Všichni to rádi chlazené: Vynález, který zásadně ovlivnil život každého z nás

Obyčejná lednička se alespoň v rozvinutých zemích stala v průběhu posledních sta let nedílným doplňkem skoro každé domácnosti. Díky nízké teplotě, jež zpomaluje růst bakterií a rozkladné procesy, umožňuje uchovávat potraviny déle čerstvé, čímž majitele zbavuje nutnosti neustále nakupovat rychle se kazící produkty jako maso či mléko. U ledniček s mrazákem či samostatných mrazniček, které umějí snížit vnitřní teplotu pod bod mrazu, se možnost uchování potravin prodloužila dokonce na měsíce či roky. Ačkoliv se masová výroba zmíněného zařízení rozběhla teprve mezi světovými válkami, kořeny snah o chlazení potravin sahají mnohem hlouběji.

Přírodní zásobárna

Že v chladu zůstávají potraviny čerstvé déle, si lidé všimli už dávno. K jeho ideálním přírodním zdrojům patřily odjakživa led či sníh. Problém tkvěl v tom, že voda v pevném skupenství nevydrží dlouho a s teplotou přes 0 °C začne tát. Bylo proto nutné led a sníh nějak chránit, dokud příroda nevyrobí nový. 

Číňané se údajně pokoušeli skladovat sníh v jámách už tisíc let před naším letopočtem a o několik století později postupovali podobně i Římané a Řekové: V zimě ho ukládali do jam a zakrývali je izolujícím materiálem, například popelem, aby se nízká teplota udržela co nejdéle. Kromě toho se někdy k uchování ledu či sněhu stavěly přímo zvláštní budovy. Jedna taková vyrostla v mezopotámském městě Terqa možná již roku 1780 př. n. l. Později si „ledové domy“, jež často vznikaly blízko řek či jiných zdrojů ledu, získaly značnou oblibu a v Evropě i v Americe se využívaly až do 20. století.

Krůčky pionýrů

K odběratelům ledu patřily vedle větších společností i domácnosti, kde k jeho uchování, potažmo k chlazení potravin sloužily speciální skříně: Dovnitř se umístil ledový blok, načež ochlazoval vnitřní prostor a udržoval jídlo v příznivé teplotě. 

První zásadní krok na cestě k moderní ledničce učinil skotský lékař William Cullen v roce 1755: V rámci pokusu odčerpal pumpou z nádoby s diethyletherem vzduch, čímž v ní vytvořil částečné vakuum. Bod varu etheru se tak snížil, látka začala vřít, odpařovat se a pohlcovat teplo z okolního vzduchu. Při experimentu se opravdu podařilo vyrobit malý kousek ledu, ale z praktického hlediska zůstávala metoda nepoužitelná.

Skutečná lednice

Další důležitý posun zajistil v roce 1805 americký vynálezce Oliver Evans, když navrhl mnohem důmyslnější chladicí systém, přestože opět založený na odpařování diethyletheru s využitím vakua. Do praxe jej ovšem uvedl až o třicet let později americký fyzik a vynálezce Jacob Perkins, který roku 1834 postavil první funkční ledničku. Měla již uzavřený odpařovací okruh, takže při ochlazování nevznikal žádný odpad. Přesto se nedočkala komerčního úspěchu a zapadla.

Teprve James Harrison, britský novinář, politik a vynálezce usazený v Austrálii, zkonstruoval v roce 1854 přístroj na výrobu ledu, jenž vyvolal poptávku: Zákazníky našel v pivovarnictví či v závodech na zpracování masa.

Do každé rodiny

Ve druhé polovině 19. století se objevovala různá vylepšení, ale přístroje pro použití v domácnostech spatřily světlo světa teprve ve století následujícím. První domácí ledničky však rozhodně nevypadaly jako ty dnešní, byly totiž poněkud neskladné. Motor s kompresorem se musel umístit například do sklepa či vedle domu, zatímco v kuchyni stála pouze chladicí skříň. Na počátku 20. let tak ledničku vlastnila jen hrstka lidí. 

TIP: Propiska: Banální vynález, který změnil svět

Situace se změnila roku 1927: Tehdy společnost General Electric představila úspěšný model Monitor-Top, jehož název odkazoval na dělovou věž obrněné válečné parolodi USS Monitor. V následujících desetiletích přicházela nová zařízení, využívající stále důmyslnější chladicí jednotky (původní chladiva bývala dokonce jedovatá), a lednička se poměrně rychle stala nedílnou součástí každodenního života.