Vykradené poklady Titanicu: Kam mizí vzácné předměty z potopené lodi?
Když v noci 14. dubna 1912 narazil zaoceánský parník RMS Titanic do ledovce, změnil se tím takřka celý svět. Kolize totiž způsobila nejhorší lodní neštěstí v dějinách mimo válečný konflikt a počet obětí přesáhl 1 500. Ačkoliv loď vezla dvacet záchranných člunů schopných pojmout až 1 178 lidí, během katastrofy se je nepodařilo zcela zaplnit nebo bezpečně spustit na vodu. Když tedy o pár hodin později na místo dorazila RMS Carpathia, vzala na palubu pouhých 710 přeživších z odhadovaných 2 224 pasažérů. Zbytek pohltilo moře, spolu s troskami luxusního parníku, jehož hodnota přepočtená na dnešní ceny dosahovala 4,1 miliardy korun.
Poničené torzo kleslo do hloubky 3,8 km a dobová technologie jednoduše nestačila k tomu, aby se po něm mohlo začít aktivně pátrat. První pokusy o nalezení vraku pomocí sonarů navíc oddálila světová válka. Trosky lodi se tak podařilo objevit až víc než 70 let po neštěstí: 1. září 1985 na ně narazila expedice oceánografa a geologa Roberta Ballarda, čímž slavnému vraku vdechla druhý život.
Rozkrádání hrobu
Torzo parníku, které se rozlomilo na dva kusy, leží asi 600 km jihovýchodně od kanadského ostrova Newfoundland. A zatímco na relativně zachovalé přídi zůstala řada neporušených kajut, záď po krouživém klesání na dno skončila jako hromada pokroucených rezavých trosek. Podmořskou lokalitu tak poséval bezpočet mincí, luxusního porcelánu, lamp, kompasů, prstenů, manžetových knoflíků, broží, náhrdelníků… A místo dávného neštěstí se tím proměnilo v cíl nejen historiků, ale i lovců pokladů a senzacechtivých dobrodruhů.
Například organizace Ifremer neboli L’Institut Français de Recherche pour l’Exploitation de la Mer, za podpory mnoha amerických investorů, podnikla k vraku mezi červencem a zářím 1987 celkem 32 ponorů a vyzvedla přes 1 800 předmětů. Navzdory vyvolané kontroverzi se v roce 1993 ještě jednou vrátila a během 15denní expedice dostala nad hladinu dalších 800 objektů, mezi nimiž nechyběl ani dvoutunový motor, bezpečnostní člun nebo parní píšťala.
Navzdory kritice
Společnost RMS Titanic Inc. později přidala víc než čtyři tisíce vylovených předmětů, a v roce 1996 se dokonce pokusila vyzvednout část vnějšího trupu o hmotnosti 20 tun a rozměrech 4,6 × 7,6 m. Zmíněný kus zvolila proto, že se během nárazu do ledovce či mořského dna od zbytku lodi sám oddělil.
Z operace nebývalého měřítka udělala RMS Titanic Inc. okázalou podívanou: Svůj záměr nejprve prezentovala v médiích a poté najala dvě výletní lodě, které měly akci přihlížet přímo na místě: Jejich interiéry nabízely luxusní zařízení včetně kasin a dalších zábavních podniků, přičemž samotné zvedání ze dna mohli pasažéři sledovat také z pohodlí svých kajut na televizních obrazovkách. Lístek na plavbu stál v přepočtu 105 tisíc korun a událost propagovaly najaté celebrity jako Debbie Reynoldsová či Buzz Aldrin.
Při zvedání posloužily speciální nadnášecí balony a zpočátku se zdálo, že se vše vydaří. Situaci však zkomplikovalo počasí a pouhých 61 m pod hladinou se utrhla lana, jež část trupu poutala. Následoval pád zpět na dno. Pokus o vytažení se stal terčem ostré kritiky podmořských archeologů i historiků a řada publikací zmiňovala bezostyšné vykrádání hrobu kvůli zisku. Ani všeobecné pohoršení však v roce 1998 nezabránilo opakování akce, které již skončilo úspěchem. Tzv. velký kus je dnes k vidění v kasinu Luxor Las Vegas.
Mezinárodní nespolupráce
Zatímco společnost RMS Titanic Inc. se k vraku potápí s tím, že se snaží o zachování maxima artefaktů, v průběhu let se ke dnu vydala i řada soukromých osob či filmových štábů. Režisér James Cameron sestoupil k troskám před natáčením svého slavného celovečerního snímku Titanic hned dvanáctkrát. Záběry ze dna použil přímo ve filmu, jenž se objevil na plátnech v roce 1997 a zařadil se mezi nejziskovější v historii – vydělal v přepočtu 46,3 miliardy korun.
Veleúspěšný počin vzbudil nebývalý zájem o vrak, což vedlo mimo jiné k rozšíření putovních výstav vyzvednutých artefaktů. Objevily se však i problémy. Trosky totiž leží v mezinárodních vodách, takže na jejich ochranu nedohlíží žádná konkrétní země. Zachování lokality by měla zajistit kooperace mnoha států, což situaci komplikuje logisticky i politicky. UNESCO navíc začalo nad historickými relikty lodi držet ochrannou ruku až v roce 2012, sto let po katastrofě.
Kam zmizela vana?
Historikové tak například mohli jen přihlížet, když v roce 2001 přistála na přídi Titanicu ponorka a na její palubě se nechali oddat David Leibowitz s Kimberley Millerovou. Jedinečnou svatbu jim zařídila společnost Subsea Explorer. Nicméně co bylo pro novomanžele unikátním zážitkem, to zbytek světa odsoudil jako nehoráznost vzhledem k památce všech pasažérů, jejichž životy při potopení lodi vyhasly. Navíc každá taková návštěva, jež nějak naruší vzniklý ekosystém, urychluje rozklad a chátrání vraku.
TIP: Expedice k potopenému Titanicu odhaluje jeho žalostný stav
Ani po jeho zařazení na seznam UNESCO přitom nelze říct, že se mu vyhýbá lidská zvědavost či bezohlednost. Například v roce 2019 se během jednoho z výzkumných ponorů zjistilo, že z kapitánovy kajuty zmizela honosná vana, která odolávala podmořskému prostředí a patřila k „atrakcím“ potopeného plavidla. V létě téhož roku sestoupila k ostatkům ponorka EYOS Expeditions a předvedla, jak nebezpečné mohou být i profesionální, ryze vědecké podniky – do torza totiž narazila. Údajně k tomu došlo vinou silných, nevyzpytatelných proudů a podle záznamů nevznikla na vraku žádná škoda. Nicméně ponorka vyplula nad hladinu se stopami po rzi z lodi, takže oficiální prohlášení společnosti mnozí zpochybňují.
Dokončení: Poklady Titanicu: Podaří se někdy zaoceánský parník vyzvednout? (vychází v pátek 3. září)
Pozdě, ale přece
Katastrofa Titanicu změnila námořní svět a vedla ke zvýšení bezpečnosti na lodích. Až do tragické havárie platila pravidla z roku 1894, podle nichž se na plavidlech o hmotnosti přesahující 10 000 tun muselo nacházet 16 záchranných člunů. Titanic jich vezl dokonce 20, přesto jejich kapacita nestačila ani pro polovinu pasažérů. Po tragédii se proto počet člunů přizpůsoboval lidem na palubě. Od roku 1914 pak platila první úmluva o bezpečnosti lidského života na moři, na jejímž základě vznikla Mezinárodní ledová hlídka: Dodnes monitoruje severní Atlantik a varuje před nebezpečnými ledovci.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Profimedia