Vlad III. Dracula: Skutečný příběh nelítostného knížete

V Anglii se schylovalo k válce růží, v Čechách doznívalo husitství, Itálie žila ve víru renesance a Balkán čelil nájezdům osmanských Turků. Právě tehdy se zrodila legenda krutého panovníka a obávaného vojevůdce Vlada III. Draculy, nelítostného soupeře Turků, kteří nezadržitelně postupovali do křesťanské Evropy. Jejich invazi stálo v cestě valašské knížectví, jež dlouho snášelo hlavní nápor nepřátelských útoků. A co bylo horší, nepokoje zemi sužovaly i zevnitř a vypořádat se s opozicí vyžadovalo tvrdou ruku. Kníže Vlad III. ji nepochybně měl a také ji použil – víc, než by musel…

V otcových stopách

Vlad III. proslul sadistickými popravami, kdy nechával své odpůrce a nepřátele s oblibou narážet na kůl. Byl rovněž nesmlouvavým panovníkem, vyžadoval naprostou poslušnost poddaných a za porušení zákonů neváhal udílet nesmírně kruté tresty. 

Do jisté míry ho k podobnému přístupu dovedly životní zkušenosti. Coby prostřední syn knížete Vlada II. začal otce provázet na válečných taženích proti Turkům, jakmile to jen bylo možné. Roku 1442 pozval sultán Murad II. vojvodu Vlada II. do Gallipoli k diplomatickému jednání a panovníka na cestě doprovodili i jeho dva mladší synové, Vlad a Radu. Když se však dostavili na smluvené místo, byli všichni zajati a uvězněni. Kníže musel sultánovi přísahat věrnost a jako záruku u něj zanechat oba své potomky.

Pod autoritou sultána

Tak se mladý Vlad ocitl v tureckém zajetí. Jako urozenému rukojmímu se mu patrně dostalo slušného zacházení, vzdělání i vojenského výcviku, zůstával ovšem vězněm v cizí zemi s odlišnou kulturou. Mezitím jeho otec – ačkoliv si musel být vědom rizika – porušil přísahu sultánovi a roku 1444 podpořil uherského a polského krále Vladislava III. Jagelonského při tažení proti Turkům. 

Za zradu mohli jeho synové zaplatit životem, ale nestalo se tak. Křížová výprava skončila drtivou porážkou křesťanů u Varny a Vlad II. se opět dostavil k sultánovi, aby obnovil slib věrnosti. Tentokrát se také zavázal platit mu roční tribut, což tureckého panovníka zřejmě uspokojilo a oba uvězněné mladíky propustil. Netrvalo dlouho a roku 1447 povstali proti Vladovi II. valašští šlechtici, bojaři: Prohlásili jej za sesazeného a na útěku ho zabili i s nejstarším synem Mirceou. Nyní mohl mladý Vlad uplatnit svůj dědický nárok – a také to udělal.

Boj o moc

Knížectví mu však nepřipadlo automaticky, právě naopak. Po smrti otce přešla vláda do rukou Vladislava II., a to díky podpoře uherského regenta Jana Hunyadiho. Jenomže tento zapřisáhlý nepřítel Turků vzápětí i s Vladislavem II. vyrazil proti Osmanům a Valašsko zůstalo nechráněné. Vlad III. toho okamžitě využil a s podporou tureckého vojska vpadl do země. První období jeho vlády nad Valašskem ovšem skončilo o pouhé dva měsíce později, jakmile se kníže Vladislav vrátil z tažení. 

O tom, co dělal Vlad III. Dracula (viz Kde se vzalo jméno Dracula?) po roce 1448, mnoho zpráv nemáme, a snad to ani není příliš důležité. Zlom nastal v létě roku 1456, kdy Jan Hunyadi „vyměnil koně“ a upřednostnil ctižádostivého šlechtice před Vladislavem II. Vybavil jej vojskem, s jehož pomocí pak mladý muž vpadl do Valašska, odstranil svého rivala a ujal se otcova dědictví. 

Vlad, strážce hranice

Následně Hunyadi pověřil Vlada obranou transylvánské hranice, což dokládá i sám Dracula, když slibuje ochranu obyvatelům města Brašov – zároveň je však zavazuje k pomoci Valašsku, pokud by jej napadli Turci.

