Vyslanci zla a pojídači lidí: Která zvířata byla považována za největší zloduchy?

Ďábelský primát z Madagaskaru

Mezi tvory, kteří v minulosti patřili (a dodnes patří) mezi zcela neprávem odsuzované živočichy, bezesporu patří madagaskarská poloopice ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis). Tento samotářský noční primát je domorodci nazýván aye aye a jeho vzhled jej předurčuje k tomu, aby vyvolával silné reakce.

Srst ksukola má podobu tuhého „drátovitého“ pokryvu černé barvy, oči zvířete v kontrastu ke zbarvení těla oranžově září a prostřední prst je extrémně tenký a dlouhý (jde o adaptaci k získávání potravy z dutin stromů). Vzhled v kombinaci s noční aktivitou a plachostí vedly k přesvědčení mnoha domorodých obyvatel Madagaskaru, že se jedná o zosobnění zkázy a zla. Existuje dokonce mýtus, že na koho ksukol ukáže svým dlouhým prstem, ten brzy zemře. Tato pověra bohužel v minulosti vedla k vybíjení těchto krásných poloopic na mnoha místech ostrova.

Ksukol ocasatý je největší noční primát na světě. Kuriózní je, že v roce 1933 byl již považován za zcela vyhynulého, to se ale naštěstí nepotvrdilo. Díky jeho plachosti a nočnímu způsobu života byl znovu objeven teprve roku 1957. Dnes je v zoologických zahradách chováno asi 50 jedinců.

Čarodějnice s hlodavými zuby

S dnes sotva uvěřitelným příkladem lidské pověrčivosti bychom se setkali na území Švédska v 18. století. Rozšířenou pověrou byli tehdy zasaženi zajíci a králíci. Tito neškodní užitkoví savci byli podezříváni z toho, že jsou transformovanými čarodějnicemi! Ty na sebe údajně braly podobu zajíců, když se chtěly dostat do příbytků a vysát veškeré mléko krávám. V té době na různá pochybná svědectví sousedů doplatily mnohé ženy, usvědčené z praktikování čarodějnictví. Proč však byly s čarodějnickými praktikami spojováni právě králíci a zajíci, to není zcela jasné. Snad za to mohl některý rys jejich chování, který tehdejším lidem připadal nepochopitelný a cizí.

Králíci a zajíci nejsou jedinými zdomácnělými tvory, kteří byli spojováni se zlem a špatným osudem. Stačí si uvědomit, kolik pověr a nesmyslných pověstí bylo nahromaděno v případě domácích koček (zejména černé barvy) nebo i psů.

Zvrhlé ropuchy

Mnohé pověry a špatná reputace některých zvířat jsou důsledkem jejich přirozeného chování, které lidem (zejména těm středověkým) mohlo připadat vulgární, nestoudné a zavrženíhodné. Typicky rozmnožování některých žabích druhů v jejich reprodukčním období připadalo středověké mravokárné společnosti jako hanebné. Odtud už byl jen krůček k tomu, spojit si takové živočichy s nekalými úmysly, zlými bytostmi nebo dokonce s černou magií.

Například o ropuchách se ve středověkých a raně novověkých textech nelze dočíst prakticky nic pozitivního. Obvykle byly považovány za oblíbené „mazlíčky“ čarodějnic a dalších bytostí temna. Teprve moderní doba a lepší pochopení fyziologie a ekologie bezocasých obojživelníků osvětlila jejich chování a rehabilitovala je v očích lidské společnosti.

Mnohem větší pravděpodobnost stát se obávaným a nepříliš trpěným tvorem měli samozřejmě noční živočichové. Člověk v předindustriální éře byl aktivní téměř výlučně za denního světla a noc mu připadala nebezpečná a plná zla. Tvorové jako netopýři nebo můry byli proto odedávna neprávem označování za sluhy temnoty a průvodce zlých bytostí.

Sovy jako symbol krutosti?

Sovy jsou nádherní draví ptáci, kteří jsou dnes právem vnímáni jako okrasa naší přírody. Například ve středověké Anglii ale neměli tito opeřenci na růžích ustláno. Měli totiž pověst zlých a nebezpečných tvorů, kteří mohou na člověka seslat neštěstí. Kromě toho, že jsou aktivní v noci (což denní tvor jako člověk jednoduše nemůže „prominout“ žádnému zvířeti) mají také ostrý zobák a drápy, létají velmi tiše (což nasvědčuje „podloudným úmyslům“) a vydávají nepříjemný, až děsivý zvuk. I v některých literárních dílech tehdejší doby se můžeme dočíst, že sova létá v noci, a je proto „zlým“ tvorem. Vzhledem k tomu, že ve středověku byly noci skutečně velmi temné a na původce sovího houkání nebylo snadné si posvítit, pověry o jejich škodlivosti a nebezpečnosti byly snadno šířeny.

Mytologie různých civilizací považovaly sovy střídavě za symboly zla i dobra. Ve starověkém Řecku byly symbolem laskavé moudrosti a pozitivně byly vnímány i v Japonsku, naopak u mnoha afrických kmenů i u severoamerických Indiánů byly považovány za symbol smrti nebo za „zloděje dětí“.

Strašlivý Hakawai

Maorové na Novém Zélandu tradují mnoho legend o nebezpečích, číhajících na ně v nočním pralese. Jednu z největších nástrah představuje Hakawai, mytický pták s červeným a černo-bílým opeřením. Strašlivý je již jeho hlas, který údajně dokáže přimět ke zběsilému útěku i jinak silného a nebojácného muže. Nedávný výzkum ornitologů ale ukázal, že tento strach je velmi přehnaný, protože původcem děsivých zvuků je nejspíš zcela neškodný drobný pták bekasina chathamská (Coenocorypha pusilla). Je zvláštní, že za zvukem, kterého se Maorové po staletí obávají, možná stojí jen 20 centimetrů dlouhý pták z čeledi slukovitých. V noci totiž tito zpěváci rádi produkují nepopsatelné zvuky, které se podobají zvukům řetězu při padající kotvě nebo dokonce přeletu tryskového letadla.

Za zmínku stojí, že Hakawai není jediným „krvežíznivým“ opeřencem z maorských legend. Dalším je Poukai, který údajně pojídal lidi. Někteří vědci se dokonce domnívají, že by mohlo jít o dozvuky dávných setkání předků současných Maorů s obřím orlem Haastovým (Harpagornis moorei). Ten vyhynul někdy kolem roku 1400 a byl největším známým druhem orla vůbec.