Za vzácnými květy Ralska: Kvetoucí klenoty Ralské pahorkatiny

Sedím před více než metr vysokými bylinami a zamyšleně se dívám na žluté, uvnitř hnědě kropenaté zvonky, na které občas přiletí sát čmeláci. Květy jsou jemně ochlupené a rostou víceméně namačkány v jednostranném hroznu na vzpřímené lodyze. Občas zafouká vítr a rostliny se zakymácí. Hned se ale zas ustálí a dál bez pohybu a mlčenlivě na mě spatra shlíží.

Nálezy v přítmí

V literatuře se sice uvádí, že náprstníky velkokvěté (Digitalis grandiflora) rostou na výslunných stráních a světlinách, jenže tady je vše jinak: sedím na lesním plácku zarostlém bujnou vegetací, nad nímž se klene hustá kupole propletených olistěných větví jako strop nad katedrálou. Je zde přirozeně tma. Ovšem blesk se k mé lítosti válí doma na stole, poněvadž kromě tohoto tmavého místa je celá krajina od rána zalitá sluncem. Proto jsem si alespoň dnes chtěla odlehčit foto batoh o „zbytečné“ půlkilo navíc, což se evidentně nevyplatilo. 

Dělám pár snímků náprstníků, ale nakonec usuzuji, že se do zdejších míst budeme muset vrátit. Zanedlouho totiž potkáváme další zajímavou rostlinu, která sice roste ve světlém, prostupném lese, ale na níž se v rytmu pohupujících se větví neustále střídá světlo a stín, jak sluneční paprsky prosvítají korunami stromů. 

Trochu zvláštní stromkovitá rostlina, před níž stojíme, se podobně jako náprstníky pyšní zvonkovitými květy. Její zvonky jsou však růžovofialové a ty, které již odkvetly, začínají vytvářet zelené bobule. Doposud jsme se s tímto rostlinným druhem v naší přírodě nesetkali, takže ho nedovedeme určit. Až doma jsem si vyhledala, že jde o rulík zlomocný (Atropa bella-donna). Není u nás příliš hojný, takže pro mne šlo o první setkání. 

Jedovatá duše rostlin 

Rulík se stejně jako náprstníky vyznačuje silnou jedovatostí; rulík dokonce botanici považují za nejjedovatější rostlinu Střední Evropy. Ve všech svých částech obsahuje prudké jedy, např. atropin, který se využívá v lékařství. Co se týká přímých otrav rulíkem, tak některé zdroje uvádí, že zralé rulíkové plody (černé kulovité bobule) si mohou především děti splést s borůvkami. Podle mě taková záměna není možná kvůli specifické vizáži celé rostliny: dospělý rulík je až 1,5 metru vysoký, s přímou, na konci větvenou lodyhou, takže na rozdíl od nízkých, bohatě rozvětvených keříků borůvek působí dojmem zvláštního, dalo by se říct i „vzdušně“ působícího, stromkovitého keře. Také listy mají zcela jasný tvar; borůvčí má listy drobné, kdežto listy rulíku jsou velké (oproti borůvkovým přímo obří), kopinatě vejčité až vejčité.

Stejně tak není pravděpodobná záměna borůvek s vraním okem čtyřlistým (Paris quadrifolia), jehož černomodrá bobule dozrává na stonku nad čtyřčetným (někdy i pětičetným, vzácně až osmičetným) přeslenem široce vejčitých listů. Pro vzdělané školáky jsou tedy vraní oko a rulík snadno poznatelnými, původními druhy české květeny. 

Křehká krása lilií

Ralská pahorkatina zahrnuje celkem dvacet jedna kopců s nadmořskou výškou alespoň 500 metrů. Z tohoto počtu leží šestnáct v Zákupské pahorkatině, včetně nejvyššího vrcholu Ralska s 696 m. n. m. a pět v Dokeské pahorkatině, z nichž je nejznámější Malý a Velký Bezděz. V této rozlehlé oblasti pátráme po jedné z nejskvostnějších rostlin české přírody – lilii zlatohlavé (Lilium martagon). 

Patří ke vzácnějším druhům naší květeny, takže se není co divit, že se s ní setkáváme až po mnoha dlouhých výpravách – de facto až během druhého léta, které je oproti tomu předešlému vlhčí a pro život rostlin příznivější. Možná i díky tomu nacházíme exempláře, které vykvetly do nebývalé krásy. 

Nejprve dlouhé minuty jen tak stojíme uprostřed zvlněného, travnatého plácku obklopeného ševelícími stromy a se zatajeným dechem se kocháme cípatými růžovými květy s nazpět ohnutými skvrnitými okvětními lístky, které na nás porůznu vykukují mezi zelenými klasy trav. Připadáme si jako v lesní zahrádce. Ty největší a nejkrásnější lilie se ohýbají pod tíhou květenství až k zemi. Abychom je vyfotili, musíme jejich stonek opatrně zdvihnout a přidržet ve vzpřímené poloze. Poté je opět obezřetně pokládáme zpět do trávy a upřímně litujeme, že nemohou samy stát, poněvadž jsou opravdu skvostné. 

Orchidej v prudkém svahu

Vnitřně obohacená pohledem na lilie kloužu z prudkého svahu dolů, když tu ke mně odněkud z pravoboku dolehne manželův hlas: „Pojď se sem podívat. Tady je hezká fialová kytička.“ Chytám se mladého buku, abych rychleji zabrzdila, a po klouzajícím listí se pak krok sun krok přesouvám směrem k volajícímu hlasu. Manžel není botanik, a proto čekám nějakou obyčejnou kytku, ale čeká mě příjemný šok. Ze zahnědlého listí vyrůstá jedna z nejohroženějších a zároveň nejzdobnějších rostlin české flóry – okrotice červená (Cephalanthera rubra).

Tato orchidej se na našem území vyskytuje roztroušeně; populace jsou vesměs početně slabé a množství kvetoucích rostlin také silně kolísá v závislosti na klimatických podmínkách konkrétní vegetační sezóny. Proto si manželova nálezu nesmírně cením. 

Citlivé soužití s houbami

Okrotice ohrožují hlavně změny stanovišť, respektive zarůstání křovinatých strání, invazivní šíření netýkavky malokvěté, holosečné kácení lesů, výsadba nepůvodních druhů stromů či rozšiřování lomů. Nepomáhá však ani bezohlednost některých zahrádkářů, kteří rostliny s něžně vyhlížejícími květy vyrýpávají a přesazují je do svých zahrad. Pro okrotici je přitom každý pokus o přesazení zničující, protože je jako všechny naše orchideje zcela závislá na mykorhize (symbiotickém soužití s podhoubím některých druhů hub) a po přesazení, tj. narušení symbiózy, okamžitě zahyne. 

Podobně je na tom jeden z našich méně známých vstavačů hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis), který je navíc orchidejí bez chlorofylu, což znamená, že není schopen fotosyntézy. Hlístník si vybírá pouze některé druhy hub žijící v symbióze s kořeny listnatých stromů (hlavně buků). Prostřednictvím podhoubí získává živiny ze stromu. Houbě pak na oplátku poskytuje část uhlíkatých látek. Podhoubí jedné houby přitom může zabírat plochu i několika desítek čtverečních metrů. To dobře dokumentuje fakt, že mykorhiza je nesmírně komplikovaný a lidským zrakům skrytý typ soužití, které může člověk svým neuváženým a často neurvalým jednáním jen narušit. 

Čekání na mizející kruštíky

Naše fotografování vzácných rostlin Podralska často probíhalo z různých důvodů v duchu opakovaných návratů na jedno a totéž místo, ale v případě kruštíků byly cesty zpět až deprimující. V červnu jsme během svých toulek přírodou narazili na svah doslova pokrytý mladými kruštíky. Na stvolech již byly malé pupeny, a tak jsme se na místo vypravili za deset dnů s představou, že zdokumentujeme stráň posetou kvetoucími kruštíky, které patří taktéž mezi vstavačovité (Orchidaceae). Nic takového se však nekonalo, rostlinky od naší poslední návštěvy jen nepatrně povyrostly. 

Takto jsme se na místo vraceli asi sedmkrát, poněvadž jsme nedokázali odhadnout rychlost neskutečně pomalu rostoucích kruštíků. Navíc jsme při každé další návštěvě zjistili závratně se zvyšující počet rostlin s uštípnutými klasy. Takže zatímco se na svahu množila poničená kruštíková torza, pomalu se rozplývaly naše naděje na krásnou fotografii rozkvetlého svahu. Nakonec jsme byli rádi, že jsme našli pár kvetoucích rostlin, vyfotografovali jsme je a s pomocí zkušeného botanika určili jako kruštíky šírolisté (Epipactis helleborine). Tyto rostliny totiž matou barevnou variabilitou květů – nám se například podařilo vidět na jedné lokalitě červenofialová i zcela bílá květenství.

Pátrání po pachatelích

Dlouho jsme pak přemýšleli, co zpočátku tak slibně vyhlížející populaci kruštíků zdecimovalo. Pro odpověď jsme nemuseli chodit daleko, neboť mnoho důvěryhodných zdrojů vč. AOPK ČR uvádí, že mnohé vzácné rostliny (nejen kruštíky, ale i střevíčníky pantoflíčky či okrotice červené) jsou ohrožovány vysokými stavy spárkaté zvěře, která rostliny okusuje. Černá zvěř pak s oblibou vyrývá v zemi ukryté hlízy. Většina rostlin, o nichž je v tomto textu řeč, je přitom v ČR ohrožená a zařazená na seznamu zvláště chráněných druhů, některé i mezinárodně chráněných druhů úmluvou CITES (okrotice červená, hlístník hnízdák, hlístník vejčitý a kruštík šírolistý). 

TIP: Masožravky mokřadů: Procházka po haťových chodnících Pobaltí

Je potom velká škoda, že disbalance v českých lesích (což zahrnuje i přemnoženou zvěř) má za následek ohrožení i takových populací vzácných rostlin, které jako klenoty rozkvétají v ústraní mimo dosah škodlivého a téměř všudypřítomného působení člověka.