Začarované ostrovy Galapág: Na lovu zdivočelých koz

Historie asi padesáti různě velkých ostrovů čnících z rovníkového Pacifiku tisíc kilometrů od pobřeží Jižní Ameriky není ani dlouhá, ani zvlášť bohatá na významné události, a přitom se jedná o jedno z nejznámějších míst naší planety. Stačí jen vyslovit jejich krásný název – Galapágy a snad každému se vybaví kouřící vulkány, obrovské želvy a zástupy pravěkých draků v mořském příboji.

Ráj nebojácných zvířat

Jedinečná skladba původní místní flory a fauny je důsledkem izolovanosti ostrovů od kontinentální pevniny. V Ekvádoru, tedy na nejbližší pevnině, bylo nalezeno přes 20 000 druhů rostlin, na Galapágách pouze kolem 600 druhů, přičemž 42 % z nich jsou endemité. Pro každého návštěvníka jsou nejvýraznější skupinou živočichů na ostrovech ptáci. Počet mořských ptáků, kteří zde hnízdí, je odhadován na 3/4 milionu a pět druhů nenajdete nikde jinde na světě.
Díky tomu, že se do dlouhého vývoje zdejší fauny nepřipletl žádný významný predátor člověka nevyjímaje, zachoval se zde jeden z nejpozoruhodnějších jevů, který může každý velmi rychle vypozorovat: zdejší živí tvorové se nebojí člověka. Neprchají ani neútočí a nechají se pozorovat z minimální vzdálenosti.

Agresívní přistěhovalci

Specifické využívání souostroví v minulosti přineslo až do dnešních dnů ekologické problémy takových rozměrů, že s jejich obdobou se nesetkáme snad nikde jinde na naší planetě. Zásadní roli sehrála zdivočelá domácí zvířata, která sem přivezli první osadníci, piráti nebo velrybáři. Kozy, osli, krávy, koně a prasata, zdivočelí psi a kočky, ale i myši, krysy nebo potkani našli na ostrovech vhodné podmínky a jejich populační exploze překonala veškerá očekávání. Např. na ostrov Pinta byly až v roce l957 vysazeny 3 dospělé kozy, ale během let 1971 až 1975 jich bylo na stejném místě uloveno 38 000! Na ostrově Santiago byla v 80. letech minulého století odhadnuta početnost koz na 80 000 a prasat až na 3 000 jedinců. Pouze na Fernandině a Genovese se nevyskytují žádné zavlečené druhy zvířat.
V zájmu rozvoje zemědělství zde bylo uvedeno přes 300 druhů rostlin, přičemž asi 100 druhů bylo na ostrovy zavlečeno v posledních třiceti letech. Řada z nich se na Galapágách chová mnohem agresivněji než na pevnině a rozšiřují svůj areál na úkor původních druhů.

Zásahy proti devastaci

S velkým časovým odstupem za postupující devastací galapážského souostroví začala fungovat ochrana zdejší přírody. V roce 1959 se pod tlakem vědců z celého světa podařilo vyhlásit Národní park, ale počátky praktické ochrany přírody lze datovat až od následujícího roku, kdy vznikla na ostrově Santa Cruz vědecká stanice Charlese Darwina. V roce 1978 byly Galapágy vyhlášeny světovým dědictvím (Patrimonio de la Humanidad), od roku 1984 patří k biosferickým rezervacím UNESCO a o tři roky později vyhlásil ekvádorský prezident mořskou rezervaci, která zaujímá l5 námořních mil kolem ostrovů a ochraňuje celkem 80 000 km².

Frustrace okřikovaných školáků

Návštěva Galapág proběhne prakticky pro každého návštěvníka ve stejné režii – ať přiletí s cestovní kanceláří nebo připluje na soukromé jachtě – průvodci z Národního parku jej provází od prvního kroku, musí pobývat pouze na některé z lodí, které jsou zde pro turisty neustále připraveny a v předem daném programu začne poznávat jednotlivé ostrovy. Vycházky na jednotlivé ostrovy se také plně odehrávají v režii Národního parku, což znamená, že hodina vylodění turistů z každé lodě je přesně stanovena, z vytyčené trasy nelze udělat ani krok bokem a čas strávený na vycházce jen výjimečně přesahuje hodinku.
Průvodce podává výklad a nepřetržitě někoho ze skupiny okřikuje a poučuje, že se nesmí vychýlit z trasy, zdržovat se u pózujících ptáků nebo lachtanů, že se musí udržovat skupina pohromadě atd. Pro mnohé z nás dost frustrující záležitost, zvláště když stojíte poprvé (a většina si je vědoma, že i naposledy) v životě tváří tvář proti nádhernému albatrosu galapážskému, kousek od stezky se naparuje sameček fregatky, lachtanní samice si hraje s několikadenním mládětem nebo se z vln vynořuje hlava velké karety. A vy musíte cupitat jak školáček ve štrůdlu a v aparátě zůstávají další prázdná okénka… Nebýt to právě Galapágy, nešel bych do toho, ale jinak je člověk nemá šanci poznat.

Lovec na volné noze

Ale jsou i jiné cesty, sice organizačně zdlouhavější, finančně náročnější, ale dovedou uspokojit naše duše, které jsou navyklé pozorovat divy přírody v intimitě, bez lidí, bez komentářů. My jsme přičichli k odvrácené straně ostrovů v roce 1997, kdy jsme v rámci mezinárodního záchranného projektu zkoušeli s dr.Toníkem Prouzou využití sterilizačních hormonů při likvidaci přemnožených koz na vrcholu Santiaga. Dva týdny jsme měli možnost bloumat po panenských partiích ostrova s vědomím, že na některá místa ještě noha člověka nevstoupila. Byli jsme z těchto dnů nadšeni a po návratu jsme doufali, že se nám taková možnost naskytne znovu. Bohužel, nenaskytla a znovu jsme si kupovali místenky do turistických kabin a poslouchali výklad sice z jiných úst, ale navlas stejný tomu, co jsme zde už čtyřikrát slyšeli.

TIP: Soužití lidí a zvířat aneb Město, kterému vládnou opice

Štěstí, bez kterého se neobejdete nikde na světě, nás ale neopustilo ani tady. Už při pobytu na vrcholu Santiaga jsme se spřátelili s naším průvodcem Viktorem, což mělo pro další běh událostí zásadní význam. Dlouholetý strážce Národního parku a profesionální lovec zdivočelých zvířat opustil svoje jisté místo a začal lovit na vlastní pěst. Vybavil se dobrou loďkou se silným motorem, zaplatil potřebná povolení a začal lovit kozy podél celého pobřeží domovského Santa Cruzu. Jeho nabídka k účasti na takové zajímavé akci přišla právě v době, kdy naše komunikace s vedením NP nepřinášela už vůbec nic …

Lov mezi kameny a trním

Ve spleti pobřežního mangrove, nad skalnatými útesy nebo v lávových polích, vždy v místech se slušnou možností bezpečně zakotvit svoji křehkou Pintu, vybudoval Viktor s malou loveckou družinou řadu jednoduchých tábořišt. Způsob lovu je jednoduchý: 2–3 mladí lovci obtočeni řadou provazů a oblečeni jako běžci trénující přespolní běh ve studené Evropě, sledují puštěnou psí smečku, která hledá čerstvou stopu. Jakmile první pes zahlásí stopu, tempo rychlého pochodu se změní v úprk a všichni se ztrácejí v divokém porostu. Alespoň takto jsme to viděli mnohokrát, než nám všichni utekli a my jsme zůstali zcela vyčerpáni někde na půl cesty mezi ulovenou kozou a naším táborem.
Lov pokračuje tak, že cvičený pes pronásledovanou kozu zastaví, ale nezraní a zaštěkává ji, než přiběhne lovec. Ten ji několika jistými hmaty upevní kolem rohů smyčku a kozu uváže ke stromu (když není strom, bývá po ruce statná opuncie a často jen lávový balvan). A lovuchtiví psi pádí dál za kozím pachem, až se jim podaří většinu koz ze stáda zadržet. Lovci je postupně posvazují a při zpáteční cestě přidávají další uštvané kusy k divokému rohatému spřežení, které před sebou ženou k táboru.
Někdy je to cesta dlouhá a skoro vždy trnitá. Husté porosty opuncií brání pohybu stejně jako různé trnité keře propletené navzájem liánami s nemenšími trny či háčky a na zemi se došlapuje na tvrdé lávové balvany, které se různě viklají, klouzají a někdy se zdánlivě pevná plotna i prolomí. Slabším náturám může zřejmě vadit i horko, které vtlačilo do lávových polí polední slunce a které se vznáší nad zemí až do jeho západu. Když se lovci v podvečer vracejí do tábora, je i na nich poznat, jak náročný lov mají za sebou.

Kozí akrobati

Z deníku:
„Když jsme připlouvali ke kolmým, vysokým útesům na východní části ostrova, vůbec nás nenapadlo, že bychom mohli i zde tábořit. Ale když Viktorova matka Hortensie lehce opustila balancující loď a vyšplhala se s lanem na první římsu útesu, bylo nám jasné, co nás čeká.
… Ulovené kozy byly uvazovány na hraně padesátimetrových útesů a čekaly na nalodění i několik dnů. Když jsme včera dopoledne tábor rozbili a Pinta se obrátila přídí k domovu a začala se rvát s vlnami, začala nepochybně nejhorší etapa této lovecké mise. Postupně jsme připlovali k útesům, ale jen tak blízko, aby se loď o ně neroztříštila a kluci jako akrobaté šplhali na vrcholy kolmých stěn a společně se svázanými kozami se spouštěli dolů na spodní římsy, odkud donutili kozy seskočit do slaných vln. Úžasná dřina i um našich kamarádů, neposedná loď, šum příboje a mečení nebohých zvířat budou navždy rámovat tuto vzpomínku.

RNDr. Miroslav Šebela, CSc. (1951),

je dlouholetým vědeckým pracovníkem a přednostou zoologického oddělení Moravského zemského muzea v Brně. Zabývá se ekologií mokřadních ekosystémů s důrazem na
obratlovce především na lokalitách jižní Moravy. Za svoje ochranářské aktivity obdržel v roce 1996 Cenu Jana Šmardy. V průběhu posledních dvaceti let podnikl řadu přírodovědných expedic do různých částí světa. Publikoval řadu odborných i populárních článků a je také autorem úspěšných výstav s přírodovědnou tématikou, které byly realizovány u nás i v zahraničí.
V období 1996 až 2008 navštívil Miroslav Šebela v různých ročních obdobích celkem sedmkrát souostroví Galapág. Jeho kniha, nazvaná prostě „Galapágy“, ukazuje ostrovy na 242 barevných fotografiích. Publikace seznamuje čtenáře nejen s tím, co zde může vidět běžný turista, ale přináší i řadu aktuálních informací o současných problémech této ekvádorské provincie, které zůstávají návštěvníkům skryté.