproti tomu nesmírně pohybliví. Běžně se potápějí do hloubky kolem 700 metrů, nedělá jim však problém sestoupit i 1 500 metrů hluboko, což z nich dělá rekordmany mezi ploutvonožci. Při ponoru umí smrštit plíce, které v hloubkách vlastně přestávají pracovat. Až během návratu k hladině znovu nabydou původní velikosti.

TIP: Tajemství podvodní migrace rypoušů odhaleno: Spánek padajícího listu

Mnoho dalších zajímavostí ze života rypoušů severních mohou dnes vědci nerušeně zkoumat a objevovat, aniž by se museli obávat, že o předmět svého zájmu přijdou. Podle amerických i mexických zákonů jsou tato zvířata plně chráněna a jejich počet stále stoupá. Pokud se dokážou vyrovnat se skutečností, že jsou v důsledku nízké genetické diverzity náchylnější k nemocem, měli bychom se z jejich přítomnosti těšit i v budoucnu.