Vítězná bitva nad bolestí: Anestezii lékaři používají již více než 170 let

Zaboření čepele do živé tkáně bývalo vždy až tou poslední možností. Operace pro pacienta představovala nejen nevýslovná muka a omračující bolest, ale vzhledem k nevalné hygieně a neznalosti antiseptických či aseptických metod přinášela i nezanedbatelné riziko infekce, která mnohdy operovaného po přestání útrap nakonec přece zahubila. Zlom nastal v polovině 19. století, kdy se podařilo objevit několik účinných anestetických prostředků, jež lidstvo přízraku chirurgického martyria navždy zbavily.

Hrátky s rajským plynem

Lidé se s bolestí snažili bojovat odjakživa. Číňané už před více než dvěma tisíci lety znali zklidňující směs rozemletého pěnišníku, jasmínu, rododendronu a dalších bylin, zatímco Inkové na poraněné místo kladli rozžvýkané listy koky. V minulosti pacienti před chirurgickým zákrokem dostávali také alkohol, hašiš nebo opium, ale ty přinášely spíš lehké otupění než skutečné osvobození od bolesti. Při operacích se využívaly rovněž znecitlivující účinky ledu či sněhu a své chvíle slávy v 18. a krátce i v 19. století zažil také mesmerismus, hypnotická metoda švýcarského lékaře Franze Antona Mesmera (1734–1815). 

Na pevnějších základech stálo používání oxidu dusného známějšího jako rajský plyn. Ten roku 1772 uměle připravil britský chemik Joseph Priestley. Na myšlenku, že by se mohlo jednat o účinné anestetikum, přišel o něco později jiný britský badatel, Humphry Davy, který si znecitlivujícího působení rajského plynu povšiml, když jej s přáteli dýchal kvůli jeho rozjařujícím účinkům, ale pro jeho zavedení do chirurgické praxe nic nepodnikl. 

Rajský plyn se však stal oblíbeným doplňkem různých večírků a estrád. Jednu takovou 10. prosince 1844 v Connecticutu pořádal americký bavič, který koketoval s medicínou, Gardner Quincy Colton. Diváci se mohli přesvědčit, že po inhalaci plynu člověk nevnímá bolest. V publiku se shodou okolností nacházel mladý zubař Horace Wells, který byl narkotickými účinky oxidu dusného natolik uchvácen, že si pod jeho vlivem hned druhý den nechal od svého kolegy vytrhnout bolavý zub.

Netrvalo dlouho, a Wells v Massachusettské všeobecné nemocnici uspořádal veřejnou demonstraci „rajských“ účinků. Nedopadla však moc dobře. Pacient, jenž si měl nechat vytrhnout zub, se nedostavil, a byl proto vybrán dobrovolník z publika. Během zákroku bolestivě vykřikl a jeho následná tvrzení, že vůbec nic necítil, se minula účinkem. 

Otec anestezie

Demonstrace se ovšem účastnil Wellsův kolega, bostonský stomatolog William Thomas Green Morton (1819–1868), který se rozhodl, že najde lepší a spolehlivější narkotikum než rajský plyn. Po konzultaci s lékařem Charlesem Thomasem Jacksonem začal zkoušet látku známou jako éter (přesněji jde o dietyléter). Popravdě ho už v roce 1540 objevil německý lékař a botanik Valerius Cordus, jeho omamujících účinků si však povšiml až o skoro tři sta let později anglický fyzik a chemik Michael Faraday. 

Morton éter nejprve úspěšně testoval v podobě kapek aplikovaných na zub, který se měl vytrhnout. Poté jej napadlo, že by se mohl stejně jako rajský plyn také vdechovat a posloužit jako celkové anestetikum. Nejprve jeho výpary zkoušel na akvarijních rybkách a rybách ulovených v rybníku. Dalším „dobrovolníkem“ byl jeho kokršpaněl, jenž po vdechnutí éteru usnul, a nebylo možné jej hned probudit. Za chvíli byl ale zase zcela v pořádku. Nicméně pokusy na domácích mazlíčcích se pranic nelíbily Mortonově manželce, a tak začal látku zkoušet na sobě a na svých asistentech.

Po četných pokusech bezpečně věděl, že člověk po inhalaci éteru na několik minut upadne do tvrdého spánku. Bylo však třeba látku vyzkoušet i při skutečném zákroku. Kýžená příležitost se naskytla 30. září 1846, kdy do Mortonovy ordinace s bolavým zubem dorazil jistý Eben Frost. Morton mu přes obličej dal kapesník napuštěný éterem a za půl minuty pacient tvrdě spal. Když se vzbudil, zub byl venku.