Svěřit Vladovi ochranu Transylvánie, tehdy známé jako Sedmihradsko, představovalo skutečně prozíravý krok. Málokdo znal tureckého nepřítele tak dobře jako on. A po roce 1453, kdy padla do rukou Osmanů i Konstantinopol a pozdně středověká Evropa čelila jejich intenzivnímu tlaku, se to jevilo jako neocenitelné. Vladův vztah k Turkům přitom nemohl být nenávistný z principu, protože – když se to hodilo – několikrát přešel na jejich stranu, hledal u nich azyl i vojenskou podporu. Osmani tvořili významnou mocenskou entitu, s níž se muselo počítat. Situace se změnila až v roce 1456, kdy se Vlad III. podruhé chopil vlády nad Valašskem.

Spravedlnost podle Draculy

Jako první se nový valašský kníže vypořádal s opozicí, tedy s vlivnými bojary, kteří stáli za smrtí jeho otce i staršího bratra. Stovky jich skončily na kůlech a jejich majetek získali ti, kdo Vlada podporovali. Narážet nepřátele, protivníky a odsouzence na kůl se Dracula naučil v mládí v tureckém zajetí. Možná byl svědkem, jak Turci stejným způsobem zabíjejí jeho souvěrce a krajany. Podobný zážitek musel v dospívajícím chlapci zanechat hluboký otisk. Nepochybně si byl vědom, jak velký odstrašující účinek krutá praktika má, a často ji využíval. Ostatně také proto se mu dostalo posmrtného přízviska Napichovač. 

Vlad vykonal svou mstu, opozici zničil, ale masakry tím neskončily. Knížeti přišlo vhod, že v Uhrách vypukla roku 1457 rebelie proti Ladislavu Pohrobkovi, a přidal se na stranu králových odpůrců. S vojskem v poli si vyřídil účty nejen s těmi, kdo si dělali nárok na valašský trůn, ale také s obyvatelstvem, které dřív v jižní Transylvánii podporovalo bojarskou šlechtu. Zpustošil předměstí bohatého kupeckého Brašova a všechny zajatce – muže i ženy – nechal nabodnout na kůl.

Ve válce s Turkem

Vlad III. rovněž přestal platit Osmanům tribut, nazývaný jizya. Po pádu Konstantinopole byla cesta do Evropy volná a Valašsko stálo v první linii. Kníže mohl jen získat. Když se podle dobového vyprávění objevili u jeho dvora sultánovi vyslanci a tlumočili předvolání Mehmeda II., odmítli před Draculou sundat své turbany s tím, že jim to nedovoluje víra. Nato panovník přikázal přibít jim turbany k hlavě, aby je nemuseli sundávat už nikdy. 

Výmluvné gesto pak stvrdily i další skutky. Vlad obnovil diplomatická jednání s uherským králem Matyášem Korvínem a pronikl na území ovládané Turky, načež podél Dunaje plenil, zabíjel a kořistil. Jelikož plynně ovládal turečtinu, dokázal se také dostat za obranné linie nepřátelských táborů a zničit je. Coby psychopat miloval riskantní operace a tento rys osobnosti mu paradoxně mnohokrát přinesl užitek. 

Počítání hlav

O výsledku svých bojů s Turky informoval Matyáše 11. února 1462: „Zabil jsem sedláky, muže i ženy, staré i mladé, kteří žili v Oblucitzy a Novoselu, kde se Dunaj vlévá do moře […]. Zabili jsme 23 884 Turků bez započtení těch, které jsme upálili v jejich domovech, a těch, jimž naši vojáci uťali hlavy […]. Tudíž, Vaše Výsosti, musíte vědět, že jsem s ním [sultánem] porušil mír.“ To vše prý Dracula učinil pro čest krále a uherské koruny a pro záchranu křesťanství a upevnění katolické víry. 

Pokud Vlad doufal, že Turky vyprovokuje, nemýlil se. Když se Mehmed II. o vpádu a řádění knížete dozvěděl, vyslal osmnáctitisícové vojsko, aby zničilo jediný valašský přístav Braila. Následný střet s Draculou však přežilo pouze osm tisíc tureckých mužů. Jeho vítězství oslavovali uherský král, italské státy, papež, a dokonce i nepřátelé na domácí půdě. 

