Věrný blázen s tvrdou hlavou: Terej bílý je největším mořským ptákem Evropy

Terej bílý (Morus bassanus) je vynikající a elegantní letec, který obývá severní Atlantik a Tichý oceán. Zdržuje se převážně poblíž pobřeží a při lovu se řítí k hladině zdánlivě sebevražednou rychlostí. Pod vodu zajíždí jako torpédo, ale když se vynoří zpátky na vzduch, nemá v zobáku nic… 

Nepochopený blázen 

První vědec, který pozoroval a popsal tohoto dnes vcelku běžného mořského opeřence, byl v roce 1758 Carl Linné. Všestranný znalec a milovník přírody obdobně pojmenoval také velké množství jiných zvířat i rostlin. Dodnes tak u nich v odborných publikacích najdete nejen rok, kdy byl daný živočich (případně květina) pokřtěn, ale rovněž jméno tohoto otce botanické a zoologické systematické nomenklatury v latinské formě Linnaeus. Původní latinský název tereje bílého zněl ovšem Sula bassana a teprve později byl změněn na Morus bassanus. 

Za změnou stála snaha udělat v pojmenování jednotlivých ptáků pořádek a zařadit je do skupin, do nichž opravdu patří a částečně francouzští rybáři, kteří tereje pozorovali ve 30. letech minulého století poblíž bretaňských břehů. Nedokázali pochopit, proč se s takovým nasazením střemhlav vrhá z výšky do vody a potápí se pod hladinu, když má po vynoření prázdný zobák. Dali mu proto podle svého přesvědčení přiléhavé jméno „Fou do Bassan“ – „Blázen z Bassanu“, což odpovídá jeho současnému latinskému pojmenování. Rybáři ovšem v té době netušili, že vysmívaný „blázen“ polyká potravu ještě pod vodou. O ve skutečnosti mimořádně zdatném lovci si mysleli, že je jen extrémně nešikovný a lovit neumí.

Tvrdá hlava a věčná rýma

Terej je zdatný pták s hydrodynamickým tělem a silnýma nohama opatřenýma plovacími blánami. I když bývá považován za excelentního letce, zdržuje se spíš u pobřeží. Vyniká ostrým zrakem, a když spatří ve vodě svou oblíbenou kořist, kterou obvykle představují ryby a hlavonožci, vrhá se střemhlav dolů i z výšky 30 metrů a hladinu protíná rychlostí až skoro sto kilometrů v hodině.

Náraz jeho těla na hladinu vytvoří rázovou vlnu, která sama o sobě omráčí ryby a hlavonožce v okolí. Nutně tedy člověka musí napadnout, jak on sám může takovou ránu přežít. Příroda obdařila tereje velmi pevným zobákem a tvrdou lebkou. Navíc tito ptáci ani nemají nozdry, které jsou zarostlé kostěnými přepážkami. Pod vodou jim tak voda nevnikne do hlavových dutin. 

Potřeba potápění a lovu pod vodou a absence sladké vody v pitném režimu vede u těchto ptáků k silnému přesolení organismu. Vyvinuly se proto u nich nadočnicové solné žlázy, které vylučují koncentrovaný solný roztok. Slaná tekutina se dostává do dutiny ústní a odkapává ze zobáku. Vypadá to tedy, že terejové mají permanentní rýmu. Tímto způsobem se však zbavují soli, která se do jejich těla dostává při konzumaci ryb a hlavonožců a při pití mořské vody. 

Spolupráce a věrnost 

Rozpětí křídel dospělého tereje dosahuje až 180 cm, což mu umožňuje vytrvalé plachtění nad mořskou hladinou, při němž vyhlíží potencionální kořist. Velikost křídel však tyto ptáky i omezuje, protože neumí vzlétnout z rovného povrchu. Naopak ale dokážou skvěle využívat vzdušných proudů. 

Terejové hnízdí v početných koloniích a rodiče se o ně vzorně starají. Snůška obsahuje obvykle jediné vejce, na kterém střídavě sedí oba partneři. Na rozdíl od jiných ptáků využívají k udržování optimální teploty pro vývoj vejce své nohy. Roztaženými plovacími blánami zakrývají nejprve vejce a později i potomka a chrání jej tak před nepřízní počasí. 

TIP: Opeření potápěči: Buřňáci jsou akrobati vzduchu i vody

Zhruba po čtyřiceti pěti dnech opouštějí mláďata hnízdo a slézají do moře. Plavou na hladině, učí se lovit a posilují svalstvo. První lety se snaží uskutečnit přímo z vody. Mladí pohlavně nedospělí jedinci pak na čas opouští své hnízdiště a odlétají na volné moře. Stále se sice drží poblíž pobřeží, ale dokud nedosáhnou pohlavní zralosti, nevracejí se. Teprve po nějaké době přilétají zpět na rodné hnízdiště, aby si našli partnera – většinou na celý zbytek života. Partneři se sice rozdělují poté, co jejich mláďata dospějí, ale následujícího roku opět jeden druhého vyhledají, aby odchovali další generaci. Jedině v případě, že jeden z dvojice umírá, si zbylý partner vyhledá jiný protějšek.