První „éterická“ operace

Zpráva o úspěšném bezbolestném zákroku se ihned rozšířila. Zaujala také chirurga Henryho Jacoba Bigelowa, který Mortona seznámil se svým kolegou, váženým chirurgem Johnem Collinsem Warrenem (1778–1856). Vzápětí naplánovali veřejnou operaci, aby se potenciál zázračného éteru ukázal v praxi. Zákrok, který měl opět proběhnout v anatomickém amfiteátru zmiňované Massachusettské všeobecné nemocnice 16. října 1846, se odhodlal podstoupit dvacetiletý Edward Gilbert Abbott, jehož trápil velký hemangiom (nezhoubný nádor) na krku.

První veřejná operace pacienta uspaného éterem v říjnu 1846 v Massachusettské všeobecné nemocnici. Zákrok provedl vážený chirurg John Warren, jako anesteziolog mu asistoval William Morton. (foto: Wikimedia Commons, Southworth & Hawes, CC0)

Všichni zúčastnění si ještě pamatovali Wellsovo fiasko s rajským plynem, a neočekávali proto mnoho. Chvíli se zdálo, že i tentokrát to dopadne podobně, neboť operace se měla uskutečnit v deset dopoledne, ale po Mortonovi, jenž měl anestezii na starosti, nebylo ani vidu. Do sálu přispěchal s patnáctiminutovým zpožděním a v ruce třímal skleněnou kouli s houbou napuštěnou éterem. Od nádoby vedla chlopněmi trubice, která měla plyn přivést do plic pacienta. Morton se pustil do práce a za chvíli už uspaného pacienta přenechal zkušenému Warrenovi. Za pět minut bylo hotovo. Pacient se zakrátko probudil a potvrdil, že kromě mírného tlaku a příjemných snů vůbec nic nevnímal. Doktor Warren pak slavně prohlásil: „Pánové! Tohle není žádný podvod.“ 

Přidává se Evropa

Termín „anestezie“ navrhl lékař Oliver Wendell Holmes v dopise Mortonovi z 21. listopadu 1846. On však pro éter používal název „letheon“, aby konkurentům neprozradil, respektive nepotvrdil, co onou látkou přesně je, byť to zřejmě bylo všeobecně známo. Měl totiž v úmyslu nechat si ji patentovat, což nakonec opravdu učinil. V lékařské obci se však vzedmula vlna nevole a Mortonovy snahy na aplikaci éteru vydělat nakonec vyšly nazmar.

Ani se samotným objevem tohoto plynu coby narkotika to ve skutečnosti nebylo tak jednoduché. Nárokoval si ho i výše zmíněný Ch. T. Jackson, který si však podobně přivlastňoval mimo jiné i vynález telegrafu. Morton však zřejmě nebyl prvním, kdo éter použil při provedení chirurgického zákroku. Už 30. března 1842 totéž učinil při odstranění krční cysty jiný Američan, Crawford Williamson Long, ale zprávu o tom podal až o šest či sedm let později. Mezitím s éterem pracoval i při jiných drobnějších chirurgických úkonech.

Informace o první úspěšné operaci v celkové anestezii se šířila rychlostí blesku a zanedlouho se s demonstrací jeho účinků přihlásila také Evropa. Zákrok provedl 21. prosince 1846 v operačním sále University College v Londýně význačný britský chirurg Robert Liston. Proslul značnou silou, neuvěřitelnou zručností a ještě pozoruhodnější rychlostí. Amputaci nohy dokázal vykonat v několika desítkách vteřin a během operací prý často bral zkrvavený nůž do úst, když potřeboval uvolnit ruce. Rychlost byla pro pacienta, kterému ocel pronikala do masa, v době před narkózou jediným milosrdenstvím, byť občas údajně vedla k nehodám. Jeden nebožák prý s uříznutou končetinou přišel i o varle.

Show na sále

Ještě před začátkem londýnského představení se Listonův asistent William Squire obrátil na přihlížející s otázkou, zda někdo z přítomných nechce účinky éteru vyzkoušet sám na sobě. Přístroj připomínající vodní dýmku opatřenou trubicí a maskou však v nikom příliš důvěry nevzbudil, a pokusným králíkem se tak nedobrovolně stal pomocný pracovník Shelldrake. Otylý muž se zálibou v alkoholu ale poté, co se éteru několikrát nadechl, ze sálu utekl.

