Vřes obecný: Keř s pohádkovou atmosférou

Vřes obecný (Calluna vulgaris) je nízkorostoucí keřík, který dorůstá výšky 20–50 cm, vzácně až jednoho metru. Latinské jméno Calluna je odvozeno z řeckého slůvka „k zametání“ – z vřesu se skutečně kdysi vyráběla košťata. V pozdním konci léta rozkvétá vřes půvabnou růžovou až růžovofialovou barvou; občas najdete i bíle kvetoucí rostliny. Dokonce i uschlé květy, které zůstanou na keřících, dávají krajině pohádkově nádhernou atmosféru.

Jedovatý otužilec

Navzdory pohádkovému vzhledu obsahují keře mnoho látek, z nichž některé jsou jedovaté – např. alkaloid ericolin a glykosid arbutin, dále kyselinu křemičitou, organické kyseliny, třísloviny, flavonoidy, silici, sliz, saponiny, hořčiny a pryskyřice.

Vřes obecný má rád kyselou půdu na výsluní a v polostínu. Je převládající rostlinou na vřesovištích v Evropě až po Turecko, roste v Povolží a také v severozápadní Africe. Vyskytuje se i v některých bažinných porostech a v kyselých borových a dubových lesích. Dobře odolává okusu od býložravců a výborně regeneruje i po občasných požárech. Daří se mu na rovinách, ve svazích i horách až do nadmořské výšky 2 400 metrů. Je velmi odolný vůči suchu, horku i mrazům.

Obtížný „nájezdník“

Vřesovcovité rostliny spolupracují s houbami: vyskytuje se u nich erikoidní mykorhiza – symbiotická existence nejčastěji s vřeckovýtrusnou houbou Hymenoscyphus ericae. Ta za nepříznivých podmínek rostlině zajišťuje dostatek vláhy a potřebných živin. Produkuje totiž enzym, který rozkládá buněčné stěny, celulózu a dokáže tak využít zbytků rostlin v půdě.

Protože se vřes lidem odjakživa líbil, vysadili jej i na Novém Zélandu, kde se ovšem stal nebezpečným invazivním druhem, a to především ve známém národním parku Tongariro. Vřes začal agresivně potlačovat původní novozélandský porost, a proto byl později na Zélandu vysazen hmyz Lochmaea suturalis, který vřes napadá a omezuje jeho invazi.

Dezinfekce i sedativum

Na vřes byly v minulosti vázány četné lidové pověry. Lidé například věřili, že bílý vřes přináší nálezci štěstí. Jeho pruty byly vyhledávány k čarodějným účelům a staří Slované používali rostlinu pro zažehnání zlých sil. Slované ostatně nazývali měsíc září „vřeseň“ – právě podle kvetoucího vřesu – a polština užívá pro devátý měsíc slůvka wrzesien dodnes.

Rostlině byly přisuzovány detoxikační účinky, léčila se s ní dna i revmatismus, byla používána při zánětech ledvin a močových cest. Je nesporné, že vřes má močopudné účinky a je považován za rostlinu, která nemá žádné vedlejší efekty. Zcela určitě dezinfikuje močové cesty a lze jej použít i jako sedativum.

Namísto pepřového spreje a GPS

Prastaré babské rady říkají: Chceš-li získat něčí lásku, udeř ho (ji) růžovým vřesem. Chceš-li naopak člověka zapudit, použij vřes bílý. Kytice vřesu vetknutá za pasem dívky ti jistojistě prozradí divoženku...

Údajný odpuzující účinek vřesu se ve středověku používal na násilníky namísto pepřového spreje. Měl chránit panny a paní před znásilněním a samotného nositele (nositelku) před smilstvem. Také prý podporoval plodnost, a proto se vplétal i do svatebního myrtového věnečku. Na vřes ovšem nedali dopustit ani lovci, kteří věřili, že magicky přitahuje kořist. Poutníci jím zase zdobili své hole, aby na dalekých stezkách nezbloudili.

Řízené požáry i stáda dobytka

Agentura ochrany přírody a krajiny, která spravuje CHKO Brdy, používá k péči o vřesoviště výjimečně i řízené požáry. Oheň likviduje nežádoucí nálety stromků, zejména bříz. Podle ochránců přírody vřes stárne asi po pětadvaceti letech, kdy vřesoviště přichází o schopnost vegetativního rozmnožování a odumírá. 

Aby mohly nové semenáčky klíčit, potřebují půdu obnaženou až na minerální podklad. CHKO Brdy v okolí Padrťských rybníků pomáhá vřesovištím i pastvou kravských stád, která spásají náletové dřeviny. V Národním parku Podyjí zase pomáhají udržovat vřesoviště soukromí farmáři se stádečky ovcí a koz. Vřesoviště je transparentním příkladem biotopu, který se neobejde bez lidských aktivit, poněvadž by se bez zásahu člověka rychle změnilo v les.

Vřesoviště na zahradě

Milovníci vřesu si mohou na zahrádce vytvořit vlastní vřesoviště. Vřesy jsou nenáročné rostliny, které rozkvétají na velkých plochách a nabízejí kouzelnou podívanou. Vyžadují slunné stanoviště a kyselou půdu. Rostliny je nutno stříhat na jaře, nejlépe v dubnu.

TIP: Záchvěvy andělského chmýří: Kde se můžeme setkat s plaménkem plotním

Na stejném stanovišti můžete pěstovat i vřesovec (Erica), rostlinu velmi podobnou vřesu (mnoho laiků je od sebe ani nerozezná). Nejpodstatnějším rozdílem mezi nimi ovšem je, že vřesovce kvetou velmi brzy na jaře (únor až duben) a vřes v létě a na podzim (srpen–listopad). Vřesovce není možné na podzim sestříhávat, neboť již mají nasazené pupeny na kvetení. Pokud ostříháte květy vřesu na zahradním vřesovišti (nikoliv ovšem v přírodě!) a zamrazíte je, udělají vám doma radost i parádu třeba i na Vánoce.