Sultána zpráva nemile zasáhla: Zanechal obléhání Korintu, shromáždil obrovskou armádu čítající údajně na 150 tisíc mužů a vypravil se na sever, aby Draculu zarazil. Velikost vojska nasvědčuje, že chtěl Valašsko opět učinit závislým na Osmanech. Ještě před výpravou od něj také knížectví obdržel mladší Vladův bratr Radu, který už dřív přestoupil k islámu.

Les mrtvol

Pod sultánovým velením překročila osmanská armáda 4. června 1462 Dunaj a vstoupila na území nepřítele. Drtivé přesile nemohl Vlad III. otevřeně čelit, proto systematicky ustupoval do vnitrozemí k hlavnímu městu Târgoviște a uplatňoval taktiku spálené země. Mehmed jej pronásledoval a 16. června se jeho vojáci utábořili nedaleko Târgoviște, aniž by si připouštěli jakékoliv nebezpečí. 

Vladovi příliš prostoru nezbývalo, rozhodl se tedy zaútočit na turecký tábor v noci a sultána zabít. Útok valašské jízdy byl naprosto nečekaný a zničující: Osmané utrpěli citelné ztráty – údajně patnáct tisíc mužů –, ale Mehmed II. vyvázl. Jeho zdecimovaná armáda pokračovala k hlavnímu městu, aby ho oblehla, našla ho však prázdné. Na sultána čekal jen les dvaceti tisíc kůlů s mrtvolami jeho souvěrců, na nichž hodovali havrani. 

To bylo i na Mehmeda příliš. Rozhodl se tažení ukončit, na zpáteční cestě zničil přístav Braila a do Konstantinopole se vrátil jako vítěz s velkou kořistí. V zemi však zůstal Vladův bratr Radu s tureckým vojskem. Prostřednictvím vyslanců varoval před sultánovým návratem a cíleně oslaboval Vladovu pozici. A přestože utrpěl dvě porážky, stále víc lidí se přidávalo na jeho stranu. Kníže byl proto nucen stáhnout se do Karpat a doufat v pomoc a podporu Matyáše Korvína. 

Poslední boj

V listopadu 1462 se uherský král s Draculou skutečně v Transylvánii sešel a několik týdnů s ním rokoval. Přes Vladovo naléhání ho však odmítl podpořit, o válku s Turky nestál, a k dohodě tedy nedošlo. Následně Matyáš nařídil Janu Jiskrovi z Brandýsa, který do jeho služeb vstoupil po skončení husitských válek, aby Vlada zajal. Dalších třináct let pak Dracula nedobrovolně strávil ve Visegrádu. Legendy praví, že si znuděný vládce z dlouhé chvíle napichoval krysy na zaostřené klacky. 

Prameny se o něm znovu zmiňují až k roku 1475, kdy jej král opět uznal valašským knížetem, ale vojenskou podporu mu neposkytl. Nato se Vlad přesunul do Transylvánie a v roce 1476 již zas bojoval proti Osmanům, tentokrát v Moldávii. V listopadu se konečně ujal valašského knížectví, někdy na přelomu let 1476 a 1477 však padl v boji s Turky. Jeho tělo prý rozsekali na kusy a hlavu poslali sultánovi do Konstantinopole.

Nesmrtelný vládce

Valašský kníže zemřel, jeho pověst však žila dál. V porovnání s jinými rozporuplnými historickými postavami existuje o Vladovi III. dostatek dobových pramenů, které poskytují barvitý – a nijak lichotivý – obraz o jeho skutcích a osobnosti. Od úst k ústům se nesla svědectví o Draculově krutosti a sadismu. Prameny zmiňují nejen napichování na kůl, ale také upalování a vaření zaživa, vynucený kanibalismus či sexuální sadismus. 

TIP: Tajemná Transylvánie: Drákulův kraj

Faktem je, že si jeho nepřátelé a odpůrci – zejména v německých zemích – rádi vymýšleli další nechutné detaily a Vladovy skutky zveličovali. Dostatek důvěryhodných zpráv každopádně dokládá, že jakkoliv byl Dracula zdatným vojevůdcem a válečníkem, jednalo se o vyšinutého sadistu, který si liboval v krvi a utrpení: Počet jeho obětí se odhaduje až na osmdesát tisíc. Přesto se jej o půl tisíciletí později „ujali“ rumunští obrozenci, opřeli se o jeho vojenské úspěchy a vytvořili obraz národního hrdiny.