I přes nepovedenou zkoušku operace začala. Do sálu byl na nosítkách přinesen šestatřicetiletý majordomus Frederick Churchill, který trpěl osteomyelitidou (bakteriální infekcí) holenní kosti, a končetinu bylo třeba amputovat. Squire pacientovi položil přes obličej masku a ten za několik minut usnul. Liston vytáhl dlouhý operační nůž, podíval se do publika a zvolal: „Nyní mi měřte čas, pánové!“

Chirurg udělal rychlý řez nad pravým kolenem, bleskově obnažil kost, vzal pilku a po pouhých šesti tazích byla oddělená noha v rukou asistentů. Zabralo to 28 vteřin. Když pacient přišel k sobě, údajně se netrpělivě zeptal, kdy operace začne, načež spatřil svou nohu. Liston v návalu vzrušení prohlásil: „Tahle yankeeská vychytávka poráží mesmerismus na celé čáře, pánové!“ čímž narážel na americký původ éteru.

Dobrá zpráva vzbudila všeobecné nadšení. Londýnský magazín People’s Journal informaci o úspěšném zákroku doprovodil slovy: „Zvítězili jsme nad bolestí.“ Jak ale v knize Umění řezničiny připomíná spisovatelka Lindsey Fitzharrisová, mělo to i stinné stránky. Lékaři se přestali bát chirurgických zákroků a mnoho lidí zabily infekce zaviněné nedostatečnou hygienou. To už je ale jiný příběh.

Nový adept

Éter měl však jisté mouchy. Aplikace nebyla úplně jednoduchá, nepříjemně páchl a občas vyvolával kašel, zvracení či jiné nežádoucí účinky. Lékaře to podněcovalo k hledání nových anestetik. Další se objevilo hned následujícího roku 1847 a o jeho uvedení do praxe se zasloužil edinburský porodník James Young Simpson (1811–1870). Onou látkou byl chloroform, jejž už dříve při zkoumání centrální nervové soustavy na psech testoval francouzský psycholog Marie-Jean-Pierre Flourens.

Simpson chloroform vyzkoušel 4. listopadu na domácím večírku, kdy hosté pro zábavu inhalovali různé látky. Simpson po vdechnutí chloroformových výparů omdlel a skončil stejně jako jeho hosté na zemi. Okamžitě si uvědomil potenciál látky coby nového anestetika a uvedl celou řadu důvodů, proč je lepší než éter. Mimo jiné právě pro snadnější podání, příjemnější pach, spolehlivější účinky, rychlejší nástup či menší potřebné množství, tedy i menší náklady a snadnější přepravu.

Chloroform éter brzy nahradil, ale ani on nebyl bezvadný, především občas způsoboval nevysvětlitelná úmrtí. Tím nejdiskutovanějším se v roce 1848 stala smrt patnáctileté Hannah Greenerové, která se chloroformem nechala uspat před stržením nehtu. Silná kritika zaznívala též ze strany církve, jíž se nelíbilo, že Simpson pomocí chloroformu ulevuje od bolesti pacientkám při porodu. Tím se prý protivil bibli, kde se píše: „Rozmnožím útrapy tvého těhotenství, své děti budeš rodit v bolestech.“

Kritika však do jisté míry utichla poté, co lékař John Snow (1813–1858) podal v roce 1853 chloroform královně Viktorii, když rodila prince Leopolda. Látka se poté používala několik dalších desetiletí, přičemž jednou z jejích výhod byla zejména ve válečných dobách nehořlavost. 

Bouřlivý rozvoj, leč změny kosmetické

Ve 20. století zažila celková i lokální anestetika nebývalý rozvoj, a stejně tak se zdokonalovaly i způsoby jejich podávání. Využívat se začala také takzvaná myorelaxancia, tedy látky, které způsobují uvolnění příčně pruhovaného svalstva (například kurare). V případě celkové narkózy byl důležitý objev intravenózních látek, zejména barbiturátů, které se do praxe zaváděly ve třicátých letech. K prvním patřil thiopental sodný, ale postupně jej doplnila řada jiných. Časem se jako narkotika uplatnily i látky s barbituráty chemicky nepříbuzné, například ketamin nebo propofol.

TIP: Chirurgické poprvé: Kdy byla poprvé použita anestezie a kdo vyoperoval první žlučník?

Celková anestezie dnes může být navozena kombinací inhalačních a intravenózních látek nebo podáním pouze nitrožilních anestetik. S trochu nadsázky lze však poslední vývoj označit jen za kosmetické změny, neboť tu rozhodující bitvu s bolestí lidstvo vyhrálo již před více než 170 lety.