Vznešené tradice ostrovního parlamentu: Jak funguje britská Dolní sněmovna

Osm století vývoje vtisklo britskému parlamentu tradice a zvyky, které jinde nemají obdoby. Přísný řád a psaná pravidla se zde mísí s hlučnou anarchií, po státnických proslovech, jež mění dějiny, následují až divadelně komické výstupy. House of Commons představuje zvláštní svět, v jehož jádru bije demokracie
25.10.2017 - David Bimka


House of Commons neboli Dolní sněmovna má 650 poslanců: 533 z Anglie, 59 ze Skotska, 40 z Walesu a 18 ze Severního Irska. Zasedací místnost však nabízí pouze 427 míst! Pokud se tedy projednává skutečně klíčová otázka a vedení strany při hlasování vyžaduje maximální počet přítomných, poslanci běžně stojí okolo zasedacích ochozů. 

Když na budovu parlamentu za druhé světové války dopadla německá bomba, zvažovalo se během následných oprav rozšíření sněmovny. Proti se ovšem rezolutně postavil ministerský předseda Winston Churchill: „Komora by neměla být dost velká, aby pojala všechny členy, aniž by se tísnili. Žádný z členů by neměl mít vlastní sedadlo. Pokud by sněmovna byla dostatečně velká pro všechny, devět z deseti debat by se odehrávalo v depresivní atmosféře poloprázdné místnosti. Naopak při výjimečných událostech by ho měl ovládnout pocit přeplněnosti a naléhavosti.“

Speciální manuál o tom, jak se příslušníci parlamentu smějí, či nesmějí chovat, si musí každý nový člen pečlivě přečíst. Dozví se v něm mimo jiné, že se poslanci při jednáních navzájem neoslovují jménem, nýbrž svou pozicí ve vládě, ve sněmovně či názvem obvodu, za který jsou zvoleni. Jménem naopak předseda parlamentu – tzv. speaker – okřikuje neukázněné poslance, nebo dává jednotlivým členům slovo. 

Sprosté slovo na čtyři

Pro člena Dolní komory je také nedůstojné se jakkoliv zmiňovat o kolezích z Horní komory, tedy House of Lords. Mluví se o ní pouze jako o „druhém místě“ („the other place“) a totéž platí i obráceně. 

Může se to zdát překvapivé, ale ve sněmovně zdaleka nefunguje svoboda projevu: Každý má sice právo vyjádřit svůj názor, nesmí se však osobně otírat o ostatní členy parlamentu, urážet je, naznačovat, že jsou neschopní, nebo dokonce prohlašovat, že lžou. Rovněž nesmí padnout jediný sprostý výraz. V dějinách však na tamní půdě jednou zaznělo slovo, o němž se parlamentní zápis s důstojností vpravdě britskou zmiňuje jako o „čtyřpísmenném“ – samozřejmě se míní „fuck“, tedy „kurva“

Za popsané prohřešky může speaker dotyčné potrestat například vyloučením ze zasedání bez nároku na plat. Jde ovšem o extrémní řešení a výzva k omluvě obvykle začne pokáráním a pobídkou, aby hříšník svá slova odvolal nebo pozměnil. Podobnou žádost si však každý může vyložit po svém. 

Kdo říká pravdu? 

Typickým příkladem se stala debata, jež se odehrála během války o Falklandy v roce 1982. Britská nukleární ponorka tehdy potopila argentinský křižník General Belgrano a jistý poslanec ve sněmovně pronesl: „Může premiér vysvětlit tvrzení kapitána ponorky, že křižník sledovala celých třicet hodin? Nebo bude trvat na své verzi, podle které šlo o náhodné střetnutí? Jinými slovy – lže kapitán, nebo předseda vlády?“ V tu chvíli se do debaty vložil speaker: „Ticho! Ticho! Ctihodný člen nemůže použít takové slovo. Jsem si jist, že svůj výsledný komentář rád parafrázuje.“ A poslanec skutečně pohotově zareagoval: „Říká pravdu kapitán, nebo premiér?“ 

Ostatně poslanci nikdy nemluví k sobě navzájem – vždy se obracejí na speakera. Snižuje to peprnost mnohých osobních invektiv, které tak nemohou cílit adresně. Bývalý předseda vlády David Cameron však tuto tradici rád a s gustem obcházel tím, že své protivníky z opozice tituloval jako skupinu, například „idioti odnaproti“, což pak samozřejmě musel na příkaz speakera obratem odvolat. 

Řízený chaos

Předseda parlamentu zastává naprosto klíčovou funkci – už proto, že uděluje slovo. Poslanci, kteří chtějí mluvit, musejí vstát a „chytit jeho oko“. Předseda jim následně může udělit slovo: Řídí se přitom tím, aby zazněly názory z co nejvíce stran spektra, střídavě vyzývá vládní i opoziční poslance a snaží se dát prostor lidem z různých částí monarchie. 

Žádný mluvčí se nepřesouvá k řečnickému pultu, ale mluví z místa, kde právě stojí. Do řeči mu pak mohou svými poznámkami zasahovat ostatní členové parlamentu, hlasitě jej podporovat, či naopak ještě hlasitěji nesouhlasit. Pokud se však debata rozhoří příliš, speaker do ní vstoupí zvoláním „Ticho! Ticho!“ („Order! Order!“). A jestliže ani poté vášně neopadnou, cíleně osloví vyrušující poslance. 

Současný speaker John Bercow si přitom doslova libuje ve vtipných „disciplinárních“ větách typu: „Necháte se vskutku příliš snadno vzrušit. Za domácí úkol tisíckrát napište: Budu mlčet!“ Po internetu pak koluje řada videí, na nichž se obzvlášť vtipným urážkám z úst poslanců otevřeně směje, načež je ovšem kárá. 

Pokud hluk přetrvává, může se speaker postavit, a řeč tak definitivně ukončit – a s ní i jakékoliv projevy nesouhlasu. V extrémních případech může dokonce zrušit celé zasedání.

Bez klobouku mlč!

Až do roku 1998 platilo, že člen parlamentu nesmí mluvit bez pokrývky hlavy. Za tímto účelem proto mezi řečníky kolovaly dva skládací cylindry. Ve víru debaty a kvůli úspoře času si však poslanci často na hlavu pouze přikládali papír, což působilo komicky. Modernizační komise tak zmíněnou praxi zrušila. 

Stylové hlasování

Při schvalování zákonů však speaker nehlasuje – s jedinou výjimkou, kterou představuje rovnost hlasů. Tehdy má naopak povinnost hlasovat, a to tak, aby se zachoval existující stav. 

I samotné hlasování má jedinečný historický styl. Po ukončení debaty speaker zvolá „Kdo souhlasí?“ a příznivci zákona vykřiknou „Ano!“. Pak udělá totéž pro opačné hlasy a příslušní členové pronesou hlasité „Ne!“. Nato se poslanci zvednou a odejdou dveřmi na jedné, či druhé straně komory, což stvrzuje jejich hlasování pro, nebo proti. Na chodbě pak zapíšou své jméno do hlasovací listiny. Na odchod mají osm minut, poté se dveře zamknou. Nejde přitom o ztracený čas: Řadoví poslanci z jinak málo významných regionů se tak mohou setkat s vládními ministry, aniž by si museli komplikovaně sjednávat oficiální schůzku. 

Islandský primát

Ačkoliv se o britském parlamentu často hovoří jako o nejstarším na světě, není to pravda: Skutečně nejstarším sněmovním sborem, který funguje dodnes, je islandský Althing. Poprvé se sešel roku 930 k projednání nových zákonů a urovnání soudních pří; s jedinou výjimkou pak zasedal každoročně až do roku 1944, kdy Island získal nezávislost na Dánsku. Zástupci lidu však nebyli voleni: Volenou formu sněmovny, jejímž posláním je především dohled nad vládou, rozpočtem a schvalováním nových zákonů, vymysleli právě Angličané

  • Zdroj textu
    100+1 zahraniční zajímavost
  • Zdroj fotografií
    Shutterstock, Wikipedie, Profimedia

Další články v sekci