Výpravy bez návratu: Marné hledání Severozápadní cesty

Hrabě Jean-François de La Pérouse měl 44 let, když se mu přímo od francouzského krále Ludvíka XVI. dostalo mimořádné pocty: Byl pověřen vedením průzkumné výpravy do Tichomoří. Vláda doufala, že se zkušenému námořnímu důstojníkovi podaří najít strategické spojení mezi Atlantským a Tichým oceánem, čímž by země galského kohouta získala náskok na poli mezinárodního vlivu. Panovník i ministr námořnictví Charles de Castries brali expedici velmi vážně – jen samotné přípravy zabraly tři roky. 

Po stopách Jamese Cooka 

La Pérouse, jehož idolem byl James Cook, osobně dohlédl, aby vedoucí lodní inženýr Paul Monneron dovezl z Londýna původní kompasy a sextanty slavného mořeplavce a informoval se o jeho opatřeních proti kurdějím. Během cest hodlal hrabě přesně kopírovat Cookovy vědecké metody. Pro účast v expedici nakonec vybral 114 osob, přičemž deset z nich náleželo k vědeckým kruhům: astronom, geolog, fyzik, botanik, tři přírodovědci a trojice kreslířů. Prvního srpnového dne roku 1785 vypluly z Brestu na severozápadě Francie fregaty Astrolabe a Boussole, každá s 500 tunami nákladu na palubě.

Jejich cesta vedla nejprve do Jižní Ameriky, v únoru 1786 obepluly mys Horn a zamířily na severozápad k Havaji. Po krátké návštěvě Aljašky a Kamčatky se La Pérouseova družina konečně vydala k cíli, do srdce Tichomoří. Na cestě už byla tou dobou přes dva roky, čekal ji však ještě jeden úkol: prozkoumat pobřeží Austrálie, kam také úspěšně dorazila na počátku roku 1788. Nedlouho předtím ovšem na souostroví Samoa padlo dvanáct členů výpravy za oběť domorodcům. Zpráva o neštěstí odeslaná z australského Botanického zálivu se dostala do Evropy jako poslední informace o osudu expedice. Od března 1788 o ní už nikdo neslyšel.

Záchrana na dosah

V posledním dopise počítal La Pérouse s tím, že se vrátí v červnu 1789. Když se tak nestalo, začala si vláda pochopitelně dělat starosti. Ve víru francouzské revoluce měl však král jiné starosti, takže trvalo ještě téměř dva roky, než se o expedici začal někdo zajímat hlouběji. 

Záchrannou misi zorganizoval kontradmirál Joseph d’Entrecasteaux a nakonec poblíž tichomořského ostrova Vanikoro zahlédl kouřové signály pravděpodobných trosečníků – nemohl ovšem přistát kvůli nebezpečným útesům. O dva měsíce později podlehl kurdějím a výprava se vrátila bez úspěchu. Vanikoro se však stalo výchozím bodem pro pozdější pátrače a právě tam také irský kapitán Peter Dillon nalezl v roce 1826 vraky obou La Pérouseových fregat.

Že se skutečně jedná o Astrolabe a Boussole, se podařilo s jistotou určit teprve nedávno. Podle expedice francouzských odborníků z roku 2008 narazila zřejmě loď Boussole během ničivé vichřice na útes a potopila se, zatímco Astrolabe dosáhla nedalekého korálového útesu. Někteří členové posádky tak možná ještě několik let žili na přilehlých ostrovech, poslední z nich však nejspíš zemřel už tři roky před připlutím Dillona.