Vnitrozemská delta Dunaje: Zanikající vodní svět u Bratislavy

Vnitrozemská delta Dunaje bývala vzácným přírodním fenoménem, který mohla Slovensku závidět celá Evropa. Nyní, po zhruba dvaceti letech existence vodního díla mezi Bratislavou a Gabčíkovem, jedinečný vodní systém pozvolna zaniká
18.06.2017 - Jaroslav Szymonik


„Jaro príď, už sa to čistí,“ zní stručný telefonát z Bratislavy. A pak, po několika hodinách hektických příprav a cesty, klouže příď rybářské pramice naložené potápěčským vybavením po tiché hladině dunajských slepých ramen. Ta vytvořil veletok, který se při své cestě z Alp postupně změnil v nížinnou řeku. Mezi Bratislavou a Komárnem pak při opakovaných vzedmutích rozlévá Dunaj vody do Podunajské nížiny. Změny spojené s kolísáním hladin a proudů a nanášením náplav či vyplachováním sedimentů ze starých koryt formovaly a vytvářely v běhu času jedinečný fenomén – vnitrozemskou deltu Žitného ostrova.

Bohatství vnitrozemské delty

Delta žije svým vlastním životem. V průběhu střídajících se ročních období řeka životodárnými záplavami přináší obživu floře i fauně do jinak téměř uzavřeného ramenního systému. Na březích labyrintu tichých vodních ploch bují lužní vegetace a početné rybí populace dávají obživu hejnům vodního ptactva hnízdícího v rákosí či téměř neprůchodných porostech topolů. Hnízdí zde vzácné volavky bílé i purpurové, na mělčinách loví elegantní černí čápi a na torzech vyvrácených kmenů jsou často k vidění plaší kvakoši noční. Vysoko nad hlavou pak můžete nezřídka spatřit majestátní siluety mořských orlů, kteří tady v období hnízdění rovněž nalezli domov.

Očistec nad hladinou …

Koryto ramene se postupně úží a po bocích se vlní žlutozelené porosty rákosin. Z holých větví potopených vývratů, jež tu a tam míjíme, ve zmatku vzlétají hejna kormoránů či osamělé volavky, jimž jsme narušili odpolední lov či siestu. Pak přívěsný motorek ztichne a příď lodi se zaskřípěním najíždí na štěrkovitý břeh. Tam se na nás okamžitě vrhají hejna komárů a únik do bezpečí „neprůstřelného“ neoprenového obleku je v dané chvíli jediným útočištěm. Pak už „jen“ zbývá ujít zhruba sto metrů.

Nohy zatížené kromě našich těl i třiceti kily potápěčské techniky se boří do přilnavého bahna a olověná závaží na opasku se zarývají do beder. Z hustých porostů kopřiv v bylinném pásmu lužního lesa při každém kroku startují další a další roje komárů, kteří napadají alespoň naše tváře a zátylky, z nichž se v potůčcích řine pot. Učiněný očistec. Potom se konečně zhroutíme do vodního živlu slepého ramene, které přináší úlevu i odměnu za prožité útrapy.

… a ráj pod hladinou

Pocity tíhy jsou pryč a zpocená těla příjemně zchladí voda pomalu pronikající pod vrstvu pěnové pryže. Kolem je nazelenalé šero. Průniku slunečních paprsků pod vodní hladinu částečně brání příkrov mrtvých kmenů ležících na hladině společně s porosty okřehku či jiných druhů vodních rostlin. Ty se vlní v proudech způsobených mácháním našich ploutví a spolu s tu a tam pronikajícími paprsky slunce tvoří v mlžné vodní mase snovou až pohádkovou scenerii. Jak plaveme směrem k přirozené štěrkové hrázi oddělující slepé rameno od toku Dunaje, ubývá kalových částic a voda je postupně čistší a čistší.

Jarní tání či vydatné deště působí zvednutí hladiny v hlavním toku a říční voda s hladinou vyšší než v uzavřených slepých ramenech se do nich tlačí přes přirozený filtr štěrkových hrází. Pročistí se tak do až křišťálové průzračnosti, ale jen do okamžiku, kdy se hladina zvedne natolik, aby se voda z řeky zkalené deštěm přelila vrchem do ramen. To je pak konec pohádky. Dnes však máme štěstí, hladina se zvedla tak akorát.

Nakrátko přerušená idyla

Jiskřivou čistotu štěrkového dna u hráze najednou ozdobí zlatozelená pohyblivá síť. To náhlý poryv větru odkryl a zčeřil vodní hladinu a paprsky slunce promítnou kontury vlnek až na dno. S lehounkým dechem, bez hnutí a dobře vyvážení visíme v čirém vodním prostoru. Není zde hluboko a každý neuvážený pohyb může zkalit vodu a znemožnit tak pořízení fotky či filmového záběru. A pro ně jsme tady. Jedinečné smaragdové zbarvení vody spolu s její čistotou a také bohatství zdejší vodní fauny vytvářejí lokalitu, jež je široko daleko zcela jedinečná.

Z úkrytu torza potopeného stromu vyplouvá hejno plotic, jejichž stříbřitá těla s korálky červených očí se třpytí ve slunci. Pohybují se zvolna a beze spěchu, takže ani v nejmenším nenarušují vládnoucí snovou náladu. Náhle však z dutiny vykotlaného pařezu bleskově vyrazí štika a plotice se v mžiku rozprchnou na všechny strany. Kromě jediné, která nebyla dost rychlá a vzápětí mizí v zubaté štičí tlamě. Po nějaké chvíli se však situace zklidní, rybí defilé je opět na scéně a štika spokojeně tráví oběd ve svém úkrytu.

