Za tajemstvím templářů: Byli Chudí rytíři Krista skutečně kacíři?
Templáři prý ve Svaté zemi objevili kámen mudrců a jeho pomocí dovedli každý kov proměnit ve zlato. Ve skutečnosti jmění řádu zřejmě pramenilo především z podnikatelské zdatnosti. Templáři vytvořili první bankovní systém v Evropě a brzy si od nich půjčovali i ti nejmocnější. Patřil k nim také francouzský král, jemuž se ovšem do splácení nijak nechtělo, a tak raději templáře obvinil z kacířství.
Uklizené bohatství
Poslední velmistr templářského řádu Jacques de Molay věděl, že ho král Filip IV. nepropustí, dokud mu neprozradí, kde spočívají hromady blyštivého zlata. Vždyť především kvůli tomu si francouzský panovník usmyslel, že rytíře zničí. Jeho vojáci však na shromaždištích templářů, tzv. komendách, našli jen zlomek toho, v co doufali. Proto král na Molaye stále znovu naléhal – jenže nejvyšší představitel mocného řádu zatvrzele mlčel.
TIP: Tajemný hrad Veveří: Byl zde ukrytý templářský poklad?
Podle pověsti nechal před svým zatčením zlato, šperky i spisy o zapomenutém umění Orientu a Dálného východu převézt na svůj hrádek v Čechách. Tento úkol mimořádné důležitosti svěřil svému synovci, který se tak stal posledním strážcem templářského pokladu.
Strážci biblických zákonů
Pověsti připisují templářům vlastnictví různých tajuplných předmětů. Ve Svaté zemi sídlili Chudí rytíři Krista na úpatí Chrámové hory a kousek odtud prý nalezli trosky slavného Šalomounova chrámu. Právě tam pak údajně objevili pověstnou archu úmluvy – truhlici obsahující desky zákonů, jež podle Bible dostal prorok Mojžíš od samotného Boha. Podle jiné verze vypátrali templáři vzácnou schránu v Etiopii, kam ji kdysi odvezl Šalomounův syn Menelik. O tom, kam rytíři archu ukryli, však legendy mlčí.
Existuje zato nepřeberné množství domněnek, kam schovali další významný předmět z dávných pověstí – svatý grál. Tradičně se tak označuje pohár, z nějž Kristus pil při poslední večeři a do kterého po ukřižování zachytil Josef z Arimatie jeho krev. Legendy připisují grálu zázračnou moc: Přináší prý uzdravení i nesmrtelnost. Právě tento kalich údajně templáři získali a podle nejpopulárnější pověsti spočívá v tzv. učedníkově sloupu v Rosslynské kapli.
Po pronásledování ve Francii prý část rytířů uprchla do Skotska, kde pak působili jako rytíři svatého Jana. Jeden z nich, William de Saint Clair, nechal v 15. století vystavět v Rosslynu kapli a údajně v ní ukryl grál, který s sebou členové zrušeného řádu přivezli.
Možná však kalich i ostatní cennosti čekají na svého objevitele na ostrově Bornholm v Baltském moři, kdesi na Kypru, v Portugalsku či ve Španělsku. Máme-li totiž věřit pověstem, může se templářský poklad nacházet prakticky kdekoliv.
Prokletí královské rodiny
Filip IV. Sličný jede v listopadu roku 1314 na lov. Vtom sebou prudce škubne, pustí otěže a padá z koně raněn mrtvicí… Když poddaní uslyšeli o smrti vladaře, hned věděli, kolik uhodilo: „Nejdřív zesnul papež, teď král. Templářská kletba se naplňuje.“ Právě v té době se zřejmě zrodila legenda, že Jacques de Molay na hranici proklel nejen papeže Klementa V., který templářský řád zrušil, a krále Filipa IV., jenž templáře zničil, ale i vladařovy potomky až do třináctého pokolení. Ať už poslední představený rytířů Templu řekl v hodině své smrti cokoliv, zdá se, jako by na jeho soudce skutečně dopadl trest vyšší moci.
