Vzhůru do díry: Česká expedice do nejhlubší jeskyně světa

Čtyřiačtyřicetiletý Oldřich Štos, kterému všichni říkají „Pavouk“, patří v Česku ke speleologické špičce. Na svém kontě má desítky expedic v nejrůznějších částech světa. Mezi vrcholy, respektive hloubky jeho kariéry je sestup do nejhlubší propasti na světě – Krubera-Voronja nebo taky „čtvrtý pól Země“, nacházející se v severní Abcházii. Patří mezi „Everesty“ speleologů.

TIP: Tajemná místa pohledem vědy: Bezedná Hranická propast

„V roce 2007 jsme stanuli v hloubce 2 080 metrů v místech, které se jmenuje Game Over neboli Konec hry. Takový přiléhavý název to má,“ vypráví Oldřich Štos. A vydali se ještě dál, do hloubky 2 170 m, čímž překonali tehdejší hloubkový rekord. Sestupem i výstupem zpět vzhůru v jeskyni strávili celkem čtrnáct dní. 

Podobně jako mají horolezci výškové tábory při výstupu na Mount Everest, používají speleologové své hloubkové tábory. Sestup do propasti je však mnohem náročnější než výstup na nejvyšší horu. Kolikrát šlo Oldřichovi o život, si už ani nepamatuje: „Výstup na Everest je v podstatě výkonnostní vysokohorská turistika, kde je potřeba to po fixech vyšplhat nahoru a hlavně udýchat. Zatímco v případě expediční speleologie, kdy se objevují nové jeskyně a hluboké propasti v neznámých terénech, je to daleko náročnější.“

Krev horká jako zemské jádro

Extrémní zátěž na psychiku, málo prostoru nebo naopak obrovské dómy, propasti a převisy. To všechno musí speleolog překonat. Obyčejný smrtelník by v neprobádané jeskyni nenašel ani cestu zpět. Bájnému Théseo­vi v labyrintu pomohla kouzelná nit. Nic takového však Oldřich Štos nepotřebuje: „To dělají potápěči, že mají vodicí lanka. Suchozemští jeskyňáři si nedělají žádné značky. Člověk má zkrátka v sobě přirozený pud a zhruba odpozoruje, kudy se vrátit zpátky na povrch. A pokud je cesta opravdu složitá, je to labyrint podzemních chodeb, které se třeba nějak mimoúrovňově křižují, stavějí si jeskyňáři kamenné mužíky.“

TIP: Největší jeskyně světa: Vietnamská Son Doong vydává svá tajemství

Manželka a dcera Oldřicha Štose by byly určitě rády, kdyby měly svého mužíka doma. Zároveň ale vědí, že to není možné. Krev jeskyňáře je totiž horká jako zemské jádro. A tak se snaží alespoň nemyslet na všechna ta rizika, která speleologie přináší. Oldřich si jich je dobře vědom: „V jeskyni i banální úraz vyžaduje docela rozsáhlou záchrannou akci. Zatímco lehké zranění na povrchu je v podstatě „legrace“, v podzemí se k tomu přidává trauma, šok, podchlazení. A tak z obyčejné zlomeniny kotníku může být i smrt.“

Každé slanění do díry – jak speleologové říkají jeskyni – je pro Oldřicha zážitkem, dobrodružstvím. Sám říká, že je mu jedno, jestli slaní do propasti hluboké dva tisíce metrů, anebo si s kamarády vleze o víkendu do jeskyně v okolí Moravského krasu. Temnota, vlhko a prach se mu vryly tak hluboko pod kůži, že bez toho prostě nemůže být.