Soumrak vodního světa

Jsme fascinováni právě shlédnutou ukázkou článku přírodního potravního řetězce. Teprve později se ukáže, zda se nám jej podařilo zachytit i na filmový pás. Píše se totiž rok 1990 a doba digitální fotografie je ještě daleko před námi. Zatím největší potěšení či naopak zklamání z akce nastává u pravověrného fotografa až po vyvolání filmu. Ten však může být ze zdejší lokality už filmem posledním.

Po levé straně hlavního toku řeky se totiž v délce více než dvaceti kilometrů tyčí dvě gigantické sypané hráze tvořící koryto budoucího vodního díla  a armatury budoucích hrází a plavebních komor hltají tisíce kubíků betonu. Po jejich dokončení bude většina vody z hlavního koryta převedena do plavebního kanálu a nikdo pořádně neví, co bude v jedinečném biotopu následovat. Maďaři po tlaku ekologů svou účast na budování sporného a značně megalomanského vodního díla odřekli, na Slovensku je však stavba, jejíž projektová příprava a stavební začátky sahají hluboko zpět do doby společného československého státu, právě před dokončením….

Čistá voda je pryč

Letní ponory jsme loni, stejně jako v letech minulých, vynechali. Po přehrazení Dunaje a převedení valné části jeho vod do umělého kanálu na začátku devadesátých let čistá voda zmizela. Kvůli značnému poklesu hladiny v původním hlavním toku zmizel tlakový spád z řeky do ramen a při vydatných lokálních deštích bývá efekt spíše opačný. Občas se pak stává, že se voda z ramen tlačí přes štěrkové lavice do staré řeky, kde v zátočinách vytvoří velmi dočasně mělké enklávy průzračné vody. Tento efekt je však zřídkavý a s původní filtrací do ramen se četností vůbec nedá srovnat. A tak jarní či letní výpravy pod hladinu slepých ramen zcela ztratily smysl.

Původní biotop je nyní hluboce narušen, i když se navenek zpočátku zdá, že si krajina v určitých místech zachovala svůj původní ráz. To však jen do okamžiku vstupu pod hladinu. Voda je už po řadu let téměř celoročně zkalená. Po protestech ekologicky cítící veřejnosti byl sice dodatečně vybudován nápustný kanál, ten však nemůže v žádném případě nahradit přirozené kolísání hladin s výplachy ramen a přílivem nových živin, jimiž celý systém dýchal. A tak tam, kde bylo dříve jiskřivě čisté štěrkové dno s porosty jasně zelené vodní vegetace, se nyní rozkládají nánosy bahna a kalu. V tomto pokryvu zmizí při nahmatávání pevného dna celá napnutá paže a následuje výron smrdutého plynu.

V ramenech klesá výška vodního sloupce, dřívější floru nahradila spleť bahenních rostlin, které spolu s rozšiřujícími se porosty rákosin každoročním rozkladem jen dále přispívá k nárůstu usazenin. Ryb i na nich závislého ptactva pak valem ubývá. Uměle vybudované hráze brání přirozené migraci a rozmnožování. Při vyschnutí mělčích tůní, ke kterému nezřídka dochází, ryby hromadně hynou, jinde jsou pak téměř vyloveny a musí se následně uměle vysadit. Při intenzivním rybolovu mizí vzrostlí rybí jedinci a pracně vysazovaná rybí drobotina nemá čas dorůst. Zejména když roste drzost pytláků a zákonem zakázané druhy lovu, jakými je použití šňůr s mnoha háčky či obřích čeřenů a večerní prosvěcování mělčin s následným úderem harpuny jsou tady běžné. Asi proto, aby byla situace v rovnováze pod i nad vodou, jsou v poslední době plošně káceny lužní lesy, a to i během vegetačního období.

Lepší než to, co přijde

Pod vodní hladinu se v současnosti vydáváme až za pozdního podzimu, kdy vodu v ramenech částečně vyčistí první mrazivé dny. V hledání rybí populace je však nutno tam, kde se kdysi vyskytovala hejna sazanů (dunajský druh kapra), majestátní sumčí jedinci či neteční candáti, proplavat pod hladinou stovky metrů, abychom spatřili alespoň rybí drobotinu. Jinak jsou ramena téměř prázdná a k zářivému jasu dřívějších smaragdových průsaků má obecná čistota vody daleko.

Tak jako nastává podzim našich životů, nastal i podzim života dunajských ramen, které dříve mohla Slovensku závidět celá Evropa. Vzácný přírodní fenomén, jenž vznikal v průběhu tisíciletí a pro naprostou výjimečnost jej v minulosti navštívila i skupina dokumentaristů z týmu legendárního Jacquese Cousteaua, v průběhu posledních dvaceti let rukou člověka postupně mizí.

TIP: Dunajská delta: Ptačí ráj v jednom z nejvýznamnějších evropských mokřadů

Teď už s jistotou víme, že krátký čas, kdy tmavé vody pokryje spadané listí a holé větve topolů zahalí rubáš podzimních mlh, než vodu uzavře ledový krunýř, už je tím jediným obdobím čistší vody, který nám ještě zůstává. Ale jak ještě dlouho? Dlouholetý přítel a rovněž autor mnoha vynikajících poeticky laděných dokumentů z pod vodní hladiny, Bratislavan Ľudovít Hanák, který mne kdysi k ramenům Dunaje přivedl, mi na tuto otázku odpověděl: „Pamätaj Jaro, každý z minulých dní bol lepší než tie, čo prídu …“

  • Zdroj textu
  • Zdroj fotografií

    Jaroslav Szymonik (se souhlasem k publikování)


Další články v sekci