Klement V. odešel na věčnost necelý měsíc po velmistrovi, v témže roce zemřel také chamtivý král Filip a smůla pronásledovala i jeho syny. Po krátké vládě postupně skonali Ludvík X. Svárlivý, Filip V. Dlouhý i Karel IV. Sličný. Žádný z nich přitom nezanechal mužského potomka. Hlavní linie francouzské královské dynastie Kapetovců tak vymřela po meči a na trůn nastoupili jejich příbuzní z rodu Valois. Jenže nárok si na něj činil i anglický král Eduard III., syn Filipovy dcery Izabely. Mezi Anglií a Francií se tak rozhořely boje, jež vešly do dějin jako stoletá válka.
Milost od papeže
V roce 2001 studovala italská historička Barbara Fraleová dokumenty z proslulého Vatikánského tajného archivu. Tuto sbírku písemností obestírá snad ještě víc mýtů než templáře. Má ukrývat nepříjemné pravdy o samotném základu křesťanské víry, o zapletení církve do nejrůznějších spiknutí, popisy vymítání ďábla, kacířské spisy a také záznamy významných církevních procesů. Badatelka nejprve objevila dokumenty z roku 1308, které detailně líčí, k čemu všemu se souzení rytíři přiznali; většina těchto přiznání však byla známa již dřív. Zlom přinesl až Chinonský pergamen z roku 1314.
K procesu s rytíři Templu by nikdy nemohlo dojít bez papežova posvěcení. Filip IV. získal pro své tažení proti templářům souhlas tehdejšího Svatého otce Klementa V. a ten roku 1312 řád zrušil. Historikové však dlouho nevěděli, zda důkazům proti rytířům věřil, nebo se jen podvolil královu nátlaku. Chinonský pergamen jim konečně poskytl odpověď: Klement V. v něm totiž velmistra Jacquese de Molay i další významné představitele řádu tajně omilostnil! Proč tedy nehnul ani prstem, aby nevinné zachránil před popravou?
Již od počátku svého působení v úřadu se Klement V. podřizoval zájmům francouzského panovníka. Filip IV. prý totiž sehrál klíčovou úlohu při jeho zvolení, a získal tak od papeže vždy to, co chtěl: Ať už se jednalo o zničení templářů, nebo o přesídlení hlavy křesťanské církve do Avignonu. Vše tedy nasvědčuje, že měl Klement strach se vladaři otevřeně vzepřít. Za jeho slabost bohužel zaplatily životem desítky lidí.
Byli templáři kacíři?
„Bratr Humbert přinesl bronzový kříž, kde byl zobrazen Ukřižovaný, a nařídil mi zříci se Krista. Proti své vůli jsem tak učinil,“ popsal údajný přijímací obřad do řádu mučený Jacques de Molay. Svá slova i další hrozná přiznání o několik let později odvolal, což ho stálo život, stejně jako dalšího vysoce postaveného templáře Geoffroye de Charnay. Na smrt šli přitom zcela zbytečně, neboť cejch kacířů zůstal templářům i po další staletí.
Král Filip IV. během procesu s rytíři chytře využil zvěstí, které o nich kolovaly už od založení řádu. Lidé je podezírali z uzavírání tajných dohod s muslimy, ze záliby v orientálním učení i z praktikování magie. V krutých mukách také kdysi mocní rytíři vypověděli, že se klaněli modle jménem Bafomet a uctívali jakousi hlavu. Historikové se dodnes přou, jaký původ uvedená nařčení mají.
TIP: Buřiči a rebelové: Templáři v městech pražských
Někteří se domnívají, že slovo „Bafomet“ vzniklo zkomolením jména proroka Mohameda, podle jiných jde o spojení dvou řeckých slov, která značí rozplynutí se v moudrosti. Původně byl Bafomet zobrazován jako vousatá hlava s třemi obličeji. Podle některých badatelů se jednalo o alchymisticko-kabalistický symbol, což opět potvrzuje pověsti, že se templáři věnovali tajným vědám. V 19. století se však vynořila představa Bafometa jako démona s kozlí hlavou, ženskými prsy a pentagramem na čele.
Pokud jde o uctívání oné záhadné hlavy, dějepisci a záhadologové se dohadují, zda šlo o ostatky sv. Eufemie, o hlavu Jana Křtitele, či dokonce o plátno s otiskem Kristova těla a tváře.
-
Zdroj textu100+1 zahraniční zajímavost
-
Zdroj fotografiíHulton Archive