Za zdravím přes půl světa: Medicínská turistika zažívá zlaté časy

Spojit příjemné s užitečným – to je důvod, proč miliony turistů míří do zemí jako Thajsko, Malajsie či Singapur nejen obdivovat exotické památky, ale také kvůli nové vizáži. Právě plastická chirurgie je oborem, který v jihovýchodní Asii – a nejen tam – momentálně zažívá nevídaný boom. Zmíněné Thajsko v současnosti platí za nejoblíbenější destinaci, pokud jde o zdravotnický byznys, a zdejší vláda si na této pověsti dokonce zakládá. V této „medicínské turistice“ však zdaleka nejde jen o vylepšení vlastního vzhledu. Lidé tak řeší i celou řadu dalších zákroků, které pro ně v jejich vlasti z nějakého důvodu nejsou tak dostupné.

Lukrativní klientela

Ostatně, není se co divit: Zatímco v roce 2004 země přivítala 1,1 milionu zahraničních pacientů, v současnosti jejich počet dosahuje čtyřnásobného množství, přičemž státní kasu ročně obohatí o čtyři miliardy eur. A nepřijíždějí jen nechat si zvětšit poprsí nebo odsát přebytečný tuk; díky příznivým cenám a krátkým čekacím lhůtám není výjimkou vydat se přes půl planety třeba kvůli odstranění zhoubného nádoru, voperování bypassu nebo výměně kloubu. „V kurzu“ jsou však v poslední době také preventivní prohlídky, které zpravidla zprostředkovávají specializované agentury.

V balíčku šitém na míru konkrétnímu klientovi nabízejí komplexní sérii vyšetření zahrnující i pokročilé analýzy, jaké u obyčejných praktických lékařů dosud nejsou standardem. Mimochodem, v Thajsku dnes příliv zahraničních pacientů dokonce komplikuje přístup ke zdravotnictví pro samotné Thajce. Už v roce 2008 hlásily některé nemocnice nedostatek personálu, neboť řada lékařů začala upřednostňovat lukrativní zahraniční klientelu a raději se přesunuli do soukromého sektoru, takže na domácí potřebné už se nedostávalo. 

Desetkrát levněji

Motivací je především nízká cena. Ve srovnání se západní polokoulí je zdravotnictví v jihovýchodní Asii v průměru třikrát až desetkrát levnější, přitom úroveň péče bývá srovnatelná i v běžných, nejen soukromých nemocnicích. Pacient ze Spojených států či Kanady může za stejný zákrok ušetřit i 90 % – například koronární angioplastika vyjde v USA na 30 000 dolarů (v přepočtu 750 000 korun), zato v indické nemocnici si účtují v průměru 3–5 tisíc dolarů; totéž platí víceméně pro jakýkoliv standardizovaný zákrok, od vyhotovení zubní náhrady až po výměnu kyčelního kloubu.

Nehledě na to, že se člověk na sál dostane víceméně ihned ve srovnání s několikatýdenní čekací lhůtou, s jakou se obvykle musí smířit ve své vlasti. Ve výsledku se tak daleká cesta vyplatí i při započítání ne právě nízké ceny letenky, takže většina cizinců si svůj pobyt v zahraniční destinaci nakonec ještě záměrně prodlouží a několik dní věnuje prohlídce památek. Navíc ne pro všechny je primární právě výše nákladů – značnou část pacientů totiž představují zámožní klienti, kteří hledí především na úroveň nabízené péče a neváhají si připlatit za takové služby, jako je soukromá ošetřovatelka nebo nadstandardní ubytování.

Vstříc jim vycházejí například v renomované thajské nemocnici Bumrungrad, kde ročně ošetří více než půl milionu zahraničních klientů. Instituce si zakládá na tom, aby pokoje připomínaly spíše než zdravotnické zařízení pětihvězdičkový hotel (včetně výhledů na tropické pláže). Každý pacient tu má k dispozici vlastní ošetřující personál, na každém patře funguje samostatná lékárna a výsledky odběrů krve jsou díky urgentnímu zpracování hotové do šedesáti minut. 

Česko mezi elitou

Po celé planetě se v současnosti dává do pohybu na 50 milionů lidí ročně, aby vyhledali ošetření v zahraničí, přičemž podle odhadů jich bude každý další rok přibývat přibližně čtvrtina. S tím, jak rapidně stoupá globální životní úroveň, není divu, že i byznys spojený se zdravotní turistikou je jedním z nejrychleji rostoucích trhů. Uvážíme-li, že každý takový turista utratí ve zvolené destinaci v průměru kolem 6 000 dolarů, není těžké si spočítat, o jak gigantických číslech je řeč: Konkrétní údaje se sice liší, nicméně většina analýz se shoduje, že do roku 2027 překročí celosvětová hodnota trhu souvisejícího s medicínskou turistikou hranici 200 miliard dolarů.

Více než třetinu celosvětové poptávky po specifických zákrocích dnes podle statistik zajišťuje Indopacifický region, na paty mu ale rychle šlapou další destinace, zejména jihoamerické státy (především Mexiko a Brazílie) následované Blízkým východem (stále populárnější jsou například Turecko či Spojené arabské emiráty). V žebříčku nejvyhledávanějších se ovšem začínají objevovat i některé evropské lokality, a to včetně České republiky, která si za uplynulé dvě dekády stihla vybudovat mezinárodní renomé mimo jiné coby mekka reprodukční medicíny.

Kromě asistované reprodukce ale pacienti do srdce Evropy míří i z dalších důvodů: Nejčastěji vyhledávají ordinace plastických chirurgů či zubařů, ale třeba i obezitologické kliniky. Ceny v českých nemocnicích jsou totiž ve srovnání se zahraničím až třetinové, a v posledních „předcovidových“ letech k nám přijíždělo každoročně až o 15 % zahraničních pacientů více než o rok dřív. Například v roce 2017 tu podle dat zdravotních pojišťoven podstoupilo plánovaný zákrok necelých 13 000 cizinců (naopak pouhých 150 Čechů se ve stejném roce rozhodlo kvůli specifickému ošetření vycestovat). 

Michelin pro nemocnice

Nabízí se otázka, zda úroveň nemocniční péče v rozvojových zemích dosahuje stejných kvalit jako ta západní. Žádný pacient samozřejmě netouží po tom, aby o jeho zdraví pečovala klinika s pochybnou pověstí. Nejde jen o samotné vzdělání lékařů v cizině – riziko představují například tamější hygienické podmínky či standardy pooperační péče. Komplikace mohou nastat i v domácím prostředí, natož pak tisíce kilometrů od domova, kde organismus čelí zátěži v podobě stresu z nezvyklého klimatu či samotné nemoci.

Pro evropské či americké pacienty může být pobyt v tropickém pásmu rizikový zejména kvůli výskytu neznámých virů či bakterií, proti nimž nejsou ze své domoviny přirozeně imunní; kromě „běžných“ zažívacích problémů tak hrozí, že si domů přivezou nechtěný suvenýr v podobě infekce žloutenkou, malárií, nebo dokonce HIV. Pochopitelné obavy mohou zmírnit mezinárodní certifikáty, udělované zpravidla neziskovými zdravotnickými organizacemi či státními institucemi, které lze s trochou nadsázky přirovnat k systému michelinských hvězd určených pro špičkové restaurace.

Největší respekt dnes představuje zlatá pečeť americké organizace Joint Commission, jíž se v současnosti mohou pyšnit zhruba čtyři tisíce zdravotnických zařízení po celém světě. V poslední době jich přibývá zejména ve východní Asii – například v Thajsku už prestižní certifikát získalo 66 nemocnic, v Indii bezmála čtyři desítky. 

Dilema nastávajících matek

Certifikát (případně jeho absence) však ne vždy představuje nejdůležitější faktor hrající hlavní roli při rozhodování. Některé pacienty totiž přivádí na zahraniční kliniky ryze pragmatické důvody, především zákon. Právní řád některých států zakazuje různé druhy operativních zákroků a pacientům, kteří o ně mají zájem, pak většinou nezbývá než zvážit alternativní řešení v podobě cesty za hranice. Typickým příkladem jsou interrupce: jedním z mála rozvinutých států, kde žena dosud nemá na výběr a musí dítě donosit (a to i v případě vážného poškození plodu), je Polsko. Tamější matky tak hromadně opouštějí svou vlast a míří do ciziny, nejčastěji do sousedního Česka.

Přesná čísla sice neexistují, podle odhadů však na tuzemských klinikách podstoupí potrat řádově stovky Polek ročně. Z hlediska zákona přitom není zcela jasné, zda je toto počínání legální, či nikoliv; polská vláda totiž dlouhodobě usiluje o to, aby byly Polky za potrat provedený v cizině trestně stíhané. Loni v prosinci Sejm (dolní komora polského parlamentu, pozn. red.) schválil zákon o zavedení elektronického registru těhotných žen, který podle kritiků může pomoct dohledat a případně potrestat Polky, jež se rozhodly pro interrupci.

Na ještě tenčí led se pak pouštějí ti, kteří řeší opačný problém a v zoufalé touze po dítěti neváhají oslovit náhradní matku. Tento fenomén je dobře zmapovaný například v Indii, byť lze téměř s jistotou předpokládat, že k němu ve větší či menší míře dochází i v dalších rozvojových státech. Zprostředkovatel takové služby vyhledává v chudinských čtvrtích ženy ochotné za finanční odměnu odnosit dítě neznámému páru. Výše odměny se různí, podle některých zdrojů si taková náhradní matka může přijít i na pět tisíc eur, což pro ni představuje malé jmění odpovídající desetileté mzdě. Byť nemusí jít přímo o ilegální čin, jde přinejmenším o pochybné a značně neetické praktiky ne nepodobné obchodu